Slavík: jak dlouho ještě?

Zlatý slavík měl určitě v době svého vzniku význam. Objevil se v roce 1962, tedy v době, kdy v naší popmusic neexistovalo jiné měření sil. Absenci domácí hitparády částečně řešil kategorií Píseň roku, a i když záhy přišel Jiří Černý se svou rozhlasovou Houpačkou, obě soutěže probíhaly zároveň a vlastně si moc nekonkurovaly. Slavičí kategorie písniček byla jednorázovým hlasováním, zatímco Dvanáct, později Čtrnáct na houpačce bylo víceméně kontinuálně probíhající soutěží, prvním skutečným pokusem o sestavování písničkového žebříčku, tedy chcete-li hitparády. Obě soutěže skončily nuceně a dá se říct ve stejné době. Houpačka poté, co Jiří a Miroslava Černých věnovali jeden (jak se ukázalo, tak poslední) díl Janu Palachovi. Historie Zlatého slavíka byla kromě zrušení kategorie písniček (jaksi "pro jistotu") hrubě poznamenána politicky motivovanou manipulací s výsledky, jejímž cílem bylo vyřadit vítěznou Martu Kubišovou. 

Zlatý slavík toho samozřejmě přežil ve své historii víc, nejen normalizační zásah. O podvodech při hlasování pomocí kupónů lepených na korespondeční lístky se hovořilo snad po celou dobu jeho existence. Přežil skoro neomezené kralování Karla Gotta i jeho sesazení Miroslavem Žbirkou. Přežil i jediné prvenství Heleny Vondráčkové, i desáté místo Markéty Muchové, i pokus z recese na první místo dostat Rudyho Kovandu. Přežil i poněkud bizarní start kategorie skupin, když první dva ročníky vyhrál Orchestr Ladislava Štaidla. To není nic proti tělesu samému ani proti muzikantům, kteří v něm kdy hráli. Ale aby podobnou soutěž vyhrál v podstatě doprovodný orchestr, jenž nikdy neprojevil žádné vlastní ambice, to není úplně normální výsledek. Anketa se v 70. a 80. letech těšila poměrně značné popularitě i proto, že jste se do ní zapojit mohli, ale také nemuseli, a pokud jste se nerozhodli provokovat hlasem pro Kryla nebo Plastiky, mohli jste svoje sympatie projevit relativně svobodně. 

Pro klesající zájem byl v roce 1991 Zlatý slavík vyhlášen naposledy. Vydrželi jsme bez něj celé čtyři roky. V roce 1996 byl pod názvem Český slavík resuscitován. Mimochodem, o dva roky později to znovu rozjeli i na Slovensku, kde obdobnou anketu nazvali prostě Slávik. Po patnácti ročnících tam někomu došlo, že to více smysl nemá. Deset let jsou bez Slávika a žijí. 

Český slavík zatím zažil několik obrovských faux pas. O jednom se prakticky nemluví, ale sám jej vnímám od samého počátku, kdy byl tak nějak automaticky ze soupeření vyřazen Miroslav Žbirka, patrně kvůli svému rodnému jazyku. Přičemž nikomu nevadilo, že jde bydlištěm o Pražáka s dvěma občanstvími, z nichž to jedno bylo samozřejmě české. Do extrému pak nechali organizátoři vyhnít aféru s Ortelem, která přinesla opakované zlo v podobě manipulace s výsledky. Jak se říká, vše špatné mohlo pro něco dobré - Český slavík konečně mohl v tichosti skončit. 

Poslední jeho zjevení není resuscitace, ale přímo exhumace. Dávno mrtvou anketu zneužil organizátor Janeček možná k vlastní propagaci, zcela jistě k agitaci. Násilné pokračování Českého slavíka prohlubuje všechny nepříznivé dojmy - hudby zní stále méně, spíše se žvaní o nesmyslech, jo a taky musíme strávit obrovskou porci reklamy. Ta se nakonec zdá být tím nejpodstatnějším ze všeho. Sledovat celý večer je prostě nuda k uzoufání. 

Aktuální ročník pak přinesl pseudoaféru s vtípkem ze strany lehce vyžilé moderátorky na adresu dvou společenských nul. Výsledky budou za pár týdnů, ne-li dnů zapomenuty, ale o tomhle nesmyslu budou ještě dlouho psát vedle bulváru i média, která se označují za seriózní. Přitom jde o dvojici, z jehož jedné poloviny ani šaty člověka neudělají, zatímco ta druhá se kvapem blíží k jisté plastové panence. Samozřejmě materií, z níž je stvořena, neboť její vzhled dohnat nemůže. 

Zbývá říci něco závěrem. Žádná hluboká myšlenka to nebude, jen připomenu slova, jimiž Mladý svět uváděl výsledky ankety v roce 1991: "Sbohem, Slavíku! Nemá cenu to protahovat."