Úraz žáka v hodině tělesné výchovy

V roce 2008 žák 4. třídy ZŠ (dále žalobce) běhal na začátku hodiny tělesné výchovy tzv. kolečka na zahřátí. Byl k tomu nucen i poté, co si učitelce stěžoval, že už nemůže. Zkolaboval (sesunul se na zem) a dle jeho názoru zde mohla být i určitá prodleva v poskytnutí první pomoci. Došlo u něj v důsledku náhle vzniklé fibrilace srdečních komor k zástavě krevního oběhu, která způsobila hypoxické poškození mozku a vznik apatického syndromu. Ke svému zdravotnímu stavu v době před poškozením zdraví uvedl, že se narodil s vrozenou srdeční vadou, která byla dvakrát operačně řešena, avšak v roce 2007 byl vyřazen z pravidelných kontrol v dětském kardiocentru, neboť byl shledán zcela zdráv s lékařským doporučením, aby se vyvaroval velké zátěže, dlouhých běhů a běhů na čas. Žalobce uplatnil nárok na bolestné a náhradu za ztížení společenského uplatnění, celková suma se vyšplhala na částku přes 11 mil. Kč.

Škola (dále žalovaná) se uplatněnému nároku bránila tím, že žalobce byl dětským kardiocentrem shledán zcela zdráv. Žalobci byla (mimo okamžitého přivolání lékařské pomoci) poskytnuta první pomoc masáží srdce a dýcháním z úst do úst. Ke kolapsu došlo na začátku hodiny při rozklusání, které není nadměrnou námahou. K poškození zdraví žalobce v důsledku komorové fibrilace mohlo dojít kdykoliv a kdekoliv a nemá proto původ v hodině tělesné výchovy.

Obvodní soud žalobu zamítl. Po provedeném dokazování dospěl k závěru, že první a bezprostřední příčina kolapsu žalobce byla jeho vrozená srdeční vada, na jejímž rozvoji nemělo vliv pomalé vyklusávání na hodině tělocviku, kdy si tempo i přestávky v běhu volil sám, protože taková zátěž byla odpovídající možnostem jeho pohybové zátěže. Navíc došlo k selhání matky žalobce, která školu pravdivě neinformovala o jeho zdravotním stavu, nepožádala o jeho osvobození z tělesné výchovy a naopak jej opakovaně přihlašovala na školní sportovní aktivity, čímž ho vystavovala vyšší než běžné fyzické námaze. Soud prvního stupně proto uzavřel, že vznik škody na zdraví žalobce je věcně spojen s vrozeným zdravotním postižením jeho srdce a s protiprávním jednáním jeho matky a že žalobce neprokázal příčinnou souvislost mezi vyučováním tělesné výchovy a škodou uplatněnou žalobou. Nedůvodnou shledal námitku žalobce, podle které se na vypracování znaleckého posudku nepodílel odborník z oboru dětské kardiologie, neboť znalecký ústav je špičkovým lékařským pracovištěm, který jednak učiní správný odborný závěr o tom, jaké odborníky je nutné k sepsání znaleckého posudku přizvat, jednak věc s kardiologickým pracovištěm konzultoval.

K odvolání žalobce Městský soud rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení. Odvolací soud dospěl k závěru, že za situace, kdy bylo nepochybně prokázáno, že ke škodě došlo v důsledku fyzické námahy při vyučování, nelze než dovodit příčinnou existenci mezi škodnou událostí a vznikem škody, která byla zásadně prokázána. Případné spoluzavinění další osoby mohlo zčásti příčinnou souvislost vyloučit, nikoli však zcela.

Obvodní soud žalobu znovu zamítl. Vyšel ze skutkových zjištění, že žalobce byl dítětem s vrozenou kritickou srdeční vadou, která byla úspěšně operativně řešena. Byla mu doporučena běžná dětská rekreační sportovní zátěž podle kondice. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že uplatněný nárok na náhradu škody je třeba posuzovat podle občanského zákoníku, i když její jednotlivé složky soud bude poměřovat s ustanovením § 391 zákoníku práce. Zabýval se příčinnou souvislostí mezi vyučováním tělesné výchovy a škodou uplatněnou žalobou. S ohledem na výše uvedené žalovaná měla rozumný důvod domnívat se, že je zdráv tak, aby běžné rozklusání při hodině školního tělocviku zvládl. Na základě výsledků trestního řízení vedeného proti učitelce tělocviku, bylo prokázáno, že ke škodě na zdraví žalobce nedošlo v důsledku pozdě přivolané rychlé záchranné pomoci. Soud prvního stupně proto uzavřel, že uvedenou příčinnou souvislost žalobce neprokázal (byla prokázána jen místní a časová příčinná souvislost, nikoliv však věcná).

K odvolání žalobce Městský soud rozsudek soudu prvního stupně potvrdil. Své právní posouzení založil na výkladu, že předpokladem odpovědnosti za škodu podle ustanovení § 391 odst. 2 zákoníku práce není následek protiprávního jednání, ale sama povaha vyučování a že ke vzniku škody však musí dojít v příčinné souvislosti s činností školy. Za podstatné považoval posouzení, zda žalobce musel v hodině tělesné výchovy vyvinout nadměrné úsilí či zda to byly pro něj výjimečné podmínky. Vycházeje ze znaleckého posudku vypracovaného v projednávané věci, jakož i znaleckého posudku vypracovaného v trestním řízení vedeném proti učitelce, dovodil, že v den a době úrazu nenastala žádná neobvyklá situace, ke kolapsu žalobce mohlo dojít kdykoliv, a to pro vrozenou indispozici. Že tři kolečka po 54 metrech okolo tělocvičny v rámci rozcvičení nelze považovat za dané situace za nadměrnou zátěž. Tudíž nebyly splněny podmínky odpovědnosti žalované dle shora citovaného § 391 odst. 2 ZP.

Žalobce podal dovolání. Podle dovolatelem podávaného výkladu odpovědnost podle ustanovení § 391 odst. 2 zákoníku práce je odpovědností objektivní, jejím předpokladem je zákonem kvalifikovaná činnost, v tomto případě vyučování v základní škole. Vyvolávacím činitelem vzniku škody je samotná povaha vyučování pouze za předpokladu, je-li mezi škodou vzniklou žákovi při vyučování a vyučováním příčinná souvislost. Podle něj soudy nesprávně vyložily otázku existence příčinné souvislosti ve vazbě na stávající judikaturu Nejvyššího soudu, podle které se žalobce ani nemusel pohybovat v rámci nějaké nadlimitní zátěže, dokonce mohl konat činnost v rámci obvyklé zátěže, ale pouze za situace, kdy jeho organismus nebyl momentálně k této činnosti dobře disponován. V souvislosti s vrozenou srdeční vadou žalobce poukázal na problematiku tzv. predispozice, která byla v rozhodovací činnosti dovolacího soudu řešena (např. rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 25 Cdo 2543/2010 nebo sp. zn. 21 Cdo 2824/2011). Došlo podle něj k nesprávnému posouzení existence příčinné souvislosti soudy obou stupňů.

Nejvyšší soud ČR dospěl k závěru, že dovolání je opodstatněné. Ustanovení § 391 odst. 2 ZP, že za škodu, která vznikla žákům základních škol a základních uměleckých škol při vyučování (nyní i dětem v mateřských školách – pozn. redakce) nebo v přímé souvislosti s ním, odpovídá právnická osoba vykonávající činnost dané školy. Toto ustanovení nelze – jak nesprávně činily soudy – vykládat tak, že zakládá samostatnou skutkovou podstatu odpovědnosti za škodu. V případě odpovědnosti za škodu vzniklou žákům úrazem, je proto třeba aplikovat všechna ustanovení zákoníku práce upravující odpovědnost za škodu vzniklou porušením právních povinností nebo odpovědnost za škodu vzniklou pracovním úrazem.

Odpovědnost za škodu při pracovním úrazu je tzv. objektivní odpovědností; zaměstnavatel odpovídá, aniž je uvažováno jeho zavinění, a nevyžaduje se ani porušení právní povinnosti z jeho strany. V řízení o odškodnění pracovního úrazu má žalobce (poškozený zaměstnanec) procesní povinnost tvrdit a posléze i prokázat všechny uvedené předpoklady potřebné pro vznik odpovědnosti za škodu.

Pracovním úrazem se rozumí poškození zdraví nebo smrt zaměstnance, k nimž došlo při plnění jeho pracovních úkolů nebo v přímé souvislosti s ním nezávisle na jeho vůli krátkodobým, náhlým a násilným působením zevních vlivů (označované též jako úrazový děj). Musí jít přitom o příčinu podstatnou, důležitou a značnou. O úrazový děj může jít i v případech náhlého poškození zdraví, které nastalo při náhlém vypětí sil, velké námaze, nezvyklém úsilí, kdy pracovní výkon přesahuje hranice obvyklé, každodenně vykonávané práce, nebo je sice konán v hranicích obvyklé těžké práce, ale za nepříznivých okolností, anebo pohybuje se sice v hranicích obvyklé namáhavé práce, pro kterou však organismus zaměstnance není přizpůsoben nebo na kterou svými schopnostmi nestačí. Poškozením zdraví se rozumí nejen poškození tělesné, ale také psychické.

Pro rozhodnutí projednávané věci je proto určující vyřešení otázky, zda se v tomto případě stala událost, kterou je možné považovat za úrazový děj. Je přitom nepochybné, že pouhé rozklusání na úvod hodiny tělesné výchovy nepředstavuje náhlé vypětí sil, velkou námahu ani nezvyklé úsilí, kdy by podávaný sportovní výkon přesahoval hranice běžné (obvyklé) fyzické námahy. O úrazový děj by se přesto jednat mohlo, pokud by organismus žalobce nebyl vzhledem k jeho zdravotnímu stavu (vrozené srdeční vadě) této fyzické zátěži přizpůsoben, a ta by se proto stala vyvolávajícím faktorem uvedených zdravotních obtíží, jež způsobily poškození zdraví žalobce.

Z uvedeného plyne, že k objasnění skutkového stavu věci je třeba posouzení skutečností, k nimž je třeba odborných znalostí z oboru zdravotnictví. Skutková zjištění o zdravotním postižení žalobce v době před poškozením zdraví tedy vyžadovala, aby se na vypracování znaleckého posudku podílel též odborník z oboru zdravotnictví, odvětví interna a specializace kardiologie. Ten se ale na vypracování znaleckého posudku nepodílel. Pochybnosti dovolatele, které o správnosti znaleckého posudku měl, jsou proto opodstatněné. Z uvedeného vyplývá, že nemůže obstát závěr soudů o tom, že zdravotní selhání žalobce nemá původ v činnosti - rozklusání kolem tělocvičny na hodině tělesné výchovy. Nejvyšší soud České republiky tento rozsudek zrušil.

Článek vychází z rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 21 Cdo 5492/2017.