Když se řekne sestry Válovy, co se vám jako první vybaví?

Vybaví se mi časy strávené se dvěma úžasnými ženami, které vždy mluvily a malovaly s nekompromisní pravdivostí. Byly jedinečným fenoménem českého i mezinárodního umění. Žily přitom skromně, zcela bez potřeby společenského či majetkového „lesku“. U nich doma se člověk dokonale bavil – ten jejich pověstně břitký humor, peprná řeč a nakažlivý smích! Byl jsem mladý kurátor, když jsem je v roce 1992 poznal, a k tomu ještě cizinec – přesto mě přijaly jako sobě rovného, jako přítele.

Uvedl jste, že pro porozumění obsahu díla jedné ze sester je třeba zároveň porozumět obsahu díla i té druhé. V čem se tedy jejich výtvarné cesty sbíhaly, a v čem se naopak od sebe odlišovaly?

Obě sestry měly schopnost ve svých obrazech symbolicky uchopit osudové vzestupy a pády člověka v neklidném dvacátém století. Obě byly schopny se hluboce vcítit do situace člověka vrženého do těžkých životních podmínek. Zatímco figurální řeč extrovertnější Květy vycházela z hmotných až kamenných tvarů a ze živelných sil, introvertnější Jitka vycházela z existenciálního zápasu člověka v prostředí, kde musí vzdorovat neustálým tíhám a tlakům.

Strážci (Květa Válová)

Jestli můžeme říct, že Květin člověk je „stoickým balvanem“, jehož citlivost se skrývá pod povrchem, tak Jitčin člověk je naopak pohyblivým „stéblem trávy“, reagujícím okamžitě na údery současného světa. Jde však především o to, že vzájemné odlišnosti sester Válových fungovaly na způsob jin-jang, tedy jako dvě kontrastní přitom nerozlučné poloviny nedílného celku. To je ta zásadní pravda: bez Květy není Jitka, bez Jitky není Květa…

Reprezentativní výstava sester Válových pojímá kolem 280 děl. Klíčovou součástí výstavy jsou vybrané práce z pozůstalosti sester Válových (kresby, skicáky, grafiky a grafické matrice) čítající 1730 děl. Jaké kroky jste museli v galerii podniknout, abyste je získali?

Pokud to vezmu historicky ze široka, tak ty kroky podniká naše galerie již od šedesátých let dvacátého století. V té době byla významnou součástí poslání Galerie Středočeského kraje (tehdejší Středočeské galerie) odborná činnost zaměřená na území středních Čech – a sestry Válovy představovaly velkou hodnotu středočeské kultury.

Bytostně vycházely z průmyslového prostředí Kladna, kde celý svůj život žily a tvořily. Vlastně dodnes je pojem „Válovek“ neodmyslitelně spjatý s fenoménem Kladna. Středočeská galerie již během šedesátých let získala řadu kvalitních děl sester Válových. Tato vazba se násilně přetrhla v období normalizace, byla však šťastně obnovena počátkem devádesátých let především díky kurátorské činnosti mé tehdejší kolegyně Aleny Potůčkové.

Ostny (Jitka Válová)

Od roku 2014 jsou sestry Válovy kvalitně zastoupeny ve stálé expozici GASK Stavy mysli / Za obrazem. Když dědička sester Válových Marie Vydrová velkoryse nabídla dar jejich pozůstalosti do sbírek GASK, tak byla volba jasná – šli jsme do toho naplno a od minulého roku díky podpoře našeho zřizovatele Středočeského kraje evidujeme, restaurujeme, digitalizujeme a zveřejňujeme na GASK Sbírkách online vzácná díla na papíře, z nichž řadu představíme na výstavě od 6. listopadu.

Podotýkám, že pozůstalost byla do té doby uchována v domě v Bendlově ulici na Kladně, kde Válovky žily a tvořily, a že vystavením části pozůstalosti chceme v GASK poukázat na nutnost zachovat a rozvíjet „Dům Válovek“ jako místo autentického poznávání důvěrného prostředí sester Válových i do budoucna.

Za jakým primárním účelem jste se rozhodli zkomponovat takto rozsáhlou výstavu – za účelem sto letého výročí od jejich narození, nebo za účelem představení jejich osobitosti, či jste chtěli především rozšířit povědomí lidí o tvorbě sester, protože výtvarnice nejsou příliš známé mezi širokou veřejností?

K uspořádání výstavy nás vedlo hned několik důvodů. Zaprvé jsme si dobře vědomi galerijních i někdejších osobních vazeb s „Válovkami“ – v roce 1993 jsme například uspořádali (ještě když naše galerie sídlila v Husově ulici v Praze) jejich retrospektivní výstavu a v roce 2002, čtyři roky po Květině smrti, jsme uspořádali (také v Husově ulici) benefiční večer pro Jitku Válovou u příležitosti jejich osmdesátých narozenin. Bylo tedy jasné, že největší výstavní připomenutí stého výročí narození sester Válových by tím pádem mělo proběhnout v naší instituci.

Další důvod spočívá v tom, že chceme touto výstavou ukázat, že dílo sester Válových, ač vzniklé z dobových souvislostí, dodnes v sobě nese nadčasový humanistický náboj, který původní historický rámec vzniku daleko přesahuje. Že má divákovi co říct v situaci, ve které se nachází dnes.

O Válovkách se ví mezi lidmi, kteří sledují moderní české umění. Na druhou stranu je pravda, že jejich výjimečná lidská a umělecká výpověď není u širší veřejnosti tak známá, jak by měla být. Což je dluh, který bychom v GASK rádi touto podnětnou výstavou napravili.

Výstava Cesta předurčena osudem je rozčleněna do dvanácti tematických okruhů. Mohl byste je více přiblížit?

Výstava sleduje životní běh a dílo sester Válových nikoliv na základě striktně dané časové posloupnosti, nýbrž na základě dvanácti témat, která mají pro autorky zásadní význam. Jde o celky popořadě nazvané: skutečnost, souběh, jatka, zápas, tíha, sevření, cesta, rozmluva, dotyk, smíření, souznění, proměna. Tato pomyslná pouť začíná v letech 1944–45, kdy byly sestry Válovy totálně nasazeny v kladenské Poldovce, kde kreslily s citem a ostrým vtipem obyčejné situace a lidi kolem sebe – a ovšem sebe samy také. Jejich zkušenosti v tomto drsném a přitom lidsky solidárním prostředí byly pro obě sestry naprosto určující. V této souvislosti můžeme oprávněně tvrdit, že Květa a Jitka vždy vycházely ve své tvorbě ze skutečnosti bez příkras.

Obecně se dá říct, že vyhraněné průmyslové ovzduší Kladna bylo pro sestry Válovy od samého počátku hluboce zakořeněno v jejich uvažování, cítění, v jejich způsobu nazírání na svět. Další klíčovou etapou, zahrnutou na výstavě v okruhu Sevření, jsou bezútěšná léta následující po okupaci Československa vojskem Varšavské smlouvy v roce 1968. Od začátku sedmdesátých let byly sestry Válovy kvůli příslušností k modernistickým proudům předchozího desetiletí (a jistě také kvůli svým neskrývaně kritickým postojům) vykonavateli normalizačních represí vytěsněny z veřejného povědomí.

Rozhaněč mraků (Květa Válová)

Jitka a Květa reflektovaly tehdejší společenské ovzduší v řadě dramaticky existenciálních témat – Květa například vytvořila rozsáhlý cyklus obrazů, kreseb a grafik na téma vševidoucích očí Strážců. V předposledním okruhu Souznění sledujeme, jak intuitivní prožívání hudby inspirovalo Jitku k vytvoření cyklů hudebních záznamů, tedy abstraktních perokreseb i kreseb vzniklých litím tenkého proudu barvy na papír. Výstava končí okruhem Proměna, kde v pozdních pracích obou sester můžeme sledovat, jak hledaly smysl lidské existence v polaritě smrtelnosti a transcendence.

K celkové koncepci výstavy bych rád dodal, že v nastavení úzkého dialogu mezi kresbami, grafikami a obrazy odkrýváme divákům soustavný přístup, jímž obě sestry rozvíjely zvolené náměty.

Součástí expozice jsou mimo jiné i digitalizované skicáky Jitky a Květy Válových, kterými budou moci návštěvníci prostřednictvím tabletů listovat, a také budou moci zhlédnout dokumentární film Ester Krumbachové o obou sestrách. Myslíte si, že je nutné do budoucna rozšiřovat výstavy o co nejvíce audiovizuálních komponentů, díky kterým se mohou návštěvníci mnohdy více naladit na témata jednotlivých expozic, na vystavované umělce a pochopit smysl vystavovaných děl?

Podle mě mají digitální a audiovizuální prvky na výstavách smysl jen tehdy, pokud pomáhají divákům dobírat se k nějaké podstatě. Když na naší výstavě diváci nemohou listovat ve skutečných skicácích sester Válových, tak chci, aby v nich mohli alespoň listovat virtuálně – aby mohli zkoumat a chápat sled po sobě jdoucích kreseb.

Dokument Ester Krumbachové jsem zařadil proto, aby se diváci mohli seznámit s Květou a Jitkou bezprostředně, aby mohli zažít, jaké „holky Válovky“ doopravdy byly. Jsem přesvědčený o tom, že díky této formě rozmluvy budou naši návštěvníci schopni snáze myšlenkově a citově vstoupit do smyslu vystavených děl, že jejich prožitek bude silnější.

U Jitčiných hudebních záznamů nemohla chybět skutečná hudba (Beethoven, Sibelius, Bartók a další), která ji tolik podněcovala a duševně naplňovala – budu rád, když se diváci při pohledu na Jitčiny „záznamy duševních vln“ a při poslechu hudebních nahrávek nechají citově unést stejně jako tehdy ona! 

Proč by si návštěvníci neměli nechat ujít tuto unikátní výstavu, která bude v Kutné Hoře k vidění téměř čtyři a půl měsíce?

Výstava v GASK poukazuje na nespornou kvalitu a autenticitu dvou obdivuhodných žen, které si vydobyly svou vlastní svobodu a hájily svoje zásady navzdory nepřízni éry, do které se narodily. Což je podle mě silnou lekcí pro dnešního člověka, který hledá svou vlastní cestu v klamném labyrintu internetu a sociálních médií.

Musím na závěr doplnit, že výstava v GASK se svým bohatým doprovodným programem je fakticky koncipována jako vlajková událost „roku Válovek“, během něhož na Kladně i v jiných místech probíhá celoroční program zahrnující výstavy a doprovodné akce. Bližší informace najdete na webových stránkách GASK a také na stránkách www.dumvalovek.cz. Všechny srdečně zvu k nám do GASK!

Foto: archiv GASK

 

4.11.2022 | Lea Uherková Sdílej: Sdílet na FB Tweetnout