Tradice stavby a plavení vorů je na seznamu UNESCO, nominaci podalo i Česko

Starobylá tradice spojená se stavbou vorů a jejich plavením po řekách je nově zapsaná na seznamu nehmotného kulturního dědictví lidstva UNESCO. Nominaci schválil příslušný mezivládní výbor na svém zasedání v Maroku. Nadnárodní nominaci vorařství pod názvem Timber rafting společně připravilo šest evropských států. Vorařství je na seznamu nehmotného kulturního dědictví už osmou položkou spojenou s Českou republikou.

„Mám velkou radost z toho, že tradice vorařství na řece Vltavě budou i nadále udržovány v povědomí lidí a předávány dalším generacím,“ uvedl ministr kultury Martin Baxa (ODS). 

Cílem seznamu UNESCO je odrážet rozmanitost nemateriálního dědictví lidstva a také přitáhnout pozornost k lety prověřeným dovednostem. V tomto případě jde o tradiční znalosti a dovednosti spojené se stavbou vorů a jejich plavením po řekách.

Tradice trvá, dopravě brání přehrady

I když voroplavba, tedy doprava dřeva plavením po řece, jako komerční doprava v souvislosti se stavbou přehrad zanikla, tradice spojené s ní jsou stále živé, uvedlo ministerstvo v dokumentaci pro nominaci této tradice.

Jde nejen o řemeslné postupy při stavbě voru, ale i o znalosti spojené s jeho navigací po řece i o specifickou kulturu s touto tradicí spojenou, osobité zvyky a vorařskou slovesnost otisknutou do plaveckých písní a plaveckého slangu.

„Zápis je pro nás velkým úspěchem. Cesta k němu začala už v roce 2015, kdy jsme se rozhodli zintenzivnit činnost vltavanských spolků a usilovat o zápis, abychom mohli tyto tradice předávat dál. Pro dnešní mladé lidi asi nebude zajímavá znalost a dovednost tehdejších plavců, ale více je bude zajímat pokračování plaveckého řemesla, stejně tak jako sběr plaveckého slangu nebo písní, “ předpokládá prezident spolku Vltavan Čechy Jaroslav Camplík.

Nebezpečné povolání

Voroplavba či vorařství je označením pro přepravu dřeva plavením po vodním toku. Vorařství mělo v Čechách dlouholetou tradici a patřilo mezi uznávaná, ale i nebezpečná povolání. Plavci byli rozděleni do jednotlivých part, které měly obvykle čtyři až osm členů. Plavbu vedl takzvaný vrátný, nejzkušenější muž posádky, který musel skládat zkoušky.

Vory, které byly tvořeny svázanými kmeny stromů, sloužily nejen k dopravě dřeva, ale i soli, medu, kamene, písku, uhlí a dalšího zboží a také osob. V některých oblastech a v určitých časových (ročních) obdobích přeprava zboží a osob na vorech ekonomicky převyšovala přepravu dřeva. Plavené dřevo mělo podle odborníků výhodu v tom, že „nepracovalo“, bylo pevnější a odolnější proti škůdcům.

Plavení dřeva na Vltavě (1938)
Zdroj: ČTK

Označení „vorař“ vzniklo až v padesátých letech uplynulého století. Správně se členům posádky vorů říkalo plavci a vor se nazýval vorový pramen (pravděpodobně z německého Prahmenflösserei, tedy voroplavba).

Vory měřily i přes sto metrů

První doložená písemná zpráva o voroplavbě na Vltavě je podle většiny zdrojů z roku 1316. Tehdy vydal král Jan Lucemburský privilegium, kterým vnesl do obchodu se dřevem přesnější pravidla. Vory však připlouvaly do Prahy již o tři sta let dříve.

Velký rozmach voroplavby nastal v době vlády Karla IV., který v srpnu 1366 přikázal stavět v jezech propusti pro usnadnění plavby vorů. Svého vrcholu dosáhla voroplavba podle údajů spolku Vltavan v osmnáctém a devatenáctém století, vory tehdy měřily i přes sto metrů.

Protože čeští plavci plavili dříví i do Německa, pronikly do oboru počeštěné německé výrazy. Propusti se například dodnes říká šlajsna (z německého Schleuse).

Pohromou pro voroplavbu byla podle údajů Vltavanu první světová válka, kdy většina plavců musela narukovat, těžba dřeva poklesla a nebyl o ni ani dostatečný zájem. Po válce již nenabyla toho významu, jaký měla dříve.

Až do Hamburku

Nejlepší předpoklady pro voroplavbu měla Vltava se svými pěti velkými přítoky – Malší, Lužnicí, Otavou, Sázavou a Berounkou. Vory se ale plavily i na Labi nebo například na Orlicích. Vory putovaly většinou do Prahy, odkud některé pokračovaly až do Drážďan nebo Hamburku.

Před Prahou vznikla už ve dvanáctém století osada Podskalí s velkým přístavem, kde se vory převazovaly a platilo se zde mýtné, které vznikalo vytínáním dřeva z pramenu. Tak vznikl místní název v Praze (Výtoň) nebo na Šumavě (Přední Výtoň). Velký vorový přístav vznikl i na Císařské louce na Smíchově.

Pražské Podskalí (kresba od malíře Vojtěcha Bechlera z roku 1850)
Zdroj: ČTK

Postupně tento způsob přepravy vytlačil rozvoj železnice a voroplavbě na Vltavě pak definitivně zamezila výstavba Vltavské kaskády.

Na udržování tradice dnes mají podíl vltavanské spolky v Praze, Davli, Štěchovicích a Purkarci, které na tradice vorařů navazují. Spolky vznikaly na přelomu devatenáctého a dvacátého století a působí nepřetržitě. Důležitá je mezinárodní spolupráce, všechny vltavanské spolky jsou členy Mezinárodní vorařské asociace, což dokládá historické využití voroplavby i v dalších evropských zemích.

Nominaci připravilo šest zemí

Podmínkou pro zápis do mezinárodního Reprezentativního seznamu nemateriálního kulturního dědictví lidstva UNESCO bylo předchozí uvedení na Seznam nemateriálních statků tradiční lidové kultury České republiky. Stejný zápis musely podniknout i ostatní vorařské spolky z jednotlivých zemí, které se podílely na návrhu nominace. Kromě Česka ještě Lotyšsko, Německo, Rakousko, Španělsko a Polsko, které přípravy koordinovalo.

Loni pak byla předložena nadnárodní nominace. V České republice se na její přípravě podílel Vltavan Čechy – svaz vltavanských spolků, sdružující vorařské spolky na řece Vltavě, Národní ústav lidové kultury, ministerstvo kultury a další partneři. 

Česká republika má nyní i s fenoménem vorařství na seznamu nehmotného kulturního dědictví UNESCO zapsáno osm položek.

  • Verbuňk (zapsán 2005). Tradiční slovácký tanec, jehož počátky spadají do osmnáctého století a jsou spojeny s odvodem branců do armády (odtud název).
  • Masopustní průvody s maskami na Hlinecku (2010). Spolehlivé doklady o podobě zvyku na Hlinecku pocházejí z první poloviny devatenáctého století, podoba masek předávaných z otce na syna je ale podle etnografů nejspíše starší. Kořeny slavností, které měly zajistit dobrou úrodu, plodnost a také vítaly blížící se jaro, pak sahají ještě do předkřesťanských dob.
  • Sokolnictví (2010; kromě Česka se týká deseti dalších zemí). Tradiční způsob lovu za pomoci vycvičených dravých ptáků, který se podařilo v posledním půlstoletí opět vzkřísit. Sokolnictví se zrodilo ve druhém tisíciletí před naším letopočtem na Blízkém východě, odkud se rozšířilo na východ i západ. Na území dnešního Česka jej přinesli v první polovině pátého století Hunové, lov pomocí ptáků pak zažíval rozmach zejména od čtrnáctého do šestnáctého století.
  • Jízda králů (2011). Patří k nejznámějším folklorním zvykům v Česku, její tradici v současnosti udržují v pěti obcích či městech na Uherskohradišťsku a Hodonínsku; každoročně se koná pouze ve Vlčnově. První psané záznamy jsou z roku 1808, obyčej je ale podle všeho ještě starší.
  • Loutkářství (2016; společně se Slovenskem). Loutkové divadlo je fenomén, jehož tradice sahá do druhé poloviny osmnáctého století, loutkářství se výrazně rozšířilo za národního obrození. Česko má nejstarší loutkářskou katedru na vysoké škole založenou v roce 1952. Loutkářskou tradici pomáhá udržet i řada festivalů.
  • Modrotisk (2018; společná nominace Rakouska, Německa, Maďarska, Slovenska a Česka). Unikátní metoda takzvaného negativního tisknutí má na území dnešní České republiky dlouhou tradici. V devatenáctém století byla modrotiskařská dílna téměř v každém malém městečku, v současnosti jsou v tuzemsku v provozu dílny v Olešnici a ve Strážnici.
  • Výroba vánočních ozdob z foukaných skleněných perel (2020). Vánoční ozdoby z dutých skleněných perliček vyrábějí v Poniklé na Semilsku přes sto let. Firma Rautis je dnes jediným výrobcem na světě. Nominace tradiční krkonošské výroby vánočních ozdob uspěla napodruhé, v roce 2018 ji výbor nepřijal. Výrobce skleněných ozdob funguje na stejném místě od roku 1902.
  • Vorařství (2022; společná nominace Česka, Lotyšska, Německa, Rakouska, Španělska a Polska). Představuje tradiční znalosti a dovednosti spojené se stavbou vorů a jejich plavením po řekách. I když voroplavba jako komerční doprava v souvislosti se stavbou přehrad zanikla, tradice spojené s ní jsou stále živé a předávané mladším generacím.