Ani necelé tři roky po konci krásné hokejové kariéry se Krajíček necítí zcela fit. Těžký otřes mozku sice překonal, žel potíže se zánětem jícnu přetrvávají.
„Jsem tak na 95 procentech. Už to bylo téměř pryč, ale po úmrtí táty, který zemřel před měsícem, se mi to zase ozvalo. Jícen souvisí s psychikou,“ tvrdí devětatřicetiletý někdejší obránce. „Tři čtvrtě roku jsem nechtěl ani vycházet z baráku, byla to bolest 24 hodin denně. Kdo to nezažil, nepochopí to,“ líčí bývalý hráč Floridy, Vancouveru, Tampy či Philadelphie.
Krajíček už se k hokeji nevrátí: Nemoc ustupuje, ale pořád mám drobné problémy |
Po otřesu mozku, který bývalý třinecký kapitán utrpěl po souboji s chomutovským Koblasou, musel kariéru nejprve přerušit. „Tři měsíce jsem měl problémy se světlem, hlukem. I řízení mi dělalo potíže, měl jsem bolení za očima, motala se mi hlava, hodně jsem spal.“
Kariéru mu ukončila haluz
Jenže po dovolené v Thajsku se k tomu přidaly i trable s jícnem. Původně si myslel, že po pálivém jídle, avšak nejspíš souvisí s další, tentokrát kuriózní ranou do hlavy.
„Měl jsem syna na klíně, chtěl jsem seskočit z kamene a nevšiml jsem si, že mám nad sebou haluz (větev). Bohužel haluz mi ukončila kariéru. Blbli jsme, blbá náhoda,“ povídá. „Spousta doktorů mi řekla, že to můžu mít až do konce života, ale nakonec mi se zánětem jícnu pomohl léčitel ze Slovenska.“
Na konci kariéry poznal bolesti, jež po otřesu mozku mělo mnoho jeho spoluhráčů v NHL. „Hodně kamarádů muselo ukončit kariéru, doteď trpí a nevědí, co s tím dělat,“ upozorňuje. „Nemluvili o tom, ale někteří pak spáchali sebevraždu.“
„Někdo gamblí, někdo pije, někdo sáhne po tvrdé droze“
I proto NHL v roce 1996 zavedla asistenční program, který pomáhá hráčům překonat psychické problémy a závislosti. Nyní je v něm například útočník Jakub Vrána z Detroitu. „Je to problém, ale nejen v NHL. Cestování, spousta zápasů... Čím víc peněz hráč bere, tím větší tlak na něj je a únikovek je málo,“ říká Krajíček.
Z volejepodcast iDNES.cz |
„Přiletíte ve tři, máte usnout a v devět ráno být na rozbruslení, do toho překonáváte časové posuny. Dáte si třeba šest káv před zápasem, pak nemůžete usnout. Prášky na spaní jsou problém, někdo sáhne po alkoholu, řeší to 90 procent hráčů. Tohle si moc lidí neuvědomuje, kolikrát je to likvidační.“
Ví také o hráčích NHL, kteří sáhli po tvrdých drogách, zejména kokainu. „Kdybych řekl, že kokain tam není, tak lžu. Osobně jsem se s tím nesetkal, ale vím o hráčích, kteří ho brali. Nebudu je jmenovat. Někdo je gambler, někdo pije, někdo sáhne po tvrdých drogách,“ popisuje.
„Když jsem v NHL začínal, koukal jsem na kluky, že si dají lahev vína a jdou druhý den hrát. Nechápal jsem to, pak jsem to ale pochopil. Nejde jet jako robot a nemít únikovku. Spousta hráčů také proto kouřila. Zachovat si duševní zdraví v tom kolotoči je náročné. Jste často od rodiny, sami musíte hrát třeba s chřipkou. Ale lidi vidí jen to, kolik milionů kdo bere.“
Bučka neodsuzuje
V olomouckém Divadle na cucky se majitel světového stříbra, dvou bronzů a účastník olympijských her v Soči vyjádřil také k příchodu slovenského útočníka Samuela Bučka do Třince, který mu nabídl smlouvu, třebaže před sezonou dal přednost KHL a šel do Ruska, ačkoli napadlo Ukrajinu.
„V Rusku dostal peníze, za kterými šel. Byl to pro něj krok dopředu. Nemůžu to kritizovat, bylo to jeho rozhodnutí,“ podotkl Krajíček, jenž šest roků strávil v KHL v běloruském Dinamu Minsk a s Třincem získal dva extraligové tituly.
„Jestli je něco špatného na tom, že ho podepsal Třinec? Nevím, všechno přejde. Může jim pomoct vyhrát v play off a na vše se zapomene. Jestli jim to vrátí po hokejové stránce, pak to bylo správné rozhodnutí. Jestli ne, pak špatné. Vím, že to řešili kluci v šatně, ale takhle se rozhodl manažer. Hráči jsou pořád jen hráči, musejí si plnit svoje.“
K Bučkovi je shovívavý: „Nevidím důvod, proč by neměl dostat šanci. Lidi chybují.“
Krajíček pomáhá doma v Prostějově s hokejovou mládeží, kde vede i svého syna. A těší se na páteční čtyřnásobnou třineckou rozlučku. S brankářem Peterem Hamerlíkem vytvoří tým, jenž se postaví výběru Jiřího Polanského a Martina Adamského.
