Autor a režisér Jakub Čermák se (nejen) s uměleckým gangem Depresivní děti touží po penězích pouštěl do témat z různých okruhů, velmi často se k nim vyjadřoval velice trefně. Na pole politické satiry naposledy vstoupil během lockdownů, kdy natočil filmovou / seriálovou variaci Haškova Švejka přenesenou do současnosti a nazvanou Osudy dobrého vojáka Švejka za světové pandemie. Na tomto počinu se projevilo, že politika není alfou omegou Čermákových zájmů. Užité motivy a jejich variace sice měly vesměs logiku a opodstatnění, byly však vytržené z kontextu, opomíjely významné souvislosti. Bezprostřední reakci na dění kolem pandemie scházel odstup. Seriál měl ve velké míře nádech jednostranných soudů, jež obvykle pocházejí od těch, kteří problematice dostatečně nerozumějí a kteří by se k ní raději neměli vyjadřovat. Na důvtip Haškova díla a humoru se úspěšně navázat nepodařilo.

V červnu letošního roku měla premiéru inscenace Očistec si zaslouží každý, v níž je politická satira též jednou z významných rovin. Hra je inspirovaná osobností českého prezidenta Miloše Zemana, jeho manželkou, dcerou, mluvčím Jiřím Ovčáčkem, ale lze například rozpoznat i narážky na Jiřinu Bohdalovou. Přestože jde „jen“ o inspiraci a konkrétní jména nezazní, podobnost se skutečností je tak velká, že se z pohledu diváka od předobrazů oprostit prakticky nelze. Rovina politické satiry příliš nevychází ani v Očistci, protože i zde je v případě prezidentovy osobnosti a skutků představováno jen torzo bez důležitých okolností a spojitostí; k zamýšlení nad takovými opomenutími svádí právě markantní odkazy na Miloše Zemana.

V Čermákových dílech má místo humor doslovnějšího rázu, vesměs je jejich ozdobou a přináší osvěžení, možná se dá nazvat i rukopisem. V případě Očistce ale vyznívá místy lacině, což se nejsilněji projevuje u „milostné“ scény mezi prezidentem a mluvčím, v níž záměrný nevkus situace přerůstá v neopodstatněnou dehonestaci.

Přes zmíněná úskalí však mají hra i inscenace řadu pozitiv. Když Čermák vybočí z politiky a soustředí se na osobní linie postav prezidenta, manželky či dcery, uniká mu již méně důležitých souvislostí, několikrát trefně vyhmátne podstatu a jeho nadhled se stává myšlenkově přínosnějším. Vážné scény ve hře fungují lépe než humorné. Politická satira přechází v úvahu o moci a jejím vlivu na člověka a jeho okolí.

Dalším kladem inscenace jsou herecké výkony. Zuzana Bydžovská v roli prezidenta exceluje a jde jednoznačně o její nejlepší výkon posledního desetiletí. Vyhnula se karikatuře, mistrně se pohybuje na křehké hranici mezi tragikou i komikou, neklouže po povrchu, dodává vyřčeným slovům hloubku. Vanda Hybnerová dostává prostor především v dlouhém monologu, při němž s mimořádnou silou obsáhne specifický a mnohdy nevděčný úděl spojený s postavením prezidentovy manželky. Daniel Krejčík má úlohu mluvčího znesnadněnou tím, že jeho nejvýraznější výstup spočívá ve zmíněné nejproblematičtější scéně inscenace a že může být těžké přijmout i další motiv jeho postavy týkající se (smyšleného) poměru s prezidentovou dcerou v podání Antonie Rašilovové.

Inscenaci Očistec si zaslouží každý viditelně chyběl dramaturgický dohled nad vyvážeností tématu, přesto se v ní najdou přínosné myšlenky. Může se trefit do noty divákům určitých politických názorů, případně obecenstvu spřízněné sociální bubliny.