Miloslav Topinka, Michal Ajvaz, Karol Sidon, Jáchym Topol, Petr Král. Většina lidí nebude mít tuto řadu jmen spojenou s ničím jiným, než že jde o naše významné spisovatele. Málokdo totiž sleduje, natož si pamatuje laureáty a laureátky Státní ceny za literaturu, již každoročně uděluje ministerstvo kultury. V hledáčku širší veřejnosti se ocenění ocitlo až nyní, kdy seznam posledních pěti vítězů rozšířila Kateřina Tučková. Debatu, kterou rozhodnutí vyvolalo, je třeba v českých kulturních, zdaleka nejen literárních kruzích jenom přivítat.
Umetená cesta
Nejde totiž o výběr autorky, ale o způsob, jakým se to stalo. Kateřina Tučková dostala cenu za svůj poslední román Bílá Voda, v němž navazuje na to, čím zdejší literaturu oživila i v předchozích dvou knihách – Vyhnání Gerthy Schnirch a Žítkovských bohyních: dokáže psát o bolavých místech naší historie tak poutavě, že se její romány stávají bestsellery. Masově se tak díky ní u nás (a skrz překlady i v zahraničí) čte o vyhnání českých Němců, honech na čarodějnice a naposledy o pronásledování řeholnic.
Novinka se u recenzentů nedočkala zrovna nadšeného přijetí. Většinou konstatovali, že velkou literaturu dělá vystupování z komfortní zóny, a ne opakování už dvakrát osvědčeného modelu vyprávění, kdy autorka mísí realitu s fikcí a jede tak na aktuální vlně dalších populárních pseudohistorických románů. Když nehledě na to za knihu dostala státní cenu, kromě pár debat na sociálních sítích by to…
Tento článek je v plném znění dostupný předplatitelům.
Odemkněte si všech 40 článků vydání zakoupením předplatného. Pokud jste již předplatitel/ka, přihlaste se.
Pořízením předplatného získáte přístup k těmto digitálním verzím už v neděli ve 12 hodin:
Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].
