„Kdykoli tady někdo někoho jmenuje, tak se od počátku snaží nastavit pravidla tak, aby mohl jmenovat svého člověka. A ne aby vytvořil nezávislou instituci. V momentě, kdy stát je slabý, tak mu nezávislé instituce dvojnásob chybí. Ztrácí se důvěra. Stát umožňuje vznik podivných elit, které se ho učí zneužívat. Nemají v sobě princip, jenž je v demokracii klíčový, totiž zodpovídání se, accountability, což znamená skládat účty. … To tady chybí…“

To byla úvodní slova Vladimíry Dvořákové v prvním panelu konference Doba nedůvěry, věnovanému otázce státu a institucí. Obraz, jejž tu vylíčila, může vysvětlovat, proč mají mnozí pocit, že česká demokracie ochabuje a proč ji ze strany veřejnosti stíhá nedůvěra. S profesorkou Dvořákovou, ředitelkou Masarykova ústavu přímých studií při ČVUT debatovali pražská vrchní státní zástupkyně Lenka Bradáčová a profesor právnické fakulty UK Jan Wintr.

Na problém elit dala nahlédnout i Lenka Bradáčová. Reagovala na moderátorovu otázku, zda jedním ze znaků demokracie, čím déle trvá, není jistá únava, vedoucí nakonec k jejímu postupnému ochabování. Předeslala, že péče o kvalitu demokracie nikdy nekončí. Demokracie není nehybný a setrvalý stav společnosti. Demokracii nelze vybudovat tak, že lidé do politického systému zavedou charakteristické instituce, jako je ústava, parlament, nezávislé soudnictví, svobodné volby a tak podobně. Demokracie, byť zmíněné instituce potřebuje, si s nimi nevystačí, pokud nemůže zároveň čerpat z trvalé angažovanosti občanské společnosti a jejích elit.

Ve chvíli, „kdy je demokracie mladá, nadšená, kdy všichni v ní věří, všichni u toho chtějí být a všichni se na tom chtějí podílet“. Pak ale přijde okamžik, kdy většina je přesvědčena, že práce je hotova, a zcela pomíjí, že práce na demokracii nikdy nekončí, přesto ale dospívá k závěru, že „se o věci veřejné nemusí už tolik zajímat“. Elity z toho nevyjímaje. Energie dosud vynakládaná ve prospěch státu se zvolna vytrácí „a je vržena někam jinam“. Výsledkem je stav, kdy se společnost a její elity už neptají, co mohou udělat pro svůj stát, ale opakovaně zaznívá „já chci“. Obracejí se na stát a požadují po něm, aby nabídl řešení jejich svízelů a sám je také řešil.

Jestliže Vladimíra Dvořáková ochabování demokratických institucí vidí v jistém prorůstání nepotismu a „přítelíčkování“, pak Lenka Bradáčová naznačila, že další z jeho příčin může být jistá nezralost společnosti a jejích elit. Jsou to přece právě ony, které stát a instituce dotvářejí. Nemohou se proto vyvinit mylným poukazem na to, že „práce je přece hotova“. I zde platí to, co zmínila Vladimíra Dvořáková, totiž, že převládá slabé až nicotné povědomí o zodpovědnosti. Přitom každý, komu na demokracii záleží, si právě tohoto musí být vědom a své zodpovědnosti se snažit dostát.

Aby Lenka Bradáčová vyvedla posluchače z mylného dojmu, že na svět státu a institucí nazírá skepticky (mohla takový dojem zpočátku svého vystoupení vzbudit), ujistila je, že se naopak pohybuje v prostředí státních institucí dostatečně silných, byť doba 30 let jejich dosavadního znovubudování z hlediska jejich rázu není dobou zas přehnaně dlouhou.

Moderátor jí nabídl tezi, s níž bezprostředně po roce 1989 přišel americký politický vědec Fareed Zakaria. Podle něho právě Česká republika v porovnání s ostatními postkomunistickými zeměmi měla nejlepší šanci dosáhnout kvalitní úrovně demokracie díky její dlouholeté tradici existence právního státu, sahající až do časů rakouského mocnářství. Bradáčová tezi potvrdila zkušeností z praxe. Současně ale varovala před situací, kdy „by se ti silní, protože vzešli z demokratických procesů, spokojili s tím, že nemusí nic dál dělat, a předali to těm, kteří původně byli slabí, kteří žádné demokratické principy neuznávali, a jen takto se z nich stali ti silní“.

Jan Winter obě předřečnice doplnil pochybností o tezi, již moderátor předeslal v úvodní otázce, zda demokracie, čím déle trvá, tím je náchylnější nákazám, jako je korupce, vláda oligarchie a klientelismus, poukazuje na zkušenost se zavedenými demokraciemi, opírajícími se o dobře vybudované a nastavené instituce. Jako příklad uvedl německou demokracii a demokracie skandinávské. U nich naopak nabývá přesvědčení, „čím trvají déle, tím jsou usazenější, stabilnější a robustnější a schopné čelit nějakým populistickým výkyvům“.

Ačkoli si všichni tři panelisté byli vědomi rizik, jež demokracii trvale ohrožují, a netajili se jimi, nebylo možné panel uzavřít skepsí, již obsahoval sám název konference, předjímaje, že stav české společnosti je ovládán nedůvěrou. Současný stát a jeho instituce podle panelistů jsou zatím dostatečně odolné, aby hrozbám, o nichž byla řeč, dokázaly úspěšně čelit, a není proto příliš důvodů tomu nevěřit.

---

Podívejte se na zkrácený záznam z konference konané v Topičově salónu 9. listopadu 2022.

publikováno: 21. 11. 2022