„V Lize mistryň vidíme veliký rozdíl mezi námi a ostatními týmy. Evropa nám v tomhle trochu utíká. To je úplně jiný level. Ale získané zkušenosti bychom měly využít,“ věří dvaadvacetiletá střední spojka.
Debakly v evropské soutěži rozkolísaly české mistryně i na tuzemské scéně, kde za osm kol nasbíraly jednu porážku s Dunajskou Stredou a jednu remízu doma s Olomoucí, na což nejsou zvyklé. „To byly takové vykřičníky. Když dostaneme klepec v Lize mistryň, musíme zabrat a příští zápas zase odvést maximum. Snad nás ty porážky posouvají dál. Uděláme všechno, abychom v Lize mistryň vybojovaly nějakou výhru.“
Za svým házenkářským snem vyrazila Mikulášková už v patnácti letech přes celou republiku. „Pořád je poznat podle hlasu, že pocházím od Olomouce, a jsem za to ráda,“ usmívá se. Na odloučení od rodiny si zvykla: „Navíc v dnešní době se dá udržovat kontakt na dálku, i když to vždycky není jednoduché. Jsem odkázaná sama na sebe, ale zase mi to dá hodně do života. Na všem špatném je něco dobrého.“
Norský kouč českých házenkářek: Jsme na dobré cestě. Náš sen? Olympiáda |
Jen tři roky od přesunu do Mostu debutovala jako osmnáctiletá na mistrovství Evropy. „Tehdy to byl šok, ocitla jsem se v úplně jiném světě. Odnesla jsem si spousta zážitků a zkušeností. Posun je vidět, víc se zapojuji do hry. Ale pořád si myslím, že mám všechno před sebou,“ vyhlíží Mikulášková ještě lepší zítřky.
V dresu národního týmu diriguje ze své pozice i hvězdy typu Markéty Jeřábkové nebo Sáry Kovářové. „Ono to není ani tak úplně o dirigování. Spíš jde o to vyjít si vstříc, vydat ze sebe to nejlepší. V podstatě se jen určují signály, jaké se budou hrát, nic speciálního,“ tvrdí skromně. „Svoji pozici bych ale neměnila. Mám ráda, že jsem často u míče, musím také hodně přemýšlet o hře. Vyhovuje mi to.“
Hodně odkoukala v loňské sezoně, když v Mostě působila dlouholetá kapitánka reprezentace Iveta Korešová. „Během toho roku mi toho hodně předala. Člověk se od ní učil na každém tréninku, je to hráčka s velkým H. Spoustu toho zažila, což je vidět na jejím pojetí hry,“ zmínila hvězdu, která se vrátila do rodného Písku.
Do reprezentace si Mikuláškovou vytáhl ještě trenér Jan Bašný, důvěru dostala i pod jeho nástupcem Bentem Dahlem z Dánska. „Při změně kouče se vždycky začíná od nuly, nikdo nemá místo jisté, takže jsem byla za pozvánku ráda.“ Změna je podle ní patrná v přístupu k tréninkům i ke hře. „Je to jiný systém, bližší světové škole. Uvidíme, kam to všechno povede. Jsme na začátku cesty, ale náznaky zlepšení už jsou vidět, to nejlepší by však mělo teprve přijít. Ideální by bylo hned postoupit na mistrovství světa.“
I v Mostě ji cepuje zahraniční kouč, Polák Adrian Struzik. „Polská a norská házená jsou úplně rozdílné styly, je tam jiná mentalita. Každý má něco do sebe, společné jsou možná moderní trendy. Jsou to věci, které můžou českou házenou posunout, protože evropská špička je jinde.“
Posunout se chce i Mikulášková, ale žádný vysněný klub ani ligu nemá. „Nechávám tomu volný průběh. Možná bych spíš zvolila nějaký menší klub v zahraničí, který bych pomohla vytáhnout nahoru. Musím jít postupnými krůčky.“
Mezi ně patří i vysokoškolské studium, zanedlouho završí bakalářské studium na FTVS v oboru kondiční trenér. Během covidové pauzy pomáhala otci sázet stromky, aby pomohla zmírnit kůrovcovou kalamitu v Oderských vrších. „To byla taková brigádka, ale bylo to náročné. Jen jsem se utvrdila, že ještě nějaký čas zůstanu u házené,“ culí se reprezentantka.
