STARÁ ŠUMAVA: V čase adventním
Advent a Vánoce
Řeknu-li advent, ozve se
tón v nitru, hlas očekávání –
jak dítě čekám, co zas přinese
čas, o němž vím, že splní dávná přání.
Za dveřmi svitne, pouhý okamžik
a bohatší jsem, Bože, o kolik
čas zpomalil se, v oknech kvete mráz,
důvěrně známé vůně cítím zas.
Řeknu-li Vánoce, pak vím,
že všechno, co mne tísní, mine,
svět změní barvy, je překryt bílým stínem
nad lesy v spánku. Jen občas setřese
některá větev tiše, co ji tíží.
To země zmlká, poselstvím
zázraku, který stane se
a v pokoře a v úžasu se blíží.
Slovo advent pochází z latinského adventus, tedy příchod. Křesťané tuto dobu vnímají jako dobu radostného očekávání příchodu spasitele. Pro většinu lidí je období adventu jedním z nejhektičtějších v roce a přitom je adventní a vánoční čas dobou zvláštní, v průběhu roku zcela jedinečnou.
Vánoce jsou pro mnohé, ne-li pro všechny, podnětem k vzpomínání. Schází se rodiny, navštěvují se příbuzní. A právě vzpomínky při těchto setkáních mohou být ujištěním, že ač nebylo nikdy na světě zcela dobře, lze prožívat i naději a očekávat mnoho dobrého. Vzpomínání může podporovat naději. A naděje dodává životu sílu. Adventní období se tak stává časem očekávání dobrého i blížícího se obdarování. V dobách minulých byl advent spojen spíše s přípravami a očekáváním na příchod Spasitele. Občané rozjímali, modlili se, drželi půst, kterým vyjadřovali zármutek zesnulým a částečné truchlení po nich. Toto pokání bylo dodržováno dle Starého zákona.
Naproti tomu Nový zákon půst odmítal a tvrdil, že prospěje pouze k očištění těla. Dle tohoto zákona advent trvá 40 dní, od svátku svatého Martina. Křesťané drželi půst vždy v pondělí, ve středu a v pátek a po celý advent jej dodržovali pouze řeholníci. Ovšem tyto zvyky se měnily po čas doby a také v závislosti na různých církvích. Adventních a vánočních tradic bývalo na staré Šumavě mnoho. V adventu horských vsí září dvě jasné noci. Temně rudá noc na svatého Ondřeje, plná potlačovaných dívčích přání. A noc na svatou Lucii, v níž světice s dřevěným nožem putuje ode dvora ke dvoru. Dnešní obyvatelé už je nedodržují.
Dávné obyčeje si s sebou odnesli vyhnaní horalové. Bolest, která šla napříč lidmi, křivdy i smutek stále nejsou úplně vyléčené, náhodný šumavský poutník je však nezaznamená. Různé obyčeje domácnosti však dodržovaly již od začátku adventu. Jakmile Šumavu zasypal sníh a brzy se stmívalo, lidé se navečer scházeli v chalupách u rozpálených kamen a vyprávěli si různé zážitky, příběhy a pohádky. Někdy předčítali z Bible nebo vyprávěli legendy o světcích. Obyvatelé šumavských hor nemohli chybět na církevních obřadech. Pro lidi bylo skutečně velmi důležité prožít adventní pobožnosti. Účastnili se jí v jakoukoli hodinu. Farář byl totiž z Kašperských Hor a trvalo déle, než farnost v závějích obešel. Čas adventu může být mnohdy ještě krásnější než samotné Vánoce, protože je to čas těšení, příprav a radostného očekávání. Pokud se umíme rozhodnout, co je v našem životě důležité, a nenecháme se pohltit zbytečným předvánočním stresem, můžeme prožít advent v klidu, s předvánočními přípravami, které si sami vybereme.
Podle nejstaršího způsobu dělení roku se rozlišovala dvě období: zima a léto, ohraničená jarní a podzimní rovnodenností. To určovalo zaměření a povahy obyčejů.
Do zimního času, jenž byl spojován s aktivitou nepříznivých sil, se soustřeďovaly rituální úkony na ochranu před nimi. Než vznikl samotný pojem advent a provázanost s církví, lidé toto období i přesto velmi uctívali a poddávali se nejrůznějším zvyklostem. K velmi starým projevům patří přinášení obětí, v nichž se zračí dávné uctívání přírodních živlů a božstev; takovými obětinami byly vejce, chléb, pečivo, prvotiny úrody. K některým dnům tradičního kalendáře se vázaly věštby vztahující se k počasí, k úrodě, k lidským osudům. Obřadní úkony, které sloužily k prospěchu obce, prováděla často dospělá mládež a dostávala pak odměnu za svou službu, kterou společně využila.
Teprve později se staly obyčeje příležitostí pro chudobné vybírat peníze a naturálie k individuálnímu použití. Přirozeným mezníkem počítání času a nejstarším počátkem kalendáře byl zimní slunovrat. Křesťanský rok začíná adventem, který je první částí a začíná čtyři neděle před svátkem narození Páně – Ježíše Krista. Samotný advent je považován jako doba klidu a rozjímání, teprve až narozením Krista se navrací zpět mnohdy chybící společenské radovánky.
Pan František Bartoš v knize Moravský lid píše k tomuto období: V advent má se málo mluviti: jako Kristus Pán byl v životě blahoslavené Rodičky zavřen, tak zavřena mají býti ústa. Tím méně ovšem smí se tančiti. Kdyby kdo v advent tančil, opadalo by mu ovoce. Písně světské na přástkách nahradí se svatými, adventními. V některých krajinách pějí děti celý advent večer pod okny koledy vánoční, jimiž se touha po narození Spasitelově vyjadřuje, a jiné písně adventní. V biblickém vyprávění o Panně Marii hledající noclehu mají námět adventní průvody žen se soškou Panny Marie. Chodily s ní po devět večerů před Štědrým dnem, po cestě zpívaly mariánské písně a vždy v domě, kde měla Panna Maria tu noc přebývat, měly u sošky pobožnost. Poslední sousedka ji pak opatrovala až do Hromnic.
Pověsti, pohádky a lidové povídačky k vánočním svátkům odedávna patří. Jsou toho důkazem nejen tyto prastaré pověsti. Vždyť i dnes k vánocům patří nejrůznější pohádky. Právě během adventu by si měli lidé dát do pořádku své svědomí ve vztahu k blízkým, k druhým lidem i svému chování či životu. Advent je doba, kdy by měl člověk kolem sebe šířit naději a radost. Podaří se vám to letos?
Zdroj: Frolec Václav a kol. – Vánoce v české kultuře. Praha: Vyšehrad, 1988, Advent v Ottově slovníku naučném, Maria Schmidt autor překladů a českých textů Jan Mareš, elektronická verze Ivo Kareš Jihočeská vědecká knihovna v Českých Budějovicích
Připravuje: Miroslav KŮS ANDRES
Foto: archiv autora