Pohnou protesty krutým režimem? Íránci, kteří uprchli do Česka, se neshodnou, věří ale v návrat
Odhady výsledku protestů v Íránu, které začaly po smrti 22leté Mahsy Aminiové, se zásadně liší. Zatímco je někteří Íránci vnímají jako začátek změny, jiní o jejich vlivu na situaci v zemi pochybují. „Když předtím dívka porušovala pravidla, přišly čtyři ženy a dva až tři muži s pistolemi a ostatní přihlíželi, jak ji odvádějí. Teď už nepřihlíží, ale začínají na policii útočit,“ říká Farshad Alavi, který před lety kvůli režimu Teheránu zemi opustil.
Protesty v Íránu pokračují už více než měsíc. „Nejsou to ale klasické protesty. V Íránu totiž nejde o žádná organizovaná shromáždění. Tam prostě jdete do ulic a čekáte, co se stane,“ popisuje Farshad Alavi, uprchlík z Íránu, který nyní žije v Česku čtvrtým rokem. V Íránu studoval hudbu, té se teď už ale věnovat nemůže.
Íránská policie měla brutálně zasáhnout proti účastníkovi demonstrace. Incident vyšetřují úřady
Číst článek
„Nedokážu si představit, že by v Íránu probíhaly poklidné protesty bez brutality ze strany státu. V jednom městě dokonce zabili čtrnáctiletou dívku během školní výuky. Tohle se v žádném z předchozích režimů nedělo. Nebo nutili děti jít na provládní demonstraci, a když začaly protestovat a skandovat ‚smrt diktátorovi‘, odvedli je zpátky do školy, přišla mravnostní policie a začala je bít… Ani Islámský stát tohle nedělal,“ pokračuje.
Případ Mahsy Aminiové podle něj není ojedinělý. „Mnoho lidí mělo už předtím problémy s mravnostní policií, ale smrt Aminiové byla poslední kapka,“ říká.
„Tolikrát se mi stalo, že jsem byl venku se svojí sestrou a museli jsme dokazovat, že je to opravdu moje sestra. Kdyby to byla přítelkyně, bůhví, co by se stalo,“ podotýká. V Íránu je zakázané, aby spolu osoby opačného pohlaví trávily čas. Pokud je mravnostní policie přistihne, může je i nutit vstoupit do manželství. Výjimku představují příbuzní a manželé.
Tresty
Tresty podle Alaviho podléhají náboženským zásadám a přikázáním. Nyní jsou ale podle něj v souvislosti s protesty ještě přísnější. Upozorňuje, že ve věznicích dochází například ke znásilňování, a to i opakovanému.
Podle stanice CNN není znásilňování zadržených protestujících v Íránu neobvyklé. Dochází k němu mnohdy už v momentě zadržení přímo na ulici. Režim pak oběti označuje za „prostitutky“ a v některých případech používá nahrávky znásilnění jako vydírací materiál.
Jedna z opozičních íránských stran, PAK, informovala, že v samotných věznicích v Íránu zmizelo přinejmenším 240 lidí. Skutečné číslo je zřejmě vyšší.
Írán chce uspořádat veřejné procesy s demonstranty, v Teheránu stane před soudem asi tisíc obviněných
Číst článek
Vyhraněné situaci podle Alaviho přispívá i ochota lidí postavit se režimu a napětí, které protesty způsobují.
„Když předtím nějaká dívka porušovala pravidla, přišly čtyři ženy v černém a dva až tři muži s pistolemi a ostatní přihlíželi, jak ji odvádějí. Teď už nepřihlíží, ale začínají na policii útočit. Takže když jde do tuhého, je na pět policistů třeba 15 lidí, co nedovolí, aby ji odvedli… A oni vidí, že už je lidé neposlouchají,“ popisuje.
Za změnu postoje k teheránskému režimu může podle Alaviho i přístup k internetu. „Když jsem byl malý, nebyl internet ani žádná komunikace (s vnějším světem, pozn. red.). Nevěděli jsme, co se dělo třeba v Americe. Ale teď už vidíme, co je to svoboda, vidíme, jak nesmyslné je mít regulace, co byly sepsány před téměř 1500 lety.“
Regulacím, které vycházejí z Koránu, podléhají třeba i rodinný život nebo kultura. Právě kvůli ní začal Alavi zvažovat odchod z rodné země. Studoval totiž hudbu a byl v kapele.
„Tehdy bylo velmi těžkým hříchem, pokud jste byl součástí rockové nebo metalové kapely, takže jsme měli spousty problémů. Potom jsme hráli i se členy ilegálních křesťanských kostelů. Nějakým způsobem se o nás ale dozvěděla policie a někteří členové skupiny byli zatčeni. Dodnes nevím, kde skončili. Jestli jsou naživu, nebo ne,“ vzpomíná.
Z Íránu nakonec odešel v roce 2015. „Překročil jsem nelegálně hranici s Tureckem. Tam jsem ale zůstat nechtěl, protože je to muslimská země a mně se islám příčí,“ pokračuje.
Cesta do Česka
O azyl žádal nejprve ve Spojených státech amerických. Během vyřizování jeho žádosti se ale stal prezidentem Donald Trump, jehož vláda začala prosazovat přísnější protiimigrační politiku, a Alavi se do země nakonec nedostal.
„Do Česka jsem se dostal omylem. Moje sestra byla v Británii a můj bratr v Edinburghu. Našel jsem někoho, kdo dělal falešné pasy, a koupil jsem od něj jeden pro sebe a jeden pro matku. Takže jsme pak mohli společně letět z Istanbulu do Londýna s tím, že se tam setkáme se zbytkem rodiny,“ popisuje.
Otec už ztratil skoro všechny zuby. Íránský režim je hrozba pro celý svět, říká dcera vězněného kritika
Číst článek
„Problém byl v tom, že měl tento let mezipřistání v Praze, kde jsme měli 45 minut na přestup. Z těch 45 minut se ale staly čtyři roky. Kontrola pochopila, že máme falešné pasy,“ dodává.
Nyní mají s matkou v Česku azyl. Sourozenci je sice navštívili loni na Vánoce, naděje na odstěhování se za nimi si ale nedělá:
„Dostat se do Británie stojí spousty peněž a ty už nemáme. Všechny jsme dali tomu muži, co nám zajistil falešné pasy, a s ním už v kontaktu ani nejsem. Takže už není možné tam odjet,“ vysvětluje. Na život v Česku si už pomalu zvykl a jeho matka si tu i našla práci. Rád by se ale do Íránu jednoho dne vrátil.
„Když jsem mluvil s českými státními zaměstnanci, byli v šoku. Ptali se mě: ‚Jestli bude Írán někdy svobodný, vrátíte se?‘ Řekl jsem, že hned druhý den. Kdyby byla moje země svobodná, proč bych tu chtěl zůstávat? Nikdo nechce opustit vlastní zemi. Ale kvůli diktatuře je v Íránu tolik problémů, že vidíte, že tam pro vás není žádná budoucnost,“ říká. Věří, že současné protesty situaci změní.
Budoucnost Íránu
„Toto hnutí neskončí v Íránu. Jednoho dne se rozšíří i do ostatních islámských zemí. Lidé mají právo se sami rozhodnout. Ženy by měly mít právo se samy rozhodnout, co nosit, co nenosit, kam jít a s kým. Írán teď zažívá velmi brutální časy, ale mám naději, že se to změní.“
Ne všichni Íránci ale zastávají takto optimistický názor. „Ať už Íránci žijí v Íránu nebo jinde ve světě, budou trpět pro Islámský stát. Islámský stát má bohužel moc a svět je na jeho straně,“ říká Íránka Pegah Teymourianová, která momentálně v Česku žádá o azyl.
S manželem tu mají restauraci s rychlým občerstvením, díky které jsou schopní pokrýt své životní náklady.
Rodiče Amíníové požadují přezkoumání lékařské zprávy. Ta vyloučila, že by zemřela v důsledku bití
Číst článek
„Nemyslím si, že protesty v Íránu něco změní. Jen navýší počet mrtvých a uvězněných,“ dodává s tím, že by si přála, aby byla její země jednou svobodná.
„Moje rodina i všichni přátelé teď v Íránu protestují. Teď pro ně ale nemůžeme udělat nic víc, než se za ně modlit a být s nimi v kontaktu na dálku,“ říká. Osudy podobné tomu, jaký potkal Mahsu Aminiovou, podle ní stihly obyvatele Íránu už v minulosti. Sama se několikrát stala terčem mravnostní policie.
„Byla jsem například zatčena kvůli tomu, že jsem měla nalakované nehty. Nakonec jsem byla z vazby propuštěna poté, co jsem zaplatila vysokou pokutu. Díky rodině jsem se dostala domů v pořádku. Ale můj manžel a mnoho mých kamarádů takové štěstí neměli,“ popisuje a uvádí, že je její manžel v Íránu hledanou osobou, a to i přesto, že už oba žijí v Česku.
„Porušení pravidel (íránského režimu, pozn. red.) může vést k pokutám, exekucím, vězení, bičování, nebo ztráty části těla. Nebo můžou být lidé, kteří se provinili, vyhozeni ze školy nebo ze zaměstnání,“ pokračuje Teymourianová.
Írán opustila v roce 2016, přičemž se rozhodla přijet do Česka za svým manželem, který zažádal o azyl v roce 2009. „Byl členem íránského veslařského týmu. O azyl zažádal v roce 2009 po účasti na soutěži, která se konala v Praze,“ vysvětluje.
I kvůli problémům, které měl její muž s policií, nebylo lehké zemi opustit. „Případ mého manžela je v Íránu stále otevřený, takže jsem byla ve velkém stresu. Naštěstí se mi nakonec podařilo odejít. Myslím, že mi musel pomoc Bůh,“ vzpomíná.
Snaha získat azyl
O azyl v Česku žádá už šest let, ale zatím se jí ho nepodařilo získat. „Podle Česka je Írán bezpečná země a mám se vrátit. To ale nikdy nemůžu riskovat. Zatím tu zůstávám bez odpovědi jako bych byla vězeň,“ přirovnává.
Běžencům, kteří by se chtěli do Íránu vrátit, hrozí různé tresty včetně odnětí svobody. Někteří proto odcházejí ze zemí, kam mohli odejít bez víza, do „bezpečnějších“ částí světa. Pro tuto možnost se rozhodl i Shahram Ebrahimpanah, který svůj domov opustil před necelými deseti lety.
Přivítání hrdinky. Íránskou lezkyni Rekabiovou na letišti oslavovaly davy, soutěžila bez hidžábu
Číst článek
„Odešel jsem do Číny, ta má ale s Íránem dobré vztahy. Přesně to byl jeden z důvodů, proč jsem tam nemohl zůstat. Poznal jsem tam Ježíše a křesťanství, což mně i mojí rodině změnilo život a přinutilo nás odjet z Číny do České republiky,“ popisuje.
„Přišla na to totiž Íránská ambasáda a záhy jsme se ocitli v nebezpečí. Už předtím věděli, že jsem v Číně, a chtěli mě dostat zpátky do Íránu, ale poté, co jsme konvertovali ke křesťanství, se situace zkomplikovala. Íránští zástupci nám jasně dali najevo, co by se nám stalo, kdybychom se vrátili.“
Írán se podle něj často snaží obyvatele, kteří emigrovali, lákat zpátky. Může tak učinit třeba prostřednictvím rodinných příslušníků. „Poté, co jsem odešel, třeba nutili moji ženu, aby mě žádala o návrat. Slibovali mi i lepší práci,“ vzpomíná. Írán opustil dřív, než zbytek jeho rodiny.
„Když mě chtěli následovat, byli zastavení na letišti. Nedovolili jim zemi opustit. Až později jim někdo pomohl s útěkem.“
Problémy s režimem
Ebrahimpanah se dostával do konfliktů s íránským státním aparátem dlouho před tím, než zemi opustil. Problémy podle něj začaly, už když studoval na vysoké škole, a to kvůli jeho vzhledu.
„Chtěl jsem mít trochu delší vlasy, než je běžné. A teď nemluvím o půlmetrových nebo metrových vlasech, ale o šestnácticentimetrových. Nikdy to období nezapomenu,“ říká.
„Mravnostní policie mě mnohokrát zastavila po cestě do školy. Pamatuji si, že mě jednou zastavili a zeptali se mě, jestli jsem Američan. Řekl jsem: ‚Ne, jsem Íránec‘. A oni mi odpověděli: ‚Takže pokud jsi Íránec, proč máš vlasy jako Američan?‘“ vzpomíná.
Íránci protestují kvůli smrti zatčené ženy. Mravnostní policie ji zadržela pro nedostatečné zahalení vlasů
Číst článek
„Pak taky jednou zastavili autobus, kterým jsem jel ze školy, aby se mě zeptali, proč ‚jsem takový‘. Ani jsem nevěděl, proč měli takový problém s mými vlasy,“ pokračuje a dodává, že mu jednou mravnostní policie dala i pěstí do břicha. Nelíbilo se jí, jak mrká.
Íránský režim byl podle Ebrahimpanaha na studenty vysazený vždycky. „Je to kvůli tomu, že šlo o skupinu lidí, která měla historii sporů s režimem. I dnes drží při životě mnoho protestů studenti.“ Jeho konflikty s režimem se prohloubily, když se dal na politický aktivismus.
„Nejen já, ale i mnoho mých přátel bylo aktivisty. Ale bohužel jsme měli falešnou naději. Mysleli jsme, že se něco změní, když se k moci dostane reformista. V aktivismu jsem pak pokračoval, když jsem pracoval s expremiérem Mir-Hossein Mousavim, který v té době kandidoval na prezidenta,“ vzpomíná.
„Byl to reformista a chtěl v Íránu dělat velké změny. Ale kvůli rozkazu nevyššího vůdce se vše změnilo a režim změnil výsledky voleb,“ dodává. Kvůli podezření z manipulace volebních výsledků vypukla v Íránu v roce 2009 série protestů. Nejvyšší vůdce Sajjid Alí Chameneí tehdy jakoukoliv manipulaci výsledky popřel.
Odchod
„V tu dobu vše začalo. Mousavi byl označen za vůdce opozice a na protest výsledku voleb vypuklo mnoho demonstrací. Jakožto někdo, kdo s opozičním kandidátem spolupracoval, jsem byl pod tlakem. Byl jsem potom vyhozen ze všech prací, co jsem v té době měl, a nesměl jsem se účastnit žádných politických aktivit, kterých jsem byl předtím součástí,“ popisuje Ebrahimpanah.
Loni bylo popraveno nejméně 579 lidí, více než polovina v Íránu. Stoupl také počet rozsudků smrti
Číst článek
„Ztratil jsem vše, co jsem do té doby měl. Také mi vyhrožovali, že ‚až mě příště zadrží, bude to možná naposledy, co uvidím svoji rodinu‘,“ líčí.
„Poté, co jsem začal mít problémy, jsem ještě pár let v Íránu zůstal. Nechtěl jsem zemi opustit,“ přiznává. „Poměry v zemi se ale nezměnily. Dokonce bych řekl, že se od té doby zhoršily.“
Současné protesty podle něj dopadnou podobně jako ty v minulosti. „Problém je v tom, že je jedno, kdo je v Íránu prezidentem, protože Írán není republika. Prezident není tím, kdo zemi vládne, ale jen loutkou. Jde o falešný stranický systém, který je kontrolován někým nahoře.“
„Smrt Mahsy Aminiové protest začala, ale teď už to není jen o ní. Je to o íránském režimu. Lidé už ho nechtějí. Nemyslím si ale, že se režim změní, protože (jeho vůdci, pozn. red.) nechtějí dělat ústupky z ideologie. Budou stát v ulicích Íránu do poslední kulky,“ shrnuje Ebrahimpanah.
