S Karolinou Beranovou o jejím novém singlu Independent Road, změnách v její tvorbě i o dospívání a sobeckosti.
Karolina Beranova se již od malička pohybovala u filmu a divadla. Když jí bylo 16 let, zatoužila naučit se hrát na kytaru. Letos vydala debutové EP please be gentle. Její jemné vokály a melancholické písně se dostaly i do kin a mladá hudebnice si nyní opět říká o pozornost. Jen před pár dny totiž vydala nový singl Independent Road. Nejen o něm jsme si povídaly v rozhovoru.
Právě ti vyšla nová píseň Independent Road. Co nám o ní můžeš říct?
Píseň Independent Road jsem složila už v dubnu a prošla dlouhým procesem, kdy jsem věděla, že je pro mě moc důležitá a potřebuje dobrou péči. Aby se hezky nahrála. Zároveň jsem byla v rozpoložení, že jsem ji chtěla nahrát sama v pokojíčku, a tak jsem to také za pomoci kamarádů udělala. Jenže pak jsem si uvědomila, že skladba vůbec není „pokojíčková“ a chtělo by to dát jí víc. Můj kytarista Artemiy Biryukov ji proto přemastroval, aby měla lepší zvuk, a já jsem k ní ve studiu Mr. Wombat nahrála s Vojtěchem Zavadilem vokály. Díky tomu zní Independent Road přesně tak, jak by měla.
Je to píseň o následování našich životních cest a o tom, co je může překřížit, zavést jinam. Řekla bych, že září a je odhodlaná. Ideální k poslechu na cestě vlakem, kdy myšlenky plynou. Na nových neznámých cestách. Moc mě baví. Ráda bych tento styl hudby následovala a expandovala v něm svůj vokál.
Píseň je hodně osobní, o cestách a osudech. Která cesta změnila tvůj osud?
Independent Road není úplně o mně, jako spíš o životech druhých a o tom, jak se naše cesty kříží, vzdalují i přibližují. V dubnu, kdy jsem tuto píseň složila, mě toho potkalo spoustu nového. Vydání EP, druhý semestr na vysoké škole, dojíždění z Prahy do Brna. Možná právě to jsou momenty změny.
Ke skladbě jsi natočila i videoklip, který jsi sama režírovala. Studovala jsi film?
U filmu jsem pomáhala od deváté třídy základní školy, kdy jsem se poprvé setkala s lidmi z FAMU. Pomáhala jsem u kamery, a to až do čtvrťáku na střední škole. Pak jsem ale objevila hudbu, audio a nyní studuji fakultu výtvarných umění v Brně. Má vášeň se tak přelila z filmu do umění a tvoření zvuku. Stále je však pro mě přirozené představovat si něco ve vizuálu, i mé písně.
Jakmile jsem slyšela Independent Road, viděla jsem ji, cestu, zář, videoklip. Navrhla jsem moodboard, své představy a dodala drobnou linku, kterou si může každý interpretovat sám. Není tam přímo žádný příběh, je to cesta.
Chceš nadšení do vizuálna promítnout i do svých koncertů?
Moc bych ráda. Už teď na křtu se budu snažit vytvořit něco specifického. Silné oranžové světlo, kouřostroj… Rozhodně mě však baví propojit vizuál s hudbou, ať už třeba na velké stagi s promítáním, nebo velkým světlem za interpretem. Oranžovou zář.
Proč zrovna oranžová zář? V barvách jsi velmi specifická.
To je ten oheň ve mně, jsem ohnivá, zrzavá, jsem prostě do teplejších barev. Ráda bych tvořila něco vřelého, příjemného, ale samozřejmě vždy záleží na atmosféře.
Témata mého debutového EP jsou dospívání, s ním spojená sobeckost a reflexe různých vztahů v mém životě.
V tomto roce jsi vydala své debutové EP please be gentle. Jaká jsou jeho hlavní témata?
Témata mého debutového EP jsou dospívání, s ním spojená sobeckost a reflexe různých vztahů v mém životě. Obrácení se k mému mladšímu já, jeho skutkům a vnímání světa. EP je sebereflexe, pomoc se nad všechno povznést.
Zmiňuješ sobeckost. Myslíš si, že jsou lidé sobečtí?
V rámci sebelásky občas musí být trochu sobecký každý, je třeba myslet na sebe, abychom se mohli vyvíjet. Uvědomit si hodnoty, své potřeby.
Když se řekne sobeckost, tak to zní velmi negativně, ale ve tvém podání je to naopak.
To díky jiné perspektivě. Na svět nahlížím spíš pozitivně, a tak pro mě sobeckost není zlá vlastnost. Vše má ale své hranice.
Čím jsem starší, tím více si uvědomuji, jak moc mě mládí baví, jak moc si ho vážím, a vím, že to není napořád.
Když se bavíme o dospívání, myslíš, že už jsi dospěla?
U konce dospívání určitě nejsem. Vím, že mě čeká ještě dlouhá cesta, na kterou se moc těším. Čím jsem starší, tím více si uvědomuji, jak moc mě mládí baví, jak moc si ho vážím, a vím, že to není napořád. Rozhodně jsem tedy ještě nedospěla, ale ustálila jsem si hodnoty, které se ve mně budou držet a buď se budou rozvíjet, nebo zaniknou. To je ale součástí života.
Jaké hodnoty to jsou?
V první řadě mezi ně patří držet si kolem sebe zdravý druh lidí, neobklopovat se lidmi, kteří jsou pro mě toxičtí, a nesnažit se všem zavděčit. I sebeláska svým způsobem patří mezi moje hodnoty. Neupřednostňuji však jen samu sebe. Být pokorný a udržovat si zdravý odstup je důležité.
Tvoje hudba se vyznačuje elektronickou kytarou a jemnými vokály. Co ti bylo inspirací pro její tvorbu?
Má hudba se mění, postupem času nacházím svůj zvuk a na EP please be gentle pro mě bylo důležité vydat ze sebe myšlenky a to, jak umím ztvárnit hudbu. Ale věřím, že spolu s dospíváním se bude měnit i moje tvorba.
Co se inspirace týče, moc mě baví Bnny, americká zpěvačka – jemná, oslnivá a kurážná zároveň. To je něco, co bych chtěla vnést i do své hudby. Přinést oheň. Mám ráda také Fionu Apple a její nejnovější album, Fetch The Bolt Cutters, které je poměrně alternativní od její předešlé tvorby. Často si do sluchátek pouštím I'm Blue od The Shangri-Las.
Hudba se kolem mě pohybuje od mala, 11 let jsem hrála divadlo a mezi mé cíle patřilo naučit se hrát na kytaru, abych mohla oslnit svou letní lásku u táboráku. Navíc jsem z vodácké rodiny, takže i to byla silná motivace.
Kde ses naučila základy hudby?
Hudba se kolem mě pohybuje od mala, 11 let jsem hrála divadlo a mezi mé cíle patřilo naučit se hrát na kytaru, abych mohla oslnit svou letní lásku u táboráku. Navíc jsem z vodácké rodiny, takže i to byla silná motivace. (smích) Když mi pak bylo 16 let, má sestra začala studovat vysokou školu v Plzni a přes týden nebyla v Praze. Tajně jsem si začala půjčovat její kytaru, která pro mě byla zakázaným ovocem, a sama jsem se na ni naučila hrát.
Pomohlo ti divadlo s působením na pódiu? Pociťuješ někdy trému?
Určitě mi to pomohlo, trému spíš nemám, což si myslím, že je právě díky divadlu. Hraní mě hodně naučilo uvolnit se před publikem.
Češtinu používám jako nástroj, je zvukomalebná a kombinace slov dokáže vytvořit různé melodie a tóniny. Používám ji metaforicky.
Na EP please be gentle najdeme písně, v nichž kombinuješ český jazyk s anglickým. Proč?
Češtinu používám jako nástroj, je zvukomalebná a kombinace slov dokáže vytvořit různé melodie a tóniny. Používám ji metaforicky. Na EP jsem angličtinu použila spíš jako vyjadřovací prostředek, deník. Samotná angličtina je ale také poezie. Opět jsem začala víc číst experimentální angloamerickou poezii a doufám, že se to i odráží na novějších textech. Jednou bych se k češtině ráda vrátila. Jen do toho musím ještě dozrát.
Není to tedy myšleno tak, že bys radši než na Česko cílila na zahraniční publikum?
Ráda bych mířila na obě scény. Ale nemyslím si, že používání čistě jednoho jazyka znamená víc než to druhé. Ráda bych zpívala i v dalších jazycích a neznamená to, že bych chtěla pouze mířit na zemi či kulturu tohoto jazyka.
O písni worms by se dalo hovořit jako o tvé nejúspěšnější. Proč právě ona?
Možná díky bicím, je to uplifting písnička, ale vlastně nevím. Worms se na začátku chytla, dostala do různých playlistů, takže se k ní dostali nejen lidé z Česka. Ale nyní mi naopak hodně lidí píše, že je více baví skladba reaching.
Reaching jednu dobu hráli také v českých kinech.
Ano, celé léto hráli v kinech reaching a lidé mi psali, že ji tam slyšeli. To mě překvapilo a potěšilo.
Mým hlavním cílem je, aby moje hudba bavila, abychom se díky ní mohli propojit s různými lidmi, bavit se a třeba by mohla i někomu pomoct.
Jaké jsou tvoje hudební cíle? Čeho chceš dosáhnout?
S hudbou bych chtěla cestovat, poznávat malá i velká města, propojovat se s komunitami, bavit se s lidmi, jamovat v backstagi… hrát na Glastonbury by mi nevadilo (smích). Záleží, jaké příležitosti se mi naskytnou, ale mým hlavním cílem je, aby moje hudba bavila, abychom se díky ní mohli propojit s různými lidmi, bavit se a třeba by mohla i někomu pomoct.
Ačkoli jsi v minulosti měla kapelu, nyní hraješ sama. Který způsob práce ti vyhovuje víc?
Sólo. I vzhledem k tomu, že stále studuji vysokou školu, tak individuální přístup mi vyhovuje víc. Ale nyní hraji i s kytaristou a možná se k nám přidá i bubeník, takže ta možnost kapely je. U kapely mě baví, že pokud si její členové opravdu sednou, věnují tomu čas, baví se spolu i mimo zkoušky, tak tvoří spolek, komunitu. Ale samozřejmě je to těžší na údržbu. V současné chvíli proto dávám větší přednost individuální tvorbě.
Je sama mladá žena v hudebním průmyslu respektována?
Minimálně já se tak cítím, co se týče vystupování v českých i zahraničních klubech. Nesetkala jsem se s tím, že by na mě byl někdo nepříjemný či mě nerespektoval. To byl spíše problém jiných uměleckých odvětví. Ale co se týče hudby, nikdy jsem genderové úzkosti nepociťovala.
Jaké máš plány do budoucna? Na co se fanoušci mohou těšit?
V listopadu hraji různé koncerty. Začalo to 17. listopadu pro Díky, že můžem, v sobotu jsem křtila Independent Road, 26. listopadu budeme hrát v Anežce na benefiční akci Zaposlouchej se | Slovenská Tepláreň a 8. prosince zahraji na benefici Amnesty International. A dál uvidíme, chystám se do Portugalska na Erasmus, takže se Portugalci mohou začít těšit (smích).
