Abonentní koncert České filharmonie řady A2 přivítal své letošní rezidenční umělce, Magdalenu Koženou a Simona Rattla, a to v ryze českém programu, sestávajícím z děl Antonína Dvořáka, Leoše Janáčka, Hanse Krásy a Gideona Kleina.
Večer otevřel Holoubek, symfonická báseň op. 110, poslední ze čtveřice programových skladeb na náměty z Erbenovy Kytice, které Dvořák zkomponoval v roce 1896. Holoubek se držel relativně nejlépe v hodnocení české muzikologie prvé poloviny 20. století (byl hodnocen jako hudebně nejsevřenější, oproti prý nadměrně literárně popisným prvým třem symfonickým básním), zato v době své brněnské premiéry (1898, pod taktovkou Janáčka) a zejména pak po vídeňském uvedení, byl ostře kritizován z pozic formalistické estetiky. Dnes těžko chápeme výtky Eduarda Hanslicka, nemile překvapeného Dvořákovým odklonem od absolutních žánrů, že se tak autor zpronevěřuje své dosavadní tvorbě. Rattle s Českými filharmoniky rozehrál do plné barevné šíře potenciál plnokrevné partitury a dosáhl velmi dramatického vyznění všech takřka scénicky živoucích situací (marcia funebre – falešný nářek vdovy-travičky, allegro – setkání s mladým mužem, molto vivace – svatební veselí, andante – hřbitovní scéna se smutně vrkajícím holoubkem, který nakonec dožene ženu k sebevraždě). Pochvalme výtečné kontrabasy ve chmurném vstupním pochodu, břeskné žestě i opulentně znějící basklarinet. Tichý, klidný závěr nezněl pod Rattlem jako pravé vykoupení, spíš jen jako prosté smíření s tragickým vyústěním baladického příběhu. I tak nemohlo uniknout naší pozornosti, o kolik více porozumění má jinak hluboce věřící Dvořák pro bědnou sebevražedkyni, než Erben. (Dopustila se přece, z hlediska křesťanské víry, už druhého zločinu.)
Následoval výběr z Večerních písní, posbíraný z opp. 3, 9 a 31 Antonína Dvořáka, na texty Vítězslava Hálka, v komorním, citlivém podání Magdaleny Kožené, jež zúročilo všechny podstatné kvality těchto písňových cyklů, vzniklých nejpozději v roce 1876. Výrazově spíše cudná zdrženlivost, tu a tam vzkypělá do ostřeji profilované exprese, spíše v gestu než ve zpěvní lince, vycházela z náladového ukotvení písní, ovšem podporovala také jejich určitou monotónnost. Dvořák se pokusil na počátku 80. let o jejich revizi, podle mého soudu jen s částečným úspěchem, dokonce ve dvou případech (Mně zdálo se, op. 3/2 a Já jsem ten rytíř, op. 3/3) klavírní part sám upravil pro malý orchestr. Magdalena Kožená provádí Večerní písně v původní podobě s klavírem, takto je i nahrála pro DG. Pro účely orchestrálního provedení však požádala Jiřího Gemrota, aby zinstrumentoval i zbytek. Vyslechli jsme tedy celkem sedm orchestrálních písní, společně i se dvěma písněmi z op. 2 (jenž vznikl přepracováním šesti písní z cyklu Cypřiše z roku 1865, na texty Gustava Pflegera Moravského), v decentní, nenápadné instrumentaci a stejně tak decentním podání. Po jejich vyslechnutí nemohu říci, že bych dal přednost této orchestrální podobě před komornější klavírní verzí. Cyklus teď působí jako takový zvláštní hybrid, z nějž se vytratil původní charakter schubertovsko-schumannovského liedu, ale moc dvořákovsky to rovněž nezní.
Po přestávce zazněly písně dvou terezínských tvůrců, nejprve Čtyři orchestrální písně, op. 1 (1921) Hanse Krásy, na texty Christiana Morgensterna, a poté Ukolébavka Gideona Kleina (1943, opět v instrumentaci Jiřího Gemrota). Krásův cyklus doporučoval soudobý kritik Ernst Rychnovsky, nikoli nepřípadně, pojmenovat spíše Čtyři orchestrální grotesky, aby nevyvolávaly falešná očekávání. Skutečně, ostře sarkasticky vyhrocený, ironický odstup Krásovy hudební dikce, v reakci na Morgensternovu poezii nonsensu, takovéto označení plně ospravedlňuje. Pozapomenuté dílo bylo znovuobjeveno a provedeno až v roce 1991, a mohli jsme tedy uvítat vzácnou příležitost seznámit se s touto Krásovou prvotinou. Pikantní instrumentace autora, jenž si pohrává s básníkovým břitkým smyslem pro nesmysl, a kongeniální provedení Kožené a Rattla zanechalo osvěživě vzácné dojmy čehosi v hudbě málokdy slýchaného – byť je humor Morgensternových Galgenlieder opravdu hodně šibeniční. Naprostý kontrast přinesla Kleinova Ukolébavka, přednesená Koženou v hebrejštině. Mnoho emocionálních hladin zde opalizuje v expresivní pestrosti, neobvyklé v tomto žánru, podporováno i durmollovou labilitou. Vystoupení Magdaleny Kožené zanechalo jen jedno přání nevyslyšené. Aspoň jeden přídavek pro nadšeně aplaudující publikum.
To však večer teprve spěl ke svému vrcholu. Očekávatelně se jím stal Janáčkův chef-d’œuvre, orchestrální rapsodie Taras Bulba (1918), jedno z nejvýznamnějších děl 20. století. Je mnohými autory dovozováno, že Dvořákův Holoubek svou instrumentací ovlivnil Janáčkův hudební jazyk od Jenůfy dále, a zejména pak v Tarasi Bulbovi. Večer byl tedy zajímavě dramaturgicky zarámován, a každý mohl svou sluchovou zkušeností seznat, kolik je na této tézi pravdy. V každém případě je vyspělý Janáčkův jazyk již na míle vzdálen Dvořákovu pozdnímu romantismu, a to i po stránce instrumentace, která je mnohem zvukově brutálnější, vyostřenější, tvrdší. Přesně tyto kvality dokázal Rattle v partituře vyhmátnout a díky skvěle disponovaným filharmonikům podat s imponující přesvědčivostí. Orchestrální plenum, podporované stříbrným zvukem varhan, obsahovalo všechny barvy a tonální kvality, jež může relativně modernistická partitura nabídnout. Rattlova zvuková představa se blíží té Kubelíkově, pokud jde o brutální syrovou ostrost, méně už pokud jde o rafinovanost – lze-li ovšem srovnávat živé provedení se studiovou nahrávkou. Katarze, která trochu chyběla u Holoubka, se nakonec dostavila.
