Foto BBC
Sledování dokumentárních střihových esejů Adama Curtise vyvolává pocit hluboké vědoucí skepse vůči lidské civilizaci, která se z odstupu koláže publicistických, zpravodajských, reportážních i inscenovaných záběrů jeví jako biologický stroj na násilí, moc a okamžitou slast. Recyklace již existujících archivních záběrů zároveň může provokovat úvahy, zda jsme mohli předjímat všechny civilizační pasti, v nichž se ocitáme, už ve chvílích vzniku událostí – v případě mnoha záběrů je nevidíme poprvé. Síla Curtisova střihu a časový záběr, který jde mnohdy přes dekády, zároveň umocňují temnou logiku lidských dějin a na povrch nechávají vystoupit mocenský cynismus i naivitu, s níž si myslíme, že víme, co děláme, směšnost, hrůzu a individuální bezmoc, které dějiny provázejí.
Curtis vidí Rusko především jako nesmírně sužovanou zemi, která procházela historickými traumaty, zemi mentálně i materiálně vyčerpanou a opotřebovanou.
Z předchozích Curtisových sérií stojí za zmínku Can’t Get You Out of My Head (2021) o globálních moderních dějinách, ovládnutí světa technologiemi a konspiračních teoriích – brexitu i Trumpovi. HyperNormalisation (2016) mapuje nástup neoliberalismu, Bitter Lake (2015) iniciační roli USA a jejich vztahů se Saúdskou Arábií při vzniku islamismu. Snímek Everything Is Going According to Plan, vzniklý ve spolupráci s Massive Attack, je sugestivní průvodce vzestupem ultrakonzervatismu.
Poslední, letos v říjnu zveřejněný dokument TraumaZone: What It Felt Like to Live Through The Collapse of Communism and Democracy (Zóna traumatu. Co jsme prožívali během kolapsu komunismu a demokracie) čerpá z moskevského archivu BBC (mnohdy neoficiálních záběrů), z tisíce videokazet, které digitalizoval jeden ze zaměstnanců britské stanice. Adam Curtis z nich sestříhal sedmihodinový bad trip z rozpadajícího se impéria. Střídají se tu obrazy z jeho nemocného srdce, Moskvy, plné postmoderních výjevů, v nichž se kříží to tradiční s klopotným napodobováním Západu (tak jak to popisuje Petr Pomerantsev), i ze vzdálených sibiřských periferií, ledových plání se stády sobů a lidmi, kteří žijí snad stovky let téměř stejně.
Strojovna sociálního inženýrství
Než se divák začne spouštět sedmihodinovou králičí norou TraumaZone, lze možná doporučit zhlédnutí Curtisovy starší dokumentární série Pandora’s Box z roku 1992. Dokumentární esej se vrací (nejen) k industriální modernitě budování sovětských kombinátů ve dvacátých letech – těžebních a výrobních struktur, na jejichž projektování se podíleli inženýři ze Spojených států. Postcarské Rusko se tehdy tvrdou reorganizací společnosti a ekonomiky snaží dohnat Británii, Franci nebo USA, které za sebou mají už sto let průmyslové éry. A zdá se, že olbřímí přítomnost nerostných zdrojů, čeká jen na know-how a také Rusko vstoupí do svého ocelového století.
Podíváme-li se na Západ, na průmyslovou revoluci během 19. století reagují další společenské protipohyby, jako je emancipace v oblasti lidských práv, rozšiřování politické participace (skrze všeobecné volební právo) na chudinu a zvolna i na ženy, postupné rušení otroctví nebo různorodé proudy socialismu a formy demokratizace. To vše činí průmysl udržitelným z pohledu „lidských zdrojů“ a stability společnosti. Zdá se, že demokracie a vyspělé hospodářství se podmiňují spravedlivým přerozdělením zdrojů. To byla lekce, kterou si Evropa zopakovala ještě hospodářskou krizí a nástupem fašismu a nacismu. Poválečná evropská vlna znárodňování strategických odvětví, silně progresivního danění a budování welfare-state byla empiricky podloženým zajištěním dekád evropského míru.
Ruský skok v industriální revoluci a specifická verze socialismu – marx-leninismus s klauzulí o diktatuře proletariátu – ale široké emancipační snahy podrývaly, politicko-geografické scelování a centralizace SSSR se navíc nevyznačovaly deklarovaným internacionalismem, ale naopak silným nacionalismem, pogromy, genocidou (sovětský hladomor) a ujařmením mnoha etnik.
Curtis v Pandořině skříňce ale zachycuje především aplikaci vědeckých a technokratických metod řízení společnosti (kolektivizace, NAP, Gosplan, teorie her a ekonomických cyklů nebo nástup kybernetiky v padesátých letech), které pomáhaly centrálnímu plánování. Ruské ocelové století a různé jeho fáze a reformy od elektrifikace přes vědecko-technickou revoluci až k finální perestrojce. Cílem těchto politik bylo vždy zachránit více či méně katastrofální hospodářskou situaci. Její sociální dimenze byly vždy nanejvýš třídní, a i ta byla podřízena výkonu průmyslu a udržení politické moci. Curtisova koláž dokumentuje ruské 20. století jako sociálně inženýrskou strojovnu obřího průmyslového a těžařského impéria – jako de facto antihumanistický stroj.
Ve chvíli, kdy vidíme šedivého perestrojkového úředníčka kmitat po strohých chodbách jakéhosi moskevského monumentálního úřadu, kde ukazuje reportérům diskety a obří hospodářské manuály, je zcela zřejmé, že státu nejde o obyvatele, občany, Rusy, natož jiné národnosti, ale že je třeba zachránit impérium. Obrovskou továrnu SSSR, která se v osmdesátých letech začala definitivně proměňovat v gigantický rezavý pás.
ExperimentZone
Právě tyto záběry z plánovacího úřadu, kde mají impérium zachránit perestrojka a s ní osobní počítače, vidíme i v sérii TraumaZone, která se odvíjí právě od roku 1985. Rusko osmdesátých let, to jsou záběry na explozi plynového potrubí, která způsobila vlakové neštěstí se stovkami mrtvých, odstřely v diamantovém dole v dálněvýchodním Lensku, dělnice v uhelných dolech za polárním kruhem ve Vorkutě, záběry na tamější bílé pláně poseté kříži skromných hrobů vězňů gulagu. Černobylská katastrofa, záběry z velína na vlas podobné těm ze série HBO. Afghánští mudžahedíni masakrující v horském terénu americkými zbraněmi Rusy, kteří sem přijeli zachraňovat komunismus. A taky mladý generální tajemník energicky rázující v doprovodu své suity kremelskými chodbami – Gorbačov.
Někdy bývá s oligarchy spojována až éra Borise Jelcina, nicméně oligarchu číslo jedna Chodorkovského i dvojku Berezovského zrodila Gorbačova perestrojka a snaha decentralizovat plánované hospodářství. Vybledlé záběry z osmdesátých let, kamera jede po fasádě automobilky Lada v Toljatti, táhnoucí se do nekonečna. Záběry na pásovou výrobu, kde převážně ženy operují kolem lesklých karosérií. Střih na rozrastrované obličeje mužů v černých kožených bundách se světlými kožešinovými límci, mafiány, kteří si podřídili komunistický management, který neefektivně i kradl. Podle Berezovského konceptu si osvojili „stínový distribuční systém“ – zlodějinu, jejíž organizace vychází z poznatků ekonomického plánování, informatiky a teorie her, jež Berezovskij studoval. O tom diváka zpravují Curtisovy titulky, které se ale omezují na informativní minimum. Syrovost sledovaného umocňuje i diegetický zvuk. Němé záběry, hukot výrobny, rozklížený zvuk diskotéky, vichr na zasněžené pláni, nářek pozůstalých, dětský hlásek roztomilé asi pětileté holčičky, která mluví o svém prvním milionu a chlubí se krabičkou, kde má „děngy“ vyžebrané od řidičů uvízlých v automobilových kolonách, sebevědomě zvonivá angličtina ženy přednášející v sále plném movitých Rusek, jak být krásná a sebevědomá.
Probudit rezavějící pás k výkonu
Perestrojka byla prekurzor ekonomického scénáře, kterému říkáme šoková doktrína. Nástup neoliberalismu probíhal v režii západních bankéřů – i s ohledem na zrod ruského průmyslu se dá s nadsázkou říct, že tu působil kulturní kolonizační aspekt a Rusko z pohledu bankéřů a technokratů Západu představovalo určitý experimentální prostor, a to v daleko důslednější míře než ve většině postsovětských satelitů, které měly západní sociální stát příliš na dohled.
V TraumaZone symbolizují nástup neoliberalismu záběry ze Silvestra roku 1989. Opilý maškarní rej na náměstí střídá záběr házení odpadků na monumentální sochu Marxe ztrácející se ve tmě. Ideologie je pouhou technikálií, jedna se vymění za druhou, cílem je vyrábět víc, probudit zadrhnutý rezavějící pás k výkonu. Těžko říct, co si například doopravdy myslel vydavatel Vogue, který se snaží o ruskou mutaci módního magazínu, když trochu zadrhávajícím se hlasem hovoří k nové velmi mladé redakci. Zdůrazňuje hodnotu ruské kultury, ale také utrpení Rusů za komunismu, které vyplývalo nejen z ekonomiky a nedostatku demokracie, ale také z toho, že komunismus je „ugly“.
Zvěstovatelé neoliberalismu tu vůbec často mluví o demokracii. Reálně se ale děje to, že nastupuje totální ekonomický kolaps státu v důsledku jeho ultimátní privatizace. Inflace atakuje absurdní ceny i u běžných věcí, stát rezignoval na vyplácení příčetných mezd i důchodů. Jakákoliv investice obratem putovala za hranice, ideálně do daňového ráje. Dělníci dostávají místo mzdy vlastní výrobky a polotovary, kdo může jít prodávat na nádraží skleničky cestujícím z projíždějícího vlaku, má štěstí. Všude se vynořují tržiště, improvizované bazary, kde se lidé snaží zpeněžit cokoliv, co našli doma – bahno, kempingové stolečky s partiovým tovarem zabaleným v novinách, nervózní strkanice, beznaděj. Záběry na svépomocí postavené chatrče v lesích, kde žijí opuštěné děti. Další sociálně ekonomický experiment se nepovedl.
Dokument sleduje i vysokou politiku, pokus o převrat v roce 1991, motajícího se Jelcina, jenž je občas zachycen bodyguardy. Moskvu měnící se pomalu v imitaci západního velkoměsta, umaštěné diskotéky, hotely plné prostitutek, kde z kohoutků teče tmavě šedohnědá „voda“, vidíme nové Rusy, kteří nakupují luxusní nemovitosti, jež svým historizujícím zařízením imitují šlechtické paláce, v televizi běží děsivě vyhlížející nízkorozpočtová adaptace Hobita, kdesi v klubu nacvičují Strelki, napodobenina Spice Girls, neofašista Vladimir Žirinovskij se předvádí s činkami. Záhy zakládá „liberálně-demokratickou“ stranu.
Do bran Kremlu prudce vjíždějí limuzíny s ekonomickými poradci. Architekt ruských neoliberálních reforem, vypasený, růžolící a uculující se Jegor Gajdar si tučnou tlapkou přejíždí přehazovačku. Ani on nepřežije politicko-oligarchický boj a za pár let zemře podle všeho v důsledku otravy neznámou látkou. To ale zatím nevíme a ani se to nedozvíme – TraumaZone končí mocenským vzestupem bezejmenného úředníka a někdejšího ředitele FSB, který se osvědčil tvrdým postupem v druhé rusko-čečenské válce, Vladimira Putina, do role úřadujícího a záhy řádného prezidenta. Typově má být simulakrem Tonyho Blaira. Kamera nahlíží přes rameno malého školáka do čítanky, kde už se skví Putinův vzorový příběh včetně fotografií z dětství. Jestli je tam i odstaveček o působení v KGB, není ze záběru patrné.
Násilí jako pilíř státu
I přes mnohdy bizarní záběry z vysoké politiky a moskevských kuloárů působí dokument nejsilněji tam, kde se ocitáme mezi běžnými Rusy. Každodenní realita má totálně bezútěšnou podobu. Nejsou to jen válečné konflikty, kterými si jednotlivé mocenské kliky potvrzují pozice. Drasticky nepůsobí jen ruská matka, která hodiny sleduje vojenská videa z Čečenska, aby mezi zmrzačenými těly poznala ostatky svého syna, násilí je všudypřítomné, celé Rusko prostupuje v nesčetných podobách.
Černé pytle s ostatky na korbách vojenských aut, velkolepé pohřby s otevřenými rakvemi, krvavá torza v autech po přestřelkách mafiánů, jejich náhrobky s realistickými portréty vyleptanými v umělém kameni, přeplněné čekárny primitivních ordinací, kde ženy čekají na další ze svých interrupcí, svazování drogově závislých ve společném pokoji s oloupanými stěnami, muži v Čečně veřejně trestaní seřezáním holí vleže na lavici, udření špinaví dělníci v niklovém dole, fronty, strkanice, do nichž tu a tam švihnou obuškem vždy okolo postávající silové složky.
Maršparády, vojenské přísahy, masové hroby neznámých vojínů, těhotné kurdské ženy zpívající písně pro posílení svých plodů, dirigované a doprovázené rázným mužem u klavíru, bezprizorní delfíni ochočení a opuštění armádou, hromadný odběr krve v Jaroslavli. Zároveň se díváme na svět nápadně genderově rozpůlený: muži jsou hlavně v armádě, politice a byznysu, respektive mafiánském byznysu – těží nikl, diamanty, uhlí, jsou kosmonauty. Ženy dřou v zastaralých provozech včetně těžkého průmyslu a těžby. Babky žijící z ničeho v chaloupkách sibiřských pustin, zástupy matek hledající své mrtvé syny. Prostitutky v kanalizaci. Ale taky svatby, domácí pijácké večírky ve stísněných obyvácích, páry tančící pod širým nebem při různých veřejných slavnostech bez ohledu na mráz, záběry promenujících se štíhlých nohou v lodičkách – Rusko je podle všeho zemí posedlou pořádáním soutěží miss a módních přehlídek, jakéhosi rubu násilí, indexu chudoby, kdy mladé žádoucí tělo je jediným kapitálem, jedinou naději na lepší život v daleké Moskvě nebo možná radši ještě dál, a krátké mládí jedinou radostí ve světě mizerné péče. Lidé na záběrech vypadají buď velice mladě, tak na dvacet, nebo naopak nejmíň na šedesát. Stárne se tu evidentně rychleji, než by muselo. A taky umírá.
Kurz národní psychologie
V českých médiích se v souvislosti s válkou na Ukrajině opakovaně objevují různé publicistické pokusy nějak výstižně charakterizovat mentalitu ruského člověka, popsat národní psychologii, ruskou odevzdanost, neschopnost občanského odporu nebo příchylnost k vládě pevné ruky. Tyto domněnky vycházejí z esencialistických představ o duších národů, tedy romantického nacionalismu 19. století. Pro nás dodnes „širou ruskou duši“ reprezentují literární postavy téže doby – Oblomov, Chlestakov i Čičikov podnes porážejí Myškina. Při čtení těchto narážek a zastřešujících závěrů se nelze nepozastavit nad skutečností, že jsme se sami na tu či onu stranu dějin překulili vždy spíše vlivem okolností než nějakého zásadního povahového rysu či dokonce úsilí národa. Navíc to nebyla vždy ta nejlepší strana. Snad proto nám dělá tak dobře, když najednou máme po ruce zemi, kterou můžeme mistrovat v její tuposti z pozice osvícenější západní civilizace a kultury. Dokumentární esej TraumaZone Adama Curtise by nám mohl být vhodnou pomůckou k překonání těchto dvousetletých stereotypů.
Ruská realita je extrémnější než česká snad ve všech ohledech. Přesto lze vést k viděnému českou paralelu. Osudu rezavého pásu jsme se (zatím) vyhnuli tak, že jsme se s ohledem na příznivou polohu a dlouhou společnou hranicí s Německem stali tranzitním územím a montovnou. Šli jsme tedy cestou nejmenšího úsilí, stejně jako když Rusové bohatli především z těžby přírodních zdrojů. I naše demokracie je podlomena oligarchickým systémem a tím, že miliardáři drží většinu médií. Nejen Ruské, ale i naše devadesátky jsou poznamenány naivní adorací západního konzumerismu včetně jeho nápodoby, extrémním nárůstem násilí včetně organizovaného zločinu a mafií (ostatně k nám prorostly i ty postsovětské).
Český neoliberalismus neměl všechny parametry šokové doktríny, přesto se ekonomický výkon regionů těžce propadá oproti Praze. Jakákoli krize dopadá hlavně na pracující držené pod tlakem nízké ceny práce. Ekonomické poměry nově ohrožují i relativní stabilitu hypotékami vesměs zadlužené střední třídy, která je posílána pro dávky. Stát naopak bezmocně přihlíží raketově rostoucím ziskům energetických „hráčů“, jak se tu empaticky říká. Naopak tam, kde by byl stát platný ve svém výkonu (administrativním, jako zřizovatel školství, kultury, investor vědy, infrastruktury), tam dává ruce pryč a drmolí neoliberální poučky o dalších privatizacích, uskromňování nebo placeném školství. Trochu ruský model? Trochu.
Fialovou vládou pěstovaný kulturní a politický konzervatismus je jen jakousi třešinkou na tomto setrvačně postkomunistickém modelu vývoje. Zemí, jako je Rusko, ale existuje v menším měřítku na světě mnoho a některé z nich jsou i vojensky agresivní. Všechny mají společný osud globální periferie, mnohdy postkoloniální, pozdě doháněly průmyslovou revoluci a často na ně ve zvýšené míře budou doléhat klimatické změny. Rusko mezi ostatními vyniká především svou velikostí, s ní souvisejícími rozsáhlými oblastmi chladu (dnes tajícího permafrostu), a hlavně tím, že je jadernou velmocí.
Curtis vidí Rusko především jako nesmírně sužovanou zemi, která procházela historickými traumaty, zemi mentálně i materiálně vyčerpanou a opotřebovanou – a taková vždycky snadno spadne do rukou šílence. Trauma tu plodí další násilí, to hloubí další traumata, bolest a frustrace se přenášejí mezigeneračně. Zdá se, že postupující vítězství Ukrajinců přibližuje Rusko k další fázi rozpadu někdejšího Svazu, oslabený obr se zhroutí do sebe, přičemž utrpení bude doléhat opět na obyčejné Rusy – i kdyby zfanatizované. Stejně jako Ukrajinci i oni budou potřebovat nějakou podobu Marshallova plánu.
Autorka je literární kritička a členka redakce Alarmu.