VZPOMÍNKA: Milan Bárta o zatčení Rudolfa Slánského
Rudolf Slánský s cigaretou, s dýmkou Klement Gottwald, který zpočátku váhal, nakonec ale svého spolupracovníka nechal zatknout
V rámci vnitrostranických čistek na počátku 50. let minulého století byl říjnu 1950 zatčen vedoucí krajský tajemník v Brně a člen Ústředního výboru KSČ Otto Šling. Ve vězení se na to následně ocitly desítky dalších komunistických funkcionářů, včetně vedoucích pracovníků Bezpečnosti, kterým bylo dáváno za vinu mimo jiné, že nedokázali Šlingův případ rychle vyřešit. V únoru 1951 došlo k zatčení vedoucí organizačního oddělení ÚV KSČ Marie Švermové, která propojovala Šlingův případ s nejvyššími stranickými špičkami. Šling a Švermová byli obviněni, že připravovali zavraždění prezidenta Klementa Gottwalda a nahrazení Slánského v čele KSČ právě Švermovou.
„Vytipované osoby byly odvolávány z vysokých funkcí a v podstatě izolovány, rozjela se proti nim vnitrostranická kampaň.“
Na Slovensku v té době došlo k zatýkání tzv. slovenských buržoazních nacionalistů, mezi něž byli zařazeni například. Vladimír (Vlado) Clementis nebo Gustáv Husák. Pojem buržoasní nacionalisti se objevil v souvislosti s roztržkou mezi J. V. Stalinem a J. B. Titem, kdy měli takto označení upřednostňovat zájmy vlastního národa před věcí socialismu. Na Slovensku byl dáván do souvislosti s tím, že se slovenští komunisté měli snažit udržet maximální samostatnost Slovenska, případně jeho odtržení od republiky. Postih měl v zásadě velmi podobný průběh. Vytipované osoby byly odvolávány z vysokých funkcí a v podstatě izolovány, rozjela se proti nim vnitrostranická kampaň. Současně byla zahájena jejich kontrola ze strany Státní bezpečnosti. Vše kulminovalo nečekaným zatčením, po němž následovaly osobní a domovní prohlídka i vyloučení z komunistické strany.
Část ze zatčených byla umístěna do provizorně upravených prostor ve sklepení zámku v Kolodějích, protože se nedůvěřovalo vězeňskému personálu, zbytek do věznice v Ruzyni. Všichni byli podrobeni tvrdým výslechům. Zpočátku se zdálo, že proběhnou dva velké procesy, v Čechách v hlavní roli s Otto Šlingem a Marií Švermovou, na Slovensku s Vlado Clementisem. V průběhu roku 1951 však došlo ke zvratu. Sověti se nejspíše domnívali, že by tyto dílčí procesy měly pouze lokální význam. Vyšetřování se tak postupně zaměřilo na generálního tajemníka ÚV KSČ a druhého muže ve státě Rudolfa Slánského. Velkou roli přitom sehrál příchod nových sovětských poradců. V červenci 1951 Stalin v dopisu Gottwaldovi napsal, že za hlavního strůjce protistátního a protistranického komplotu v ČSR považuje Slánského, a doporučoval ho co nejdříve odvolat z funkce. Zdá se, že Gottwald zpočátku váhal a věřil, že postačí odchod jeho dlouholetého spolupracovníka z nejvyšších stranických struktur. Podle prověřeného scénáře byl Slánský na zasedání ÚV KSČ tvrdě kritizován, obviněn z vytváření paralelního (vlastního) mocenského centra v KSČ a sesazen z postu generálního tajemníka.
31. července 1951 oslavil Slánský padesáté narozeniny. Za čtyři měsíce, 23. listopadu 1951, byl zatčen při recepci pořádané na oslavu Gottwaldových narozenin / Část knih ze Slánského knihovny, které byly označené za „trockistické“
„Gottwaldovi bylo řečeno, že pokud by Slánský utekl, bude se osobně zodpovídat Stalinovi.“
Poslední příslovečnou kapku znamenal dopis „Velkému metaři“, který do republiky ze zahraničí přinesl dvojitý agent. Neuvedený adresát dopisu byl vyzýván k emigraci na západ. Vyšetřovatelé StB a poradci usoudili, že může jít jedině o Slánského a požadovali jeho zatčení. Gottwaldovi bylo řečeno, že pokud by Slánský utekl, bude se osobně zodpovídat Stalinovi. Rudolf Slánský byl zatčen 23. listopadu 1951, zbaven všech funkcí a následně vyloučen z KSČ. Řada vedoucích stranických funkcionářů po jeho uvěznění propadla panice, dalo se totiž dokázat napojení bývalého generálního tajemníka prakticky na každého z nich. Horlivě proto prováděli sebekritiku a všemožně se snažili dokázat, že vlastně již dávno tušili, že Slánský je zrádce. Společně s tím začala ostrá kampaň v médiích.
Během roku, který následoval po Slánského zatčení, vznikla výsledná podoba skupiny, která byla označena za vedení „protistátního spikleneckého centra“. Scénář procesu i obsazení rolí „zrádců“ se proměňovaly tak, aby dokazovaly proniknutí „zrádců“ do všech důležitých odvětví státního aparátu a současně vyzněly ostře antisemitsky. Reakce zatčených, z nichž někteří byli zatčení již před Slánským, další až po něm, byly různé. Například Clementis požadoval, aby se mohl zpovídat někomu z vedení strany, přiznával omyly, ale odmítal, že by úmyslně škodil straně nebo se spojil s cizí mocí. Že se jedná o nedorozumění, věřil i Slánský, napsal dopis adresovaný ústřednímu výboru KSČ. Ten však nikdy neodpověděl. Většinou však brzy rezignovali, například Karel Šváb a Bedřich Geminder se zlomili velice rychle a záhy vypovídali podle požadavků vyšetřovatelů.
„V lednu 1952 se pokusil o sebevraždu, když se chtěl oběsit na šňůře od telefonu.“
Sám Slánský se dlouho nevzdával, s vyšetřovateli bojoval o formulace a odmítal vymyšlená obvinění. Procházel záchvaty vzteku, při nichž křičel a tloukl hlavou o zeď. V lednu 1952 se pokusil o sebevraždu, když se chtěl oběsit na šňůře od telefonu. Příslušníci StB ho včas zachránili a od té doby jeho odpor pomalu slábl. Vyšetřovatelé měli jasný cíl – donutit vězně přiznat se k připraveným obviněním. Vzhledem k nedostatku důkazů se hlavní metodou stalo usvědčení pomocí výpovědí dalších zatčených. K přiznání často přispěly velmi tvrdé výslechové metody kombinující brutální fyzické a psychické násilí, které byly mnohokrát popsány. Zlomit vězně mělo bití, odpírání spánku, neustálé chození po celé, dlouhodobé vysilující výslechy, temnice, chlad na celách, odpíráním hygienické i lékařské péče atd. Do cel byli nasazováni tajní spolupracovníci.
Ne všichni vyšetřovatelé ovšem využívali primárně brutálních metod. Vladimír Kohoutek, starý zkušený prvorepublikový „policajt”, neužíval křik ani nadávky, s využitím psychologického nátlaku dosahoval velmi dobrých výsledků a patřil k oblíbencům sovětských poradců. Poradci také měli hlavní slovo při konečné úpravě protokolů i při směřování vyšetřování. Mezi argumenty pro přiznání se ke zločinům, které nespáchali, patřil i apel na stranické povinnosti a kázeň. Téměř přesně rok po tom, co byl zatčen, předstoupil Rudolf Slánský, a spolu s ním dalších třináct obviněných, před Státní soud.
Vladimír Clementis, Jan Masaryk a jugoslávský velvyslanec Darko Černej
Připravil PhDr. MILAN BÁRTA, Ph.D.
