17. listopadu si připomínáme Den boje za svobodu a demokracii, stejně jako Mezinárodní den studenstva. Na tento den ale připadá ještě jedno jubileum – 17. listopadu 2002 vyšel úplně první díl špionážní série Splinter Cell s agentem Samem Fisherem v hlavní roli, volně na motivy románů spisovatele Toma Clancyho.
Bohužel už je tomu přes devět let, co se v samostatné hře vrátil tenhle špion naposledy, ale nebrání nám to ve vzpomínání na sérii, která jednu dobu definovala žánr stealthových her. Navíc by nás někdy v budoucnu měl čekat i remake.
Aleš Smutný
Splinter Cell? Co to je? Jo aha, to je ta skvělá stealth série, jejíž poslední díl vyšel před devíti lety a první někdy v období mezi první a druhou světovou válkou? A nebyla to kooperativní PvE střílečka v otevřeném světě s emergentní hratelností, že? Jo, na ten vzpomínám… už velmi matně.
Vím, že jsem se u něj bavil, i u posledního dílu Blacklist, který schytal spoustu nezasloužené kritiky. A kvůli Ubisoftu u toho vzpomínání asi zůstane, jelikož nevidím moc aktivní snahy na straně vydavatelství přijít s něčím novým. Ano, v přípravě je remake prvního dílu, ale minulý měsíc z něj odešel šéf vývoje, takže si nedělám iluze o tom, v jakém je stavu.
Splinter Cell jsem měl rád a s láskou na něj vzpomínám a ani mi nevadilo nahrazení Michaela Ironsidea coby hlasu hlavního hrdiny. Jde o žánr, který by skvěle fungoval i dnes, a proto je mým nekonečným zdrojem frustrace marketingově-designový přístup Ubisoftu dnešních dnů. Protože firma aktuálně nevypadá, že by viděla v singleplayerových hrách s lineárním příběhem bez otevřeného světa mnoho hodnot.
Takže vlastně nevím, zda by se měl za současné konstelace Sam Fisher vracet. Trochu se bojím, že by skončil v otevřeném světě, kde by řešil triviální stealth mise bez většího příběhového základu a design by stál na tom, že si hráči „sami vytvoří svůj unikátní příběh.“ A to, promiňte, je v případě Splinter Cellu odporná hereze.
Tolik k mému vzpomínání. Chci nový Splinter Cell, nechci se pořád vracet ke starým dílům a přistupovat na větší a větší kompromisy, protože jsme prostě v roce 2022. Jenže žánru stále kraluje Metal Gear Solid V, který vyšel v roce 2015 a který byl předobrazem původního Splinter Cellu, a to asi hovoří za vše. Do budoucna vidím velký špatný a v minulosti si vystačím se vzpomínkami, protože hrát starší díly Splinter Cellu dnes už není taková zábava.
Pavel Makal
I moje vzpomínky na značku Splinter Cell už jsou spíše poztráceny ve stínech. Pamatuji si především na dojem z prvního dílu a skvěle zvládnutou, na první pohled rozpoznatelnou image. Splinter Cellu stačila kombinace černých zákoutí a ikonických tří teček noktovizoru. Kodžimův Metal Gear v té době spojoval taktickou špionážní akci, ve které jsou sázky proklatě vysoko, se záporáky, kteří by se neztratili v lecjakém ztřeštěném anime. Splinter Cell byl proti tomu mnohem usedlejší a okouzloval především akrobatickými možnostmi Sama Fishera, jako je legendární roznožka mezi dvěma stěnami, případně technickými hračkami typu vystřelovacích kamer.
Ve své době tvořil Splinter Cell spolu s Hitmanem a zmíněným MGS triumvirát stealthu. Bohužel postupem času docházelo k čím dál patrnější akcentaci akce, která vyvrcholila s dílem Blacklist, jenž už původní záměr připomínal pramálo. A i když šlo pořád z mého pohledu o velmi povedenou hru, étos počátků série byl ten tam, stejně jako hlas Michaela Ironsidea.
Otázkou zůstává, co dál. Kvalitních stealth akcí je jako šafránu, podobně jako Aleš jsem ale skeptický k tomu, že by zrovna z Ubisoftu mohl vypadnout Splinter Cell, který by fanoušci značky ocenili. Chystaný remake možná otestuje vody pro potenciální plnohodnotné pokračování, které by ale téměř bezpochyby bylo akční adventurou v otevřeném světě a s kooperací. A to ke štěstí nepotřebuju.
Vašek Pecháček
Mám rád stealthové hry, tím líp, pokud je provází nějaký napínavý příběh, takže mi někdo laskavě vysvětlete, proč jsem se ke Splinter Cellu pořádně dostal až s Double Agentem z roku 2006! A navíc s ním v podstatě i skončil!
Tahle série je pro mě velký, zdánlivě nepochopitelný rest, ale přece jenom mám určité tušení, proč tomu tak je. Nikdo z mých kamarádů si se Samem Fisherem nehrál, takže jsem neměl u koho okukovat – když jsme se chtěli plížit, hráli jsme Commandos 2. Pozdní začátek byl tedy z určitého úhlu pohledu nevyhnutelný.
zdroj: Archiv
No a pak tedy první zkušenost zrovna s Double Agentem. Hru jsem si užil, ne že ne, ale dodneška si pamatuju, jak mě čím dál tím víc otravoval její příběh, který kulminoval stupidní binární volbou – zabít kolegu Lamberta polapeného teroristickou organizací, aby si Fisher udržel krytí coby přisluhovač zloduchů, nebo poslat kulku do srdce svému teror milujícímu kamarádovi Washingtonovi?
Pro mě to nebyla vůbec žádná volba a začal jsem střílet padouchy. Přišlo mi vyloženě urážlivé, že se hra snaží takovéhle jednoduché rozhodnutí postavit do roviny osudového dilematu. Samovo krytí stejně nemohlo vydržet dlouho, příběh mířil do finiše, proč by se ještě s podvratnou organizací zaobíral?
No a pak jsem jako bonus zjistil, že v kanonickém závěru Sam zastřelí Lamberta. Proč, to jsem dodneška nepochopil a pamatuju si na to jako na jedno ze svých prvních velkých zklamání v herním scénáři.
Patrik Hajda
Nevadilo by mi, kdyby Ubisoft ukončil sérii Assassin’s Creed. Nevadilo by mi, kdyby zařízl Ghost Recon. Vlastně by mi nevadilo, kdyby zodpovědné osobě ve firmě přeskočilo a oznámila, že klíč ke štěstí a úspěchu není v čím dál větších světech, ale koncentrovaných zážitcích, jako byly ty v Brothers in Arms. Nebo Splinter Cell.
Mé vzpomínky na sérii Splinter Cell jsou vlastně jedině pozitivní. Pokud mě paměť neklame, hrál jsem snad každý její díl, byť jsem se třeba nedostal na jejich konec. Nebo ani do půlky.
K sérii nemůžu obecně říct nic víc, než že mě jednotlivé hry prostě a jednoduše bavily, protože jsem vždy dával přednost přímočarým singleplayerovým hrám a kradmému postupu. No a prostředí tajných agentů je pro mě lákavé dodnes.
V hlavě mi přece jenom utkvěl jeden pro mě fascinující moment – první záběry z hraní Splinter Cell: Conviction. V té době mi doslova spadla brada, když jsem viděl nádvoří přeplněné lidmi, mezi nimiž se v civilním oblečení proplétal Sam Fisher. Vypadalo to naprosto přirozeně, uvěřitelně, skutečně. A pak ty souboje, v nichž jste používali nejrůznější prvky prostředí k pošramocení grázlů…
To je moje nejsilnější vzpomínka na sérii, a kdybych se měl vyjádřit k její budoucnosti, tak jsem vlastně opravdu rád, že se v Ubisoftu rozhodli pro remake, a ne nový díl. Měl bych totiž panickou hrůzu z toho, že by se v Ubisoftu neudrželi a nový Splinter Cell by byl jen dalším gigantickým světem plným rádoby zábavných aktivit schovaných za tisíce otazníčků.
Přesto to není vyloženě tak, že bych se na remake těšil. Protože nový díl je to, co bych od série chtěl mnohem víc, ale zároveň bych ho nedokázal svěřit do rukou Ubisoftu, který na singleplayer s malými úrovněmi zanevřel. Proto jsem mnohem víc natěšený na nový díl jiné špiónské série – IGI Origins.
