Velikost textu: normální | zvìt¹it | zmen¹itInternetový magazín nejen pro seniory  

Navigace

Svátek
Dnes slaví svátek Marcela,
zítra Alexandra.

Mù¾ete jim poslat elektronickou pohlednici.

Klub
U¾ivatel: nepøihlá¹en

Více informací o klubu a èlenství v nìm se mù¾ete dozvìdìt na stránkách na¹eho klubu.

Anketa
Náv¹tìvníci stránek - vìk náv¹tìvníkù. Dìkujeme za hlasování!
 
 
 
 

Statistika



Podporují nás
OSTRAVA!!!


MOAP


Nadace OKD


SENSEN


SeniorTip.cz,
ISSN 1801-9900
Vydává: Spoleènost senior o.s.

Createt by NETtip 2006
Webhosting SvetHostingu.cz

František Bílek – sochaø, grafik, architekt a mystik
 
Sochaø František Bílek (6. listopadu 1872 - 13. øíjna 1941) se pokusil o nemo¾né – toti¾ o zobrazení svých vizí, které byly duchovního charakteru – vyjádøit ve hmotì. On sám si v jednom dopisu Juliu Zeyerovi stì¾oval: „Chyba… zále¾í v tom, ¾e jsem tou kamenitou hlínou neuhnìtl také vzduch.“

Byl dlouho ve své dobì zcela nepochopen, pak pøišla doba hlubokého materialismu, kdy byl chápán ještì ménì. A dnes mù¾eme èíst, ¾e jeho vyjádøení jsou spíš minulá zále¾itost, ¾e podoba jeho hlubokých modliteb vzbuzuje spíš smích. Mo¾ná je to však právì naopak, ani jeho souèasníci, ba ani my jsme ještì k jeho nazírání svìta nedorostli. „Rozškatulkováním“ odborníkù se poèítá mezi symbolisty, mezi umìlce secese, mo¾ná je toto tøídìní spíš zále¾itostí umìleckých kritikù a umìleckých odborníkù, kteøí své úvahy halí do spousty odborných výrazù.
      
Zároveò tì¾ko mù¾eme nìkoho pøesvìdèovat, ¾e Bílek znázoròoval to, co sám svým vnitøním zrakem vidìl, proto¾e to je zále¾itost nesdìlitelná – a to u¾ pøímo od nìj, nebo i od toho, který se k jeho vizím dopracoval také. Proto mu nerozumìli ani vysoce uznávaní umìlci, ale ai knì¾í; proto byl i oznaèen za „kacíøe“.

Ale právì proto, ¾e jeho dílo stále navozuje hluboké otázky o tom, kým jsme, co je dùvodem našeho bytí, co je dùvodem pro existenci tohoto svìta, setkává se stále se zájmem veøejnosti – minimálnì pro onu mystiènost a tajuplnost.

Narodil se 6. listopadu 1872 v jihoèeském Chýnovì v è. p. 107 v nynìjší Bílkovì ulici, kde byl jeho otec koláøem a mìl také povoznictví. Nìkteré prameny uvádìjí, ¾e byl ze šesti dìtí. O dvou bratrech jsou trochu podrobnìjší údaje: o dva roky starší Josef, který se stal stavitelem, a o devìt let mladší bratr Antonína (1881–1937), který byl rovnì¾ sochaøem a malíøem. Antonína Bílka pøipomíná napøíklad pamìtní deska na Budovcovì domì v Týnské ulici na Starém Mìstì. Další bratr se jmenoval Karel a dvì sestry byly Marie a Kateøina.

V dobì Bílkova mládí byl Chýnov znám i svou keramikou; mohl se tedy i František Bílek, vedle práce s døevem u otce, seznámit i s hrnèíøskými postupy, co¾ dost èasto uplatnil ve svém pozdìjším díle.
Jeho rodièe byli velmi zbo¾ní a celá rodina byla hudebnì nadaná; on sám se nauèil hrát na flétnu. Tatínek si pøál, aby byl mlynáøem, ale maminka se pøimluvila za studium. Studoval na táborském reálném gymnáziu, které bylo první støední školou u nás s vyuèovacím èeským jazykem. Zde byl jeho spolu¾ákem pozdìjší knìz a významný církevní funkcionáø, ale i spisovatel pùvabného díla „Na krásné samotì“ František Bernard Vanìk (1872–1943).

Bílek popisoval pozdìji – asi v roce 1897 – svému pøíteli, knìzi a vydavateli katolického èasopisu „Nový ¾ivot“ Karlu Dostálovi – Lutinovovi (1871–1923) to, jak se zaèal zabývat malováním. Asi v deseti letech zachránil nìjaké dítì pøed utonutím. Vdìèní rodièe dítìte mu dali malou finanèní odmìnu a on si za to koupil obrázek svého patrona. Chtìl si koupit ještì obrázek Panny Marie, ale rodièe ho pokárali pro rozhazovaènost. Tak tedy zaèal rùzné svìtce podle svých pøedstav malovat sám. Postupnì se mu podaøilo kresbou podle skuteèných modelù dosáhnout takových úspìchù, ¾e rodièe souhlasili, aby zaèal od roku 1887 studovat malíøskou akademii v Praze. V tomto dopise Bílek trpce tohoto svého nìkdejšího rozhodnutí litoval.
Studoval nejdøíve u profesora Maxe Pirnera (1854–924), v prvním roèníku dostal dvì ceny, ale po urèitých neúspìších se v druhém roèníku zjistilo, ¾e trpí barvoslepostí. Profesoøi akademie usilovali o to, aby ho za ¾áka pøijal první profesor sochaøství na akademii Josef Václav Myslbek (1848–1922), ale ten ho odmítl. Pøešel tedy za pøispìní profesora Pirnera na Umìlecko-prùmyslovou školu k profesoru Josefu Mauderovi (1854–1920). Pro pøipamatování – Josef Mauder navrhoval sochaøskou výzdobu pro vyšehradský Slavín a pomník Julia Zeyera v Chotkových sadech. Ovšem do Mauderovy dílny chodil Bílek jen odpoledne na tøi hodiny a byl vìtšinou odkázán jen na sebe, ale stále zùstal studentem Akademie výtvarných umìní.
Profesor Julius Maøák ho vybídl, aby vymodeloval jeho portrét, pozdìji dìlal i portrét Maøákovy dcery Josefy. Kdy¾ tyto práce vystavil, získal stipendium od mecenáše rytíøe Vojtìcha Lanny ml. (1836–1909) ke studiu v Paøí¾i, kam odjel na zaèátku roku 1890. Zapsal se na soukromou umìleckou školu Académie Philippe Colarossi, k profesorovi Jeanu-Antoinovi Injalbertovi (1845–1933). Zde se seznámil s èeskou malíøkou Zdenkou Braunerovou (1858–1934), která zde u¾ studovala déle a pøedstavila ho dalším èeským umìlcùm, kteøí v té dobì v Paøí¾i pobývali – Alfonsu Muchovi, Otokaru Lebedovi, Luïku Maroldovi a Vojtìchu Hynaisovi. Ve škole pøíliš nadšen nebyl kvùli špínì a nepoøádku. Zamýšlel tedy pøejít na státní umìleckou akademii -École des beaux-arts, ale zjistil, ¾e by si pøíliš nepolepšil.

Bílek si v roce 1892 pronajal èást ateliéru od francouzského sochaøe Paula Fourniera (1859–1926) a zaèal pracovat na svých dvou pracích, které vyjadøovaly jeho tehdejší pøesvìdèení o vinì lidstva za Je¾íšovo obìtování. Byly to „Orba je naší viny trest“ a „Golgota – hora lebek“. Obì díla jsou velmi pùsobivá. V „Orbì“ pøedstavil Krista, jak vlastníma rukama rozhrabuje zemi, èím¾ chtìl sochaø znázornit úmornou Je¾íšovu snahu vyvést lidstvo z jeho vin. Ještì pùsobivìjší je jeho druhá plastika, kde pod opuštìným køí¾em se spadlým pøíèným ramenem sedí vzpøímenì Panna Maria, zatímco apoštol Jan si zoufá; pøed køí¾em se povalují provazy, jimi¾ byl Kristus svázán, a trnová koruna je znázornìna ostnatým drátem, co¾ je pùsobivìjší, ne¾ jakékoliv naturalistické pojetí vlastního Kristova tìla.
Kdy¾ pøedlo¾il stipendijní komisi, které pøedsedal Myslbek, své dílo, uslyšel velmi hoøké odsouzení: „Vemte kladivo a rozbijte to na samé kousky a sednìte k nátuøe a znovu studujte – v¾dy» vy se ani na toho u mì modelujícího kluka nedovedete ani podívat.“ Pak jej ještì komise zkoušela ze jmen umìlcù, jejich¾ díla jsou vystavená v Louvru, ale Bílek nebyl schopen slova. „Orbu“ chtìl vìnovat rytíøi Lannovi a ten ji odmítl. - Stipendium mu bylo odòato a nastoupil v roce 1894 jako dobrovolník na rok na vojnu. Uvádìl dokonce, ¾e kdyby mu akademie dala potvrzení o studiu v Paøí¾i, ¾e by na vojnu nemusel, ale ani tento papír mu akademie nedala.

Po návratu z vojny se zapojil do práce Katolické moderny, kterou zalo¾il a pro kterou vydával èasopis „Nový ¾ivot“ ji¾ uvedený Karel Dostál–Lutinov. Bílek do èasopisu pøispíval také. Nebyl to pouze èasopis nábo¾enský, prostor v nìm mìli mnozí významní výtvarní umìlci. V tomto èasopise vyšel v roce 1896 èlánek o Bílkovi od výše jmenovaného Bílkova spolu¾áka Františka Bernarda Vaòka „Sochaø mystik“. Jako výraz Bílkovy hoøkosti vznikla v té dobì napøíklad díla: kresba uhlem „Z bití o bytí“ a reliéf „Zloba èasu – naše vìno“. Pracoval v opuštìné ledové chýnovské støelnici a v zimì mìl nìkdy k dispozici dùm svého krajana, pøírodovìdce Františka Nekuta, profesora malostranského gymnázia (1840–1906), který dùm v Chýnovì pou¾íval pouze k letnímu pobytu. „Zlobu èasu“, vystavoval v roce 1896 celkem bez povšimnutí na výstavì Krasoumné jednoty v Rudolfinu.

Zdenka Braunerová, která byla v té dobì hluboce zamilovaná do básníka Julia Zeyera (1841–1901), oba umìlce seznámila; nejdøíve si psali, a v létì 1896 pøijel Zeyer do Chýnova, kde v té dobì Bílek stavìl na zahradì u svých rodièù dùm s ateliérem. Oba umìlci, naladìní na stejnou notu, si velice porozumìli. Je napøíklad známo, ¾e Zeyer ctil velice dílo anglického mystika – malíøe a básníka Williama Blaka a podle nìkterých pramenù Bílkovi nìjakou Blakovu kní¾ku zapùjèil. Zeyer v té dobì také zápasil s hlubokou depresí, dokonce uva¾oval o vstupu do kláštera. Mìl vybrán klášter bosých augustiniánù ve Lnáøích, proto¾e se seznámil s pøevorem tohoto kláštera, který ve Vodòanech, kde Zeyer v té dobì pobýval, pøednášel o chovu vèel.

 
V té dobì dokonèil Bílek dùm v Chýnovì, kterému øíkal „chaloupka“. V roce 1897 byl pøipravován sjezd Katolické moderny a tam pøednesl Bílek pøednášku, její¾ text se nedochoval: „O ideálu køes»anského umìlce“. Pøednáška vzbudila velkou kritiku kvùli Bílkovým pøedstavám Krista, pøedevším ze strany jedné ze dvou hlavních osobností Katolické moderny – pátera Sigismunda Boušky (1867–1942). Skoro by se dalo øíci, ¾e veøejný Bouškùv dopis byl témìø peskováním. A druhé zklamání od Katolické moderny mu pøipravil druhý hlavní její pøedstavitel Dostál-Lutinov, ¾e otiskl dùvìrnou Bílkovu zpovìï o jeho umìleckých zaèátcích, z ní¾ jsem zde citovala. V podstatì to byl Bílkùv – nejdøív pouze vnitøní - rozchod s lidmi, kteøí nemohli pochopit jeho duchovní vize. Pøišlo ale jedno z dalších uznání – oslovil ho sochaø Stanislav Sucharda, aby se zúèastnil spoleèné akce spolku Sdru¾ení Mánes.

Po odchodu z akademie se Bílek zabýval rùznými grafickými technikami, døevorytem i litografií. Hlavnì pozdìji ilustroval mnohé knihy svých pøátel.
S podobnou myšlenkou jako Zeyer – o vstupu do kláštera - si zaèal pohrávat i o tøicet let mladší celkem zklamaný Bílek, který dost dobøe nevidìl, kam by se jeho ¾ivotní cesta mìla ubírat dál. Proto pro lnáøský klášter vyøezal Kristovu hlavu, do kláštera ji roce 1899 odvezl a jako honoráø na své pøání dostal nìkolik vèelstev. Pro Bílka to bylo první laskavé pøijetí jeho díla pro prostory spojené s nábo¾enstvím.

Ve svém novém domì uva¾oval o místnosti pro Zeyera. Ovšem Zeyer v té dobì byl zaneprázdnìn péèí o onemocnìlého pøítele, básníka Otakara Mokrého (1854–1899), který byl notáøem ve Vodòanech a jedním z básnického trojlístku Zeyer – Mokrý – Herites. Pøes veškerou péèi Mokrý zemøel…

Vstup do kláštera si Bílek ale hlavnì kvùli rodièùm, kteøí obìtovali nemalé prostøedky na jeho vzdìlání, rozmyslel. V té¾e dobì Bílek pracoval na svém díle „Ukøi¾ovaný“, pøi èem¾ mu radil i Zeyer. Rovnì¾ byla Bílkovi inspirací Zeyerova kniha tøi povídek „Tøi legendy o krucifixu“. Hmotnì mu na Zeyerovu pøímluvu pomohl velký èeský mecenáš Josef Hlávka (1831–1908).
Dílo Bílek dokonèil v roce 1899. Jeho koneèná podoba je ve svatovítském chrámu v Praze – a sice od dokonèení dostavby v roce 1927, v jeho severní èásti. Podle nìkterých pramenù prý nebylo posvìceno… Podle zahranièních kritik je tento krucifix pova¾ován za slovanské pojetí Krista, které je blízké pøedstavám Dostojevského. Ovšem práce na „Ukøi¾ovaném“ znamenala nikoliv pouze finální dílo, ale mnohé studie a pøedešlá provedení, i pozdìjší repliky, které jsou na rùzných høbitovech, v kostelech i modlitebnách.

V roce 1900 se konala u¾ uvedená výstava Sdru¾ení Mánes v Praze a ve Vídni, a tehdy prý Myslbek ponìkud odèinil minulé odsouzení Bílkovy práce, proto¾e jeho práci pochválil a doporuèil. Rovnì¾ Zdenka Braunerová v èasopise spolku Mánes „Volné smìry“ vìnovala Bílkovi celé jedno èíslo.

Plány na vzájemnou inspiraci Františka Bílka a Julia Zeyera pøerušila nejdøíve nemoc a zaèátkem roku 1901 Zeyerova smrt. František Bílek byl zdrcen…

Ale v roce 1901 vyšla sbírka „Ruce“ od básníka Otokara Bøeziny (1868–1929). František Bílek jí byl tak nadšen, ¾e Bøezinovi napsal, poslal mu své kresby touto sbírkou inspirované, a krátce na to se s Bøezinou ještì za jeho pobytu ve Staré Øíši setkal. Opìt se setkaly dvì osobnosti, naladìné na stejnou mystickou vlnu, a jejich pøátelství trvalo a¾ do Bøezinovy smrti. Nìkteré prameny uvádìjí, ¾e pøíèinou seznámení obou umìlcù byla u¾ pøedchozí sbírka Bøezinova „Stavitelé chrámu“ z roku 1899. Mnohokrát se Bílek ve svém díle vrátil k Bøezinovì básni „Hudba slepcù“ ze sbírky „Ruce“, a» u¾ v kresbì, grafickém provedení nebo v sochaøském díle. „Slepci“ pro nìj byli symbolem „onìch, kteøí mají oèi a nevidí“, pøípadnì tìch, kteøí osleplýma oèima hledají svìtlo.

Bøezina to vyjádøil následovnì:
„Jsou naše duše tisíciletích exilem zemì,
slepci osleplí mystickou vinou narození,
v hudbì tvých vášnivých, kvílících, hýøících houslí, ó srdce,
marnì hledají utišení.

A kdy¾ koneènì kosmu nejvyšší souzvuk
milostí objaly v nekoneènosti rozpjaté intervaly:
proud slzí a krve z osleplých oèí spálil jim tváøe
a všechny struny tvých houslí, ó srdce, se potrhaly.“

V roce 1901 se František Bílek zabýval postavou Mistra Jana Husa – mo¾ná to bylo v souvislosti s vyhlášením druhého konkursu na vytvoøení Husova pomníku na Staromìstském námìstí v Praze Spolkem pro zbudování Husova pomníku. Vytvoøil tehdy plastiku „Strom, jen¾ bleskem zasa¾en, navìky hoøel.“
Vyšlo jeho grafické dílo „Otèenáš“, soubor tøiadvaceti listù na téma Otèenáše. Na výstavì v Bílkovì vile na Hradèanech je vystavena kresba èernou køídou tøetího listu z tohoto souboru, nazvaná „Bys posvìtil v nás svou podstatu“, jak umìlec po stranì svým charakteristickým písmem sám napsal. Obraz sám pøes skromné prostøedky, kterých Bílek pou¾il, je pøedstavou nebeského svìtla. Postava na schodech si zakrývá oèi pøed oslepující záøí, ze které je v první chvíli patrná podávaná jenom ruka. A¾ po chvíli si èlovìk uvìdomí celou Kristovu postavu, z ní¾ ze svìtla je vidìt pouze Jeho hlava.

Rok 1901 byl i jinak velice pro Bílka významný – seznámil se sleènou Bertou Neèasovou (1882–1964), dcerou známého pra¾ského lékaøe. Nìkteré prameny uvádìjí, ¾e sleèna Berta se s Bílkem setkala v Chýnovì, kdy¾ tam byla s otcem a bratry na letním bytì – maminku u¾ od svých deseti let nemìla. Jiné prameny uvádìjí, ¾e k seznámení došlo po Bílkovì pøednášce o Otokaru Bøezinovi za pøítomnosti spisovatelky Rù¾eny Svobodové, mo¾ná to bylo pøímo v jejím salónu. Další setkání obou mladých lidí bylo na Vyšehradském høbitovì, kde u Slavína, kam byl Julius Zeyer pochován jako první, si dali slib man¾elství. Otec sleèny Berty, lékaø Jaromír Neèas (1850–1915), zdravotní rada a okresní lékaø na Novém Mìstì v Praze, s nápadníkem své dcery nesouhlasil. Nelíbilo se mu, ¾e jeho ze» nemá ukonèené vzdìlání, ani není vzhledem pøíliš pøita¾livý. Nezdálo se mu, ¾e by se jeho vzdìlaná dcera „zakopala“ nìkde na venkovì. On sám byl znám jako autor nìkolika odborných lékaøských publikací a byl vyznamenán rytíøským øádem Franze Josefa. Dceøi nedal ¾ádné vìno a svatby 18. ledna 1902 v kostele svatého Štìpána na Novém Mìstì se nezúèastnil. Na svatební cestu jeli novoman¾elé do Nìmecka, Rakouska a Itálie a pak bydleli v Praze – Novém Mìstì v ulici Nové Mlýny, kde uspoøádal František Bílek v roce 1904 svou první výstavu, a do Chýnova jezdili jen na letní byt.

Bìhem man¾elství se jim narodily dvì dìti – dcera Berta (1905–1971), provdaná Mildová, která zùstala bezdìtná, a syn František Václav (1907–1977), který odešel jako evangelický knìz za oceán a zemøel v nábo¾enské kolonii Valdensee na jihu Uruguaye. Jeho dcera, ¾ijící v USA, vìnovala chýnovský dùm mìstu Praze. Pravnuèka Bílkova po roce 1990 nìjakou dobu pobývala v Praze.

Bílek svým štìstím zcela zmìnil své názory a vina lidstva pøedevším za Kristovo ukøi¾ování v jeho díle se zaèala promìòovat v pøedstavu mo¾ného osvobození lidstva. Bøezina velice dìkoval paní Bílkové, ¾e jejím pøièinìním byl Bílek zachránìn pro své umìní a neodešel do kláštera.

V létì 1903 Bílka poprvé navštívil spisovatel Jakub Deml (1878–1961). Jejich pøátelství bylo bouølivé – od vzájemného obdivu pøes Bílkovu pøímoèarost a Demlovu nedùtklivost zùstávali roky bez jakýchkoli vzájemných stykù. V r. 1904 vyšla Demlovi prvotina, která se právì Bílka týkala: „Slovo k Otèenáši Františka Bílka“.

Roku 1904 vystavoval Bílek také v Mnichovì a Berlínì a zaèal práci na velké øezané soše „Ú¾as“. Pokud èlovìk stojí pod toto sochou, vnímá pouze velikost - socha je v Bílkovì vile na Hradèanech. Kdy¾ však mù¾e pohlédnout do tváøe z vyššího patra nad sochaøovým ateliérem, pochopí ten ú¾as, který Bílek zamýšlel: toti¾ ú¾as èlovìka nad velkolepostí Stvoøení. Sám Bílek se k tomuto tématu opìt vracel – v grafice, i jako tématu pro plakát.

Roku 1905 pracoval Bílek na soše „Moj¾íš“, která je umístìna pøed Staronovou synagogou v Praze. Moj¾íš zapisuje na svitek jméno prvního èlovìka Adama, èím¾ je symbolicky vyjádøena Moj¾íšova starost o osud budoucího lidstva.

 

V té dobì se man¾elé Bílkovi pøestìhovali na Smíchov do Švédské ulice 9. V roce 1906 Bílek vytvoøil pomník pro rodinný hrob v Chýnovì „Tvé je království – Tvá je moc i èest – Tobì díkù èinìní“. V této dobì vytvoøil Bílek i nìkteré jiné náhrobní pomníky; také navrhoval pomník básníkovi a studentovi Janu Votavovi (1887–1907) v Bavorovì, který byl vylouèen za antiklerikální pamflet z èeskobudìjovického gymnázia a v dùsledku bídy pak zemøel. Jeho jméno v té dobì bylo urèitým symbolem vzepøení se proti útlaku. Za návrh pomníku uspoøádal pøed krátkou dobou zalo¾ený Svaz èeskoslovenského studentstva Bílkovi v roce 1908 výstavu v kostele svatého Martina ve zdi v Praze. Tého¾ roku pøijel do Prahy francouzský sochaø Antoine Bourdelle (1861–1929), který spolupracoval s dalším významným francouzským sochaøem Augustem Rodinem (1840–1907). Bílka velice ocenil za jeho originální pøístup k domácím tématùm. Ve stejném roce se Bílek stal èlenem Umìlecké besedy a vyšla mu tiskem „Stavba budoucího chrámu v nás“, co¾ byla jakási jeho duchovní zpovìï s vlastní grafickou výzdobou. Tvoøil také nerealizovaný návrh „Národního pomníku“ pro Bílou Horu.

Velké práce Bílek tvoøil v létì v Chýnovì, kde v této dobì vytvoøil nìkolik náhrobních pomníkù pro místní høbitov. V roce 1908 se rodina pøestìhovala do Bubenèe, do Korunovaèní ulice, a Bílek mìl v okolí nìkolik míst, kde pracoval. V roce 1909 tvoøil Bílek sochu „®al“, která zdobí pomník spisovatele Václava Beneše Tøebízského (1849– 884) na Vyšehradì.
V té dobì se otec paní Berty s man¾elstvím své dcery smíøil a dostala vìno. Zároveò zaèali Bílkovi uva¾ovat o stavbì vlastního domu. Za pomoci doktora Ladislava Prokopa Procházky (1872–1955), zetì mladoèeského politika Julia Grégra (1831– 896), získal Bílek parcelu na Hradèanech, která sousedila právì s parcelou tohoto politika.
Bílek získal zakázku na Husùv pomník pro Kolín, pøesto se musel hodnì zadlu¾it, ale vilu si navrhoval sám. V návrhu bylo hodnì symbolù – i pùdorys pøedstavuje zábìr kosou pøi sklizni obilí. Pøedpokládá se, ¾e vyu¾il svých zkušeností ze stavby chýnovského domu, zkušeností bratra Josefa, který byl stavitelem, a pravdìpodobnì se radil i s architektem Josefem Fantou (1856–1954), se kterým se pøátelil. Stavbu provádìl stavitel Antonín Hulán, který èasto namítal, ¾e se nejedná o chrám, ale o místo k bydlení. Stavba zapoèala v roce 1912, kdy Bílek navrhl vilu i svému sousedovi Ladislavu Procházkovi.
Svùj nový pøíbytek si vyzdobil nábytkem podle svých návrhù, èasto i s popisem vlastním druhem písma i s poetickým, a¾ mytologickým jazykem. Fasádu vyzdobil reliéfy. V novém domì pøijímala rodina Bílkova návštìvy; dost èasto právì pana souseda. Sami pro sebe koncertovali – Bílek na flétnu a jeho paní na klavír.

Husùv pomník modeloval Bílek ještì ve Strahovském klášteøe, ale podle nìkterých pramenù, kdy¾ premonstráti zjistili, na èím pomníku pracuje, musel prý klášter opustit.
Zpracovával i mnohé další námìty èeské reformace. První návrh pomníku Jana ®i¾ky byl z roku 1912 – realizován byl a¾ po sochaøovì smrti v Honbice na Chrudimsku.
Myslitelem Petrem Chelèickým (asi 1390– 460) se zabýval od roku 1913 v rùzných provedeních. Chelèického pomník je ve Vodòanech. V roce 1913 se zabýval také návrhem pomníku Jana ®i¾ky pro Prahu, jeliko¾ ji¾ v nìkolika soutì¾ích nebyl vybrán vyhovující návrh. Husitský reformátor a muèedník Jeroným Pra¾ský (1378/80–1416) má od nìho pamìtní desku na domì v Øeznické 1, v Praze – Novém Mìstì.

V roce 1917 se stal jedním ze zakládajících èlenù Sdru¾ení èeských umìlcù grafikù Hollar.

Po roce 1920 se sblí¾il s novì vzniklou Církvi èeskoslovenskou i jejím spoluzakladatelem Karlem Farským (1880–1927), kterého také portrétoval; a roku 1922 s celou svou rodinou do této církve pøešel. Pro Církev èeskoslovenskou vytvoøil asi devadesát výtvarných prací, dokonce navrhoval i nìkteré architektonické úpravy, jako napøíklad v pra¾ském kostele svatého Václava na Zderaze, kde navrhl dokonce i nábytek. V tomto kostele pùsobil po studiích jako knìz jeho syn František Václav.
V roce 1922 vytvoøil pomník biskupa Jednoty bratrské Jana Blahoslava (1523–1571) pro jeho rodný Pøerov.
V roce 1922 mìl Bílek soubornou výstavu v pra¾ském Rudolfinu a roku 1923 se stal øádným èlenem Èeské akademie vìd a pracoval na návrhu pomníku Bedøicha Smetany v Jabkenicích. Rovnì¾ vytvoøil døevìné sousoší „®ivot je boj“ v nad¾ivotní velikosti, pøedstavující vrásèitého starce, který právì o této trpké zkušenosti ¾ivotního boje pouèuje mladého chlapce.
Z roku 1924 je další socha Petra Chelèického; o nìkterém z jeho portrétu Chelèického se tvrdí, ¾e mu sochaø vtiskl svou vlastní tváø.
Roku 1926 vzniklo sousoší „Komenský se louèí s vlastí“. Tuto práci vìnoval Bílek Praze, ale zdobí nyní prùèelí jeho hradèanské vily.

V roce 1927 jeli man¾elé Bílkovi do Paøí¾e, oslavit svou støíbrnou svatbu. Bìhem let 1926 a 1927 byla jeho výstava v Umìlecké besedì.
Z roku 1928 pochází jeho pomník M. Jana Husa v Táboøe. Zaèátkem roku 1929 zemøel v Jaromìøicích nad Rokytnou Otokar Bøezina a Bílek pro jeho hrob vytvoøil v roce 1932 sousoší „Tvùrce a jeho sestra bolest“.

V létì 1931 zaèal mít zdravotní potí¾e s játry a se ¾luèníkem.

V roce 1932 zúroèil svoje architektonické zkušenosti návrhem další vily – a sice letního sídla pro svého švagra Jaromíra Neèase (1879–1962) v Ronovì nad Doubravou. On i jeho bratr zdìdili v Ronovì nìjaký pozemek; pùvodnì chtìli stavìt oba. František Bílek navrhl man¾elùm Neèasovým v dnešní Èáslavské ulici èp. 309 nejen dùm, ale navrhoval i interiéry a nábytek. V souèasné dobì je v domì Galerie Antonína Chittussiho, který byl ronovským rodákem. Další jeho architektonické návrhy, napøíklad pro Tábor a pro Rakovník zùstaly nerealizovány.

Mezi lety 1931 a¾ 1937 vytvoøil soubor soch nazvaný „Budoucí dobyvatelé“, èím¾ jsou pøedstavováni „dobyvatelé bo¾ího království“, tj. ti, kteøí ovládli smysly hmotného svìta. Souèástí souboru jsou sochy „Uvìdomìlý“, „Pocit zavinìné choroby“, „Tvùrce“ a smysly jsou pøedstavovány skupinami „Duchovní zrak a sluch“ a „Duchovní èich a chu»“. Øekla bych, ¾e se jedná o prorocké dílo – jak by mìl budoucí èlovìk rozšíøit své vnímání, aby se více pøiblí¾il zámìrùm tvoøení. Za práci „Budoucí dobyvatelé“ získal cenu mecenáše Leopolda Katze (1854–1927) od Akademie vìd a umìní.

V letech 1933 a¾ 1935 pùsobil na teologické fakultì, pravdìpodobnì na pra¾ské koleji Církve èeskoslovenské, kde pøednášel o duchovním umìní. V roce 1933 mìl soubornou výstavu na grafiky v Obecním domì v Praze a o rok pozdìji vystavoval v Øímì na výstavì sakrálního umìní (Mostra internazionale d´arte sacra). V roce 1936 pracoval na nìkolika drobnìjších pracích sochaøských i kresbách a dokonèoval souèásti interiéru Neèasovy vily. Pracoval na svém slovesném díle „Jak mi døeva povídala“ – o své tvorbì øezbáøe, ale tato kní¾ka vyšla a¾ po jeho smrti v roce 1946.

Po zaèátku okupace mìl u¾ velmi zhoršené zdraví. Man¾elé Bílkovi se odstìhovali do Chýnova a právì tam František Bílek zemøel. Odpoèívá v hrobì své rodiny, který kdysi sám vyzdobil pomníkem. Za svùj ¾ivot vytvoøil kolem osmi set grafických listù, dvì stì obrazù, asi sto rytin. Ilustroval díla spisovatelù se stejným duchovním naladìním Bøezinu, Demla, ale tøeba i Tomáše ze Štítného „Dokonanie knìh šesterých“. Poèítá se také mezi autory speciální drobné grafiky – ex libris.

Jeho paní ho o tøiadvacet let pøe¾ila a rok pøed smrtí vìnovala hradèanskou vilu Praze. Její dcera do své smrti peèovala o otcovo dílo. Bílkovo ¾ivotní krédo mù¾eme vyjádøit jeho vlastními slovy: "Nejvyšší smysl naší práce jest, aby pøibývalo lásky na této zemi, a tím stále mocnìji se zjevovala krása díla Bo¾ího".
Dobromila Lebrová
* * *
Zobrazit všechny èlánky autorky


Komentáøe
Poslední komentáø: 06.11.2022  20:58
 Datum
Jméno
Téma
 06.11.  20:58 Pøemek
 06.11.  18:56 Vesuviana
 06.11.  10:22 von