Na dovolené na řeckém ostrově Samos jsem už byla několikrát a moc jsem si tento okouzlující ostrov oblíbila. Není to žádný vyprahlý ostrov. Na ostrově najdete spoustu zeleně, průzračné tyrkysové moře, pláže, kde na moc lidí nenarazíte, výborné jídlo a spoustu milých místních lidí. Navíc vzduch tu krásně voní po jehličí borovic, které tu lemují pobřeží. Při četných výletech jsem z dáli obdivovala horu Kerkis na západě ostrova a říkala jsem si, jaké by to asi bylo se podívat nahoru. Lákaly mě hodně výhledy na okolní ostrovy a moře. A tak jsme se jednoho slunečného zářijového dne na Kerkis také vydali.
Budíček!
Z ukolébáni šuměním Egejského moře a také dobrou večeří z předchozího večera v místní taverně se v pět hodin ráno těžko probouzí. Ano, na takovou „nekřesťanskou“ hodinu pro dovolenou jsme si nařídili budík, abychom stihli vystoupat na Kerkis ještě za příjemných teplot. Když budík zvonil, tak jsem si říkala, co to je za zvuky. Když mi pak došlo, co jsem si to včera na sebe vymyslela, že vlastně jdeme na výstup, tak jsem si říkala, že jsem se zbláznila a pár vteřin, jsem si říkala jestli raději nezůstat v posteli a celý den být u moře na pláži. Taková představa byla lákavá, ale věděla jsem, že bych toho později litovala.
Mimo jiné jsme si včera vypůjčili na cestu terénní autíčko Suzuki Jimmy. Tak už z toho nešlo moc „pláchnout“. Byli jsme ubytovaní v městečku Kokkari, které leží na severovýchodě ostrova, což není zrovna ideální výchozí bod pro cestu na Kerkis, ale zas to je naše oblíbené letovisko. Kerkis se totiž nachází na západě ostrova, což je z Kokkari přes 40 kilometrů a v podstatě celý masiv tvoří špičku západu ostrova.
Vyrážíme k hoře Kerkis
Sbalili jsme si tedy s sebou spousty vody, protože přeci jenom bylo září a teploty se držely kolem třicítky a nějakou tu svačinu na doplnění energie. Když jsme vyráželi z Kokkari, tak byl ještě příjemný ranní chládek a cesta po pobřeží při východu slunce směrem na západ rychle utíkala. Pak jsme stočili svou cestu na jih a po dvou letech jsem opět zahlédla Kerkis a řekla jsem si, a sakra to dojdeme až na vrchol, jo?
Dál už jen prašná cesta plná kamení...
Dorazili jsme až na jihovýchodní pobřeží, projeli přes Votsalakii a pak už zabočujeme směrem pod horu. Čeká nás tu prašná cesta plná kamení, serpentýn a prastarých olivovníků. Tady bychom už s běžným autem opravdu nevyjeli. Asi lepší se ani nedívat z toho srázu dolů, který je těsně vedle nás. Autíčku to dá vcelku zabrat, motor jede na plné obrátky a připadám si, jak v traktoru :D
A pak najednou dojedeme na místo, kde je vlevo příkrá skála a vpravo tak aspoň sto metrový sráz, ale nezdá se, že by se dalo jet ještě dál. Vystoupím proto z auta a jdu se podívat. A opravdu už nedá, nezbyde nám, tedy nic jiného než couvat, tak 30 metrů, kdy na jedné straně je hned u cesty skála, na druhé straně sráz a cesta je klikatá místy dost podemletá skoro až na výšku kola. Naštěstí jsme se z toho vymotali a podařilo se nám zaparkovat na bezpečném místě. Ušetřili jsem si tak díky autu pár výškových metrů… Vyrážíme konečně po svých, z auta už jsme dost vytřesení. Asi bych přeci jen příště šla raději tu část cesty mezi olivovníky pěšky.
Vzhůru do výšek!
Už se nám začínají pomalu otevírat první výhledy na okolní ostrovy. Výhledy jsou doslova dechberoucí, jak se šplháme nahoru. Ale opravdu jsou to krásné výhledy. Část cesty vedla také příjemnou lesní pěšinou lesíkem plného voňavých borovic, až jsme došli ke klášteru Moni Evangelistrias. Mnichy jsme bohužel nezahlédli. Přestávka na napití a jde se dál.
Někde za lesíkem cesta nebyla už moc příjemná, začínalo být už vcelku vedro a zvedal se za ním příkrý sráz plný drobného kamení, které vcelku podkluzovalo a vlevo byl sráz, který vypadal, že končí snad až někde v moři :D Výhledy byly překrásné, ale bylo lepší se také hodně dívat spíš pod nohy.
Cesta se na chvíli "narovnává" a přibývá i zeleň
Potom jsme byli už v lepší části cesty, kde se cesta začala zase více „narovnávat“ a sem tam i nějaká ta zeleň. Najednou zahlédneme nějaký pár s pejskem, který jde směrem dolů a to bylo teprve asi deset hodin dopoledne. Tak jsme se dost divili, pozdravili jsme se „hello“ a až na vrcholu hory v knize, jsme se dočetli, že to byli Češi a na horu šli přes noc, aby viděli východ slunce.
Překvapení u kostelíka Prophet Elias
Začali jsem se přibližovat ke kostelíku Prophet Elias, kde se zas cesta zhoršila jen na suť. Když jsme se kostelíku blížili, tak najednou vidím, že jsou u něho přivázání osedlaní poníci a moji oblíbení oslíci. Tak si říkám, jé, to se na ně musím jít podívat zblízka. Pak si ale všimnu, že u nich je tak pět psů a zrovna mají svačinu a hodují na syrovém mase, tak nás to odradí a jdeme radši dál. Asi si tu udělali zastávku místní pastevci. Později jsem se dozvěděla, že je u kostelíka i útulna. Zrovna jsem si chtěla kostelík prohlédnout, tak třeba cestou zpět.
Rovinka pod vrcholem
Za kostelíkem už jsme došli na rovinku, kde už byl vidět nejvyšší vrchol hory, Vigla. Jen nebylo na první pohled znát, jak se k němu dostaneme a skoro to vypadalo, že to bude ještě daleko. Naštěstí už moc nebylo. Dali jsme si ještě pod vrcholem na kamenité cestě typickou řeckou svačinku, sezamovou tyčinku s medem a vyrazili dál. Začalo být hodně větrno. Hodila se, tak i „softshelka“, kterou jsem si nesla v batohu. Zrovna ten den hodně foukalo, cca 70 km/hod. Na vrchol už jsem lezla skoro po čtyřech, protože to byl dost prudký sráz, nebylo se za co chytit a vítr se nás snažil odvát stranou.
Na vrcholu bylo dost větrno
A hurá, už vidíme vrchol s tyčí a řeckou vlajkou! Na Vigle je postavená kamenná suchá zídka proti větru, která se nám moc hodila. Hned jsme se za ní schovali, vítr byl opravdu silný. Z vrcholu vypadalo dole pod námi všechno tak malé. Vyfotila jsem si i pár fotek, ale jsou bohužel dost roztřesené, nejen větrem, ale asi i únavou. No, přeci nebudu fotit na zrcadlovce na automat! Chvíli jsme si odpočinuli a užívali pocitu, že jsme to zvládli. Zapsali jsme se do pamětní knihy na vrcholu s nápisem Vigla 1434 m a pomalu se vydali na cestu zpět, protože jsme chtěli už pryč z toho větru.
Cesta dolů...
Cestou jsme ještě potkali asi místního, který byl v pohodě tričku a kraťasech, jen s láhví vody. Tak jsem si připadala, že jsem asi nějak málo otužilá :D Níže jsme pro změnu potkali další Čechy. Hurá, tak už jen cesta dolů.
Cestou dolů mě ale pak tak rozbolely kolena, že abych to vydržela, tak jsem si začala zpívat a hodně jsem mluvila různé nesmysly, aby se mi ulevilo, k radosti tehdejšího přítele. Jinak to holt nešlo… Bylo úlevné se pak posadit do auta a že už nikam chodit nemusíme.
Z hory jsme rovnou zamířili do Votsalakie a na pláži jsme si dali kebab. Byli jsme tak zpocení, že jsme si nechtěli sedat do písku, abychom se neobalili. Sedli jsem si na dětské houpačky. Jestli nás někdo viděl, tak jsme asi vypadali dost vtipně, ale bylo nám už všechno jedno.
Koupání v moři na pláži Balos
Součástí plánu bylo se i po výletu vykoupat v moři, ale samozřejmě ne ve Votsalakii, ta byla moc blízko. Vymyslela jsem předtím, že by bylo pěkné zakončit výlet koupáním na pláži Balos, odkud je moc pěkný výhled na Kerkis. Tak jsme se tam vydali, ale je to od Kerkisu vcelku ještě cesta. Stálo to, ale za to. Byla jsem celá polámaná, vše namožené, záda otlačená od batohu... V moři bylo jako v ráji a k tomu akorát zapadalo slunce za Kerkis. Byl to dlouhý den… I když to pro mě byl místy těžký výstup, tak za tu námahu to stálo :) Samozřejmě zbytek dovolené byl už dost odpočinkový...
Přečtěte si více o ostrově Samos v článku Samos, zelený ostrov v Egejském moři :)