Díky, pane Zikmunde!

Jak se mi té dvojí pocty dostalo? Začalo to náhodou – jak to chodí. Kamarád, novinář Jaromír se znal s panem Zikmundem z doby, kdy ještě s oběma pány z legendární cestovatelské dvojice – Jiřím Hanzelkou a Miroslavem Zikmundem – psal knihu rozhovorů „Život snů a skutečností“. Panu Zikmundovi při nějaké příležitosti o mých cestách a jejich osobité formální stránce pověděl.

Pana Zikmunda to zaujalo a pozval mě na návštěvu do Zlína. Samozřejmě jsem byla pozváním nadšená a ještě pak víc na místě. V názorech na cestování jsme se ve všem shodovali. Třeba jak je podstatná příprava cesty (a jak je to úžasně vzrušující záležitost) a také jak je důležitá pečlivá následná dokumentace.  Myslela jsem si do té doby, že jsem pořádná a systematická, ale když mi pan Zikmund ukazoval své archivy a dokonale propracovaný desetinný informační systém, díky kterému jakýkoli dopis, fotku, cokoli, ve své veliké vile okamžitě najde, připadala jsem si jako naprostá šmudla.

Jaromír, se kterým jsme do Zlína jeli, umí pěkně psát. S fotografováním o tom nejsem zcela přesvědčená, ale přesto mám tuto jím pořízenou fotku pochopitelně moc ráda:    

Co pana Zikmunda na mém cestování zaujalo? Že existuje cestovní kancelář, která pořádá poznávací cesty po všech kontinentech v malé skupině a pokaždé jinam. Navíc nekomerčně.

Bylo to tak. Formální zastřešení, tedy pod oficiální hlavičkou cestovní kanceláře bylo ze zákonných důvodů. Tehdy v roce 1998 se na to hodně hledělo.

Trochu vysvětlení, aby nedošlo k závěru, že to nemám v hlavě v pořádku. Touhu poznávat co je dál a dál jsem měla od mala. Je skvělé, když se s tím může začínat v tak pěkné zemi jako je naše. Využila jsem tomu jakékoli příležitosti, včetně toho, že jsem se jako studentka stala externí průvodkyní Čedoku – tehdy po celém Československu. A byla jsem jí i pak vedle svého zaměstnání, až do roku 1989.

V roce 1990 jsem opustila profesi v oboru informačních technologií, kterou jsem taky měla moc ráda (a kterou jsem si už před lety s oborem cestovního ruchu propojila). Teď nám ale vál vítr stříbrný. Založila jsem cestovní kancelář a zaměřila ji na to, co jsem dobře znala. Na příjezdy zahraničních turistů do naší země – na skupiny, kongresy a tematické akce. Splnil se mi velký sen dělat to podle vlastních představ a byla jsem nadšená, že fungovaly. Kromě velkého uspokojení z práce, kterému se máloco vyrovná, to byla aktivita komerčně úspěšná.

S manželem jsme každý rok jeli na dovolenou po různých kontinentech – po pečlivé přípravě a podle jasných představ, jak to má vypadat. Pro lidi, kteří prožili většinu života v socialismu s jeho omezeními, to bylo omamující.   

Po deseti letech jsme se rozhodli, že už budeme pouze cestovat a poznávat svět. Tolik jsme po tom za minulého režimu toužili. Jenže současně nás požádali přátelé, ať je vezmeme na další cestu s sebou a ještě se přihodilo několik událostí, které mi život nasměrovaly jinak. (Pan Zikmund říkal, že život je přesný součet náhod.)  A tak jsem koncem roku 1998 cestovní kancelář nezrušila, jak jsem měla v úmyslu, ale využila ji na to, abych na cesty mohla brát malou skupinou osob.

Nadále šlo o vlastní cestování, jako dosud, s nezměněnou představou co do rozsahu, obsahu a kvality. Jenže takové cesty se při započtení všech nákladů pořádat nedají, to by nikdo nezaplatil, Vzhledem k tomu, že jsem si předtím slušně vydělala, platili spolucestující pouze velkoobchodní ceny, které jsem získala od zahraničních partnerů. Za moji práci na přípravě ani jako průvodce nic, a vedlejší náklady byly na můj účet. Ale umožnilo mi to poznat více zemí, než na které bych byla v dřívějším pojetí měla, a poznat je v podobě, jakou jedině jsem chtěla. Obě strany byly spokojené, zato finanční úřad se po léta dost divil. Když mi manžel nečekaně zemřel, moc mi cestování v partě pomohlo a podrželo. 

Tak to probíhalo 13 let. Celkem 45 cest do 79 zemí. Právě v této etapě došlo k návštěvě ve Zlíně. Každou cestu světem jsem po návratu podrobně popisovala a fotograficky dokládala na svých internetových stránkách, ale panu Zikmundovi jsem posílala vytištěnou kopii, protože počítač nepoužíval. Po léta jsme si psali klasické dopisy. Balíček jeho krásných psaní, rukou nebo na stroji, chovám jako poklad. Občas jsme se i viděli, když se v Praze konala nějaká akce, třeba na křtu knihy „Legenda H+Z“.

Letos to 1.prosince bude rok, co v nedožitých 103 letech odešel za svým celoživotním kamarádem Jiřím Hanzelkou.

Jsem osudu – celé souhře okolností, vlastního rozhodnutí a nezbytného štěstí – vděčná, že jsem si mohla splnit velké cestovatelské sny. Považuji za svoji povinnost se podělit o vše, čím jsem se obohatila. Činili tak cestovatelé už od středověku. Z masmédií se totiž o světě dozvídáme jen samé negativní zprávy – o neštěstích, přírodních kalamitách, válkách. Svět je přitom moc krásné místo k narození, jak řekl klasik, a platí to i s těmi negativy. Vše, co nám rozšiřuje obzory, nám svět přibližuje a pomáhá pochopit.

Po změně režimu před 33 lety začala vycházet spousta knih o světě a mnoho jsem si jich pořídila. Ale určitý druh jsem postrádala, a rozhodla jsem se, že takové napíši, až procestuji vše, co mám v plánu. Tyto knihy (po deset let každý rok jedna) jsem pak nazvala „cesto-faktopisy“. To nejsou cestopisy, ale čtenářsky vlídně pojatá literatura faktu o historii, přírodě, civilizacích a kulturách, etnicích a náboženství jednotlivých částí světa a jejich zemích – s cílem vnést do pohledu na svět systém, důraz na souvislosti a na vztahy daného kusu světa k dalším, hlavně k Evropě a je-li možné i naší zemi. S barevnými fotografiemi a názornými mapkami.

(Říká se, že dnes všechno najdeme na internetu. Z více důvodů tomu tak není, ale především poskytuje pouze dílčí sdělení. Vazby a souvislosti už musíme podle účelu sami vytvořit.)

Místo zrušené cestovní kanceláře Dany Travel vzniklo stejnojmenné nakladatelství – proto, aby cena knih mohla být co nejnižší a knihy tak byly přístupné nejširší veřejnosti.  Moje práce autora ani nakladatele do ceny zahrnuta není. Dříve vydělané peníze mi sice za dobu cestování došly, ale bez lecčeho se obejdu. To je ten dík osudu. Byl navíc ke mně párkrát hodně milosrdný a takové životní křižovatky naprosto změní škálu hodnot.

Když jsem panu Zikmundovi poslala pracovní otisk první knihy „Sen o Tichomoří“, po jejím přečtení se rozhodl, že udělá výjimku z pravidla.(Tento fakt jsem se dozvěděla až o několik let později.) Napsal do knihy předmluvu a přijel ji do Prahy slavnostně uvést – ještě spolu s mým kamarádem a taky známým cestovatelem Pavlem Pavlem – a partnerkami obou slavných H+Z.

 Kamarádka Renata natočila video (na webu) a kamarádka Lenka pořídila pěkné fotky. Díky, kamarádi!

A hlavně – díky, pane Zikmunde!