VÝROČÍ: Milan Bárta o procesu se Slánským a spol.
Nahoře vězeňské foto Rudolfa Slánského, vlevo Bedřicha Reicina a vpravo Vladimíra Clementise (foto Archiv bezpečnostních složek, fond MNB)
Proces s vedením takzvaného protistátního spikleneckého centra začal před Státním soudem 20. listopadu 1952. Do jeho čela byl postavený Rudolf Slánský, bývalý generální tajemník komunistické strany a fakticky druhý muž ve státě. Právě Slánský prosazoval po únoru 1948 v rámci teorie zostřujícího se třídního boje tvrdý postih oponentů a stál za vlnou politických procesů.
Slánský sám byl zatčen rok předtím 23. listopadu 1951, čímž nabralo hledání „československého Rajka“ nový směr. Z původní oběti se nyní stal hlavním aktérem, hlavou protistátního spiknutí. Nyní zbývalo obsadit v monstrprocesu další „role“ tak, aby „spiknutí“ zahrnovalo co nejširší spektrum státního a stranického aparátu. Navíc mělo mít výrazně antisemitský ráz. Scénář procesu a jeho obsazení se v průběhu vyšetřování desítek zatčených neustále proměňovaly. Definitivní název „vedení protistátního spikleneckého centra“ se zrodil mezi vyšetřovateli Státní bezpečnosti nepochybně po konzultaci se sovětskými poradci.
„Rudolf Slánský, viditelně zesláblý, vypovídal se skloněnou hlavou hned první den procesu.“
Vlastní proces začal ve čtvrtek 20. listopadu 1952, tedy téměř na rok přesně po Slánského zatčení. Senát Státního soudu zasedal v Praze na Pankráci pod předsednictvím JUDr. Jaroslava Nováka, hlavním žalobcem byl JUDr. Josef Urválek. Čtrnáct obviněných opakovalo předem naučené výpovědi. Rudolf Slánský, viditelně zesláblý, vypovídal se skloněnou hlavou hned první den procesu. Na začátku druhého dne byli předvoláni vedoucí mezinárodního oddělení ÚV KSČ Bedřich Geminder a ministr zahraničních věcí Vladimír Clementis, který zahájil i třetí den líčení. Po něm přišli na řadu náměstkové ministra zahraničních věcí Artur London a Vavro Hajdů, redaktor Rudého práva André Simone (vlastním jménem Otto Katz) a přednosta národohospodářského odboru Kanceláře prezidenta republiky Ludvík Frejka. Čtvrtý den předstoupil před soud zástupce generálního tajemníka Josef Frank a náměstek ministra zahraničního obchodu Evžen Lőbl. Pátý den došlo na náměstka ministra financí Otto Fischla, na náměstka ministra zahraničního obchodu Rudolfa Margolia a na vedoucího tajemníka krajského výboru KSČ v Brně Otto Šlinga. Šestý den vystoupili náměstek ministra národní bezpečnosti Karel Šváb a náměstek ministra národní obrany Bedřich Reicin.
Sedmý, předposlední den zahájila závěrečná prokurátorova řeč, která v podstatě předjímala odůvodnění rozsudku. Po něm přišly na řadu projevy obhájců (které se blížily spíše obžalobě), následovala závěrečná slova obžalovaných. Proces přenášel v přímém přenosu rozhlas a doprovázela ho zmanipulovaná propagandistická kampaň, včetně natočení filmového záznamu, který se podařilo dohledat před čtyřmi lety.
Zleva odshora: André Simone, Artur London, Bedřich Geminder, Josef Frank, Vavro Hajdů a Ludvík Frejka (foto Archiv bezpečnostních složek, fond MNB)
„Lhůta pro podání žádostí o milost byla velmi krátká, nikdo ze soudců Nejvyššího soudu udělení milosti nedoporučil.“
Rozsudek vynesl Státní soud ve čtvrtek 27. listopadu 1952. Shledal obviněné vinnými z trestných činů vlastizrady, vyzvědačství, sabotáže a vojenské zrady a jedenáct z nich odsoudil k trestu smrti. Hajdů, London a Löbl byli odsouzeni na doživotí. Všichni obvinění se vzdali opravných prostředků. Lhůta pro podání žádostí o milost byla velmi krátká, nikdo ze soudců Nejvyššího soudu udělení milosti nedoporučil. V úterý 2. prosince 1952 bylo všem odsouzeným k trestu smrti oznámeno, že trest bude následující den vykonán. V podvečer téhož dne měli všichni odsouzení nárok na krátkou návštěvu nejbližších rodinných příslušníků. Ve večerních hodinách pak psali dopisy na rozloučenou, adresované nejčastěji rodině. Někteří napsali také dopis Klementu Gottwaldovi. Dopisy byly ovšem prezidentovi doručeny až deset dnů po vykonání poprav. Jediným, kdo nepožádal o milost prezidenta ani nenapsal poslední dopisy, byl Rudolf Slánský.
Ve středu 3. prosince 1952 ve 3.03 h ráno byl jako první popraven Bedřich Geminder. Posledním popraveným byl v 5.37 Rudolf Slánský. Vzhledem k velkému počtu poprav bylo rozhodnuto provádět je na dvou popravčích dvorcích, nacházejících se za budovou pankrácké vězeňské nemocnice. Někteří nepronesli před šibenicí žádná poslední slova. Nejdelší řeč přednesl Šling: „Pane předsedo, přeji komunistické straně, československému lidu a presidentu republiky plný zdar. Nikdy jsem nebyl špionem!“. V podobném duchu zněla i Švábova poslední slova: „Ať žije Sovětský svaz, ať žije Komunistická strana Československa!“ Slánský rezignovaně prohlásil: „Mám to, co jsem si zasloužil,“ Clementis se omezil na pouhé „Ďakujem“. Ještě téhož dne byla těla popravených spálena ve strašnickém krematoriu. Zde byl popel sesypán do jednoho pytle a odvezen do věznice v Praze-Ruzyni. Po setmění služební vůz vyvezl pytel z věznice a jeho posádka vysypala obsah na vozovku na neznámém místě za Prahou.
Připravil PhDr. MILAN BÁRTA, Ph.D.
