Kavalír, který se bude líbit

Operní soubor Národního divadla uvedl 24. listopadu 2022 ve Státní opeře premiéru původně německé inscenace Straussova Růžového kavalíra. Při premiéře zaujaly zdařilé pěvecké výkony a propracovaná režie.

Kontakty Richarda Strausse s pražským hudebním životem a Novým německým divadlem, které působilo v dnešní Státní opeře, byly bohaté. Strauss sem jezdil dirigovat od roku 1898 koncerty, v roce 1901 zde řídil českou premiéru své opery Guntram a o rok později Wagnerova Tristana a Isoldu, dále reprízy Salome, Elektry i Růžového kavalíra. Nicméně českou premiéru Růžového kavalíra uvedlo v roce 1911 Národní divadlo pod taktovkou Karla Kovařovice.

Straussův Růžový kavalír (nebo správněji Kavalír s růží) měl světovou premiéru v drážďanské Semperově opeře dva měsíce před pražským uvedením. Strauss se po výbušných experimentech v Salome a Elektře rozhodl vydat cestou komického námětu, ale ani zde se neubránil hlubším reflexím stárnutí a spletitých lidských vztahů. Zároveň má Růžový kavalír navazovat na Mozartovu Figarovu svatbu a to nejen paralelou mezi Cherubínem a Oktaviánem, ale zobrazením rokokové stavovské a měšťanské společnosti. Zdrojem látky byl pro libretistu Hugo van Hofmannsthala Moliérův Pán z Prasečkova a Couvrayův román Lásky rytíře Faublase.

Nové uvedení Růžového kavalíra ve Státní opeře je adaptací inscenace režiséra Andrease Homokiho z roku 2006 z berlínské Komické opery. Prostá a funkční scéna (Frank Philipp Schlößmann) je osazena do dobře akusticky fungující dekorace ve tvaru mírně ubíhající kostky, která je spojena černým suknem s rámem portálu. Na každé její straně jsou velké palácové dveře. Dekorace se během Ochsova „duelu“ a bouřky naklání a rozevírá, aby se pak opět na konci mohla vzpřímit do původního úhledného tvaru Maršálčina paláce. Základní barvou celé dekorace i kostýmů 1. jednání jsou odstíny smetanové bílé.

Každý barevný prvek, který se na scéně objeví, například Ochsův vtipně plandavý kostým nebo černý měšťanský nábytek u Faninala, představuje proto nepřehlédnutelný moment. Decentní estetiku doplňuje nenápadný lightdesign (Frank Evin), který v několika momentech využívá úlohy stínů jako dějové složky.

V režijním a především dobře situačně zvládnutém pojetí Andrease Homokiho jsem zaznamenal jasný záměr vyhnout se „operetnímu“ herectví a přehnané salonní stylizaci, ale blíže proniknout k motivaci postav. Souzní tak lépe se záměrem libretisty Hugo von Hofmannsthala, aby, přestože postavy jsou založeny na motivech z komedie dell’arte, nešlo o jejich stylizaci, ale o větší přiblížení k reálnému životu. Dostatečně se potom režisér vyřádil na scéně štkající Sofie a blahem se tetelícího Ochse. Režie také podtrhla erotické momenty páru Maršálka – Oktavián a Ochsovu buranskou vilnost.

Výkon sopranistky Petry Alvarez Šimkové v roli Maršálky potěšil především vyrovnaností a vokální zralostí. Její němčině bylo velmi dobře rozumět, niterné pasáže vytvarovala nosným mezza-voce, především nádherná árie na konci 1. jednání a dosáhla přesvědčivé gradace rozlučkové scény 3. jednání, v které jí podpořil i dirigent. Oktavián v podání Arnheiður Eiríksdóttir zcela naplnil charakter city zmítaného a horkokrevného mladíka, pěvecky výborné. Arnheiður Eiríksdóttir předvedla pohybově hbité herectví a oddanost roli.

Mladý finský basista Timo Riihonen přinesl roli barona Ochse spontánní komiku (výborně zahrané opilecké výlevy nebo scéna, ve které se vychloubá svým svůdnickým talentem) a plnokrevný hlas.

Litevská sopranistka Vera Talerko ztvárnila roli Sophie vokálně i herecky uměřeně, hlasově vyrovnaně působily duety s Oktaviánem Arnheiður Eiríksdóttir. Velmi mě pobavil Martin Bárta, který charakterizoval Faninala hlasově i herecky jako lehce natvrdlého měšťáka, který však nakonec ukáže, že má srdce.

Z menších rolí mě zaujal krásně znělý bas Pavla Švingra jako Policejního komisaře. V roli pretenciozního italského Tenor se mihl Petr Nekoranec. Méně se vedlo Vítu Šantorovi v dvojroli Maršálčina hofmistra a Hostinského, tónově ani intonačně mě nepřesvědčil.

Rád bych pochválil dobře znějící a pohybově akční sbor (sbormistr Adolf Melichar).

Hudební nastudování Gabriela Feltze je pevné a jisté. Dirigent věnoval hlavní pozornost kontinuitě velkých celků. Na mnoha místech proto zmírnil tradiční agogické vlny. Volená tempa byla celkově živější, a to dodávalo inscenaci směrování. Orchestr státní opery předvedl homogenní zvuk a soustředěný výkon. Ačkoli Straussova nelehká partitura je plná pasáží forte a fortissimo, sólisty nepřekrýval. Výborná byla drobnokresba v nízkých dynamikách.

V této inscenaci se sešlo mnoho kvalitního a věřím, že si ji diváci oblíbí.

Richard Strauss: Růžový kavalír (Der Rosenkavalier)
24. listopadu 2022, 19:00 hodin
Státní opera, Praha

Andreas Homoki – režie
Frank Philipp Schlößmann – scénografie
Gideon Davey – kostýmy
Frank Evin – světelný design
Adolf Melichar – sbormistr
Gabriel Feltz– hudební nastudování a dirigent

Účinkující:
Petra Alvarez Šimková – Maršálka
Arnheiður Eiríksdóttir – Oktavián
Timo Riihonen – Baron Ochs
Martin Bárta – Pan Faninal
Vera Talerko – Sophie
Lucie Hájková – Slečna Marianne
Christoph Späth – Valzacchi
Jana Sýkorová – Annina
Pavel Švingr – Policejní komisař
Vít Šantora – Maršálčin hofmistr, Hostinský
Jan M. Hájek – Fananilův hofmistr, Obchodník se zvířaty
Ivo Hrachovec – Notář
Petr Nekoranec – Zpěvák
Kristýna Kůstková – Modistka
Lucia Bildová, Alžběta Frošová, Kristina Kubová – Tři siroty
Benjamín Hájek, Libor Novák, Tomáš Foltýnek, Andrej Styrkul – Čtyři lokajové u Maršálky
Leonid Fokin, Michael Skalický, Libor Novák, Pavel Borek – Čtyři číšníci

Sbor a orchestr Státní opery
Baletní škola ND
Dětská opera
hodnocení autora recenze: 95%