Petr Hampl: Mezi narativem a skutečností

politika

<< OTÁZKA TÝDNE >> „Britská novinářka a socioložka Marry Harringtonová rozlišuje dva druhy lidí – „fyzikály“ a „virtuály“.

Petr Hampl: Mezi narativem a skutečností
Petr Hampl, nezávislý sociolog
2. prosince 2022 - 02:20

Fyzikálové se zabývají něčím, co fyzicky existuje, třeba výrobou, stavebnictvím, zemědělstvím nebo takovými službami, kdy před vás něco položí na stůl nebo vám třeba ostříhají vlasy. Něco se děje fyzicky. Virtuálové působí ve virtuálním světě, kde jsou ovlivňovány lidské mysli, ale nevzniká nic hmotného. Třeba finance, reklama, psychologie, právo, nejrůznější poradenství, obchod apod., píše Petr Hampl v komentáři pro Prvnizpravy.cz.

Harringtonová si všímá, že současná vládnoucí třída sestává téměř výhradně z virtuálů, což má samozřejmě naprosto dramatické důsledky na to, jak jsou západní společnosti řízeny, a co je preferováno.

Vycházím ze stejného poznatku v nedávno publikovaných Poznámkách o elitách, válce a míru. Všímám si tam, že nová aristokracie je zaměřena výhradně na obrazy, a že fyzickou realitu úplně nebo téměř úplně ignoruje. Hloupá a nesmyslná rozhodnutí ohledně války jsou přijímána na základě dojmů, prezentací a novinových článků. A cílem válečných operací je vytvořit krásné články, videa a posty a na sociálních sítích. Že ve fyzické realitě dochází munice a zbytečně umírají desetitisíce lidí, to se už do myšlení nové aristokracie nevejde.

Z tohoto rozdělení také vyplývá, že pokud se fyzikál dostane a udrží mezi držiteli velkých peněz a velké moci, mohou jej nižší vrstvy s vysokou pravděpodobností pokládat za svého spojence (a že ostatní aristokraté k němu budou mít přinejmenším rezervovaný vztah).

Mimochodem, projevuje se to i ve volbách v ČR. V obcích, kde v průmyslu a stavebnictví pracuje méně než třetina obyvatel, zvítězil před pěti lety Jiří Drahoš. Tam, kde v průmyslu a stavebnictví pracuje většina, s přehledem zvítězil Miloš Zeman.“

Tak jsem to napsal před pár dny do pravidelné denní glosy, nicméně delší rozsah článku na Prvních zprávách mi umožňuje obšírnější vysvětlení. Ona ta myšlenka totiž není úplně nová.

Už ve 40. letech si Joseph Schumeter všimnl, že psychologové, sociologové, antropologové, experti na reklamu a tisíce dalších intelektuálních profesí mění politické poměry, a to ne zrovna k lepšímu. Je to vlastně neřešitelné dilema. Moderní průmyslové podniky se bez nich neobejdou, univerzity je tedy vychovávají a jejich počet roste. Jenže zároveň podle Schumpetera zjišťují, že komerční prostředí a svobodný trh jim nedává tolik příležitostí, kolik by potřebovali. Zjišťují, že trh oceňuji práci šikovného řemeslníka více než někoho, kdo roky a roky studoval. A připadá jim to nespravedlivé. Jsou tedy nakloněni nenávidět svobodné podnikání a podporovat rozšiřování sféry řízené státem.

Učitelé proti dělníkům. A naopak

K tomu je dobré a důležité doplnit, že problém není v samotné existenci intelektuálů. Ti v západní společnosti existovali už tisíc let předtím. Problém nastal ve chvíli, kdy začali vytvářet samostatnou společenskou třídu. Kdy už to přestalo být tak, že byl ve fabrice jeden psycholog nebo pět psychologů v poradenském centru, kam stejně chodili lidé z té fabriky. A kdy v celé zemi existovala jedna univerzita se stovkou učitelů. Za takových podmínek měli intelektuálové speciální vědomosti, ale jejich kultura, vkus, životní styl a každodenní návyky se relativně málo lišily od ostatních lidí. I když se čas od času setkávali jen spolu třeba v rámci nějaké sociologické společnosti.

Jenže dnes představují „virtuálové“ tak obrovskou skupinu, že spousta z nich nezná osobně nikoho, kdo by pracoval fyzicky. Vědí, že existuje servírka, která jim nosí jídlo na stůl a že jim kohoutek opravuje nějaký instalatér, ale víc kontaktů s nimi nemají. Dokonce i třeba v korporaci, která vyrábí lokomotivy, jsou mnohdy odděleni od technického personálu. V představenstvu třeba sedí CTO (Chief Technical Officer), ovšem i ten se musel naučit nemyslet jako technik.

Ale zpět k Schumpeterovi. Ten zemřel v roce 1950, takže nezažil šedesátá léta, která mu dala plně za pravdu. Dnes hovoříme o vlně studentských revolucí, ale musíme doplnit, že revoluci nedělali mladí inženýři, nýbrž mladí humanitní intelektuálové.

A vývoj pokračoval. V osmdesátých letech psal americký sociolog Peter L. Berger o „staré střední třídě“ a „nové střední třídě“. Ta stará se zabývá hmotnými věcmi, ta nová pracuje se symboly. To rozdělení samozřejmě není úplně jasné a existuje spousta hraničních případů, nicméně v zásadě to sedí. Ty třídy existují vedle sebe. Obě sahají odshora dolů. V jednom případě od technika, který je generálním ředitelem velkého podniku až po dělníka u pásu. V druhém případě od soudce nejvyššího soudu až po venkovského pomocného učitele (Bergerovým jazykem, obě třídy jsou „vnitřně stratifikované“). Tak to viděl Berger v 80. letech, kdy pozoroval určité tření mezi oběma skupinami a všimnul si, že pomocný učitel má tendenci častěji sympatizovat a přebírat názory slavného univerzitního profesora než dělníků ze svého městečka.



Když banky kritizují kapitalismus

Pak se rozdělení mezi virtuály a fyzikály ztratilo. Vypadalo to, že převládl spor mezi bohatými a chudými. Jenže on byl ten starý konflikt jenom překryt, takže nebyl tolik vidět. Ve vyšších vrstvách převládli virtuálové, v nižších fyzikálové. Co je logické – peníze přece následují moc a moc souvisí se schopností ovlivňovat jiné lidi, takže se peníze nedostávají za výkon, nýbrž za dojem.

Jenže proti schumpeterovské době se to celé posunulo někam jinam. Dnešní intelektuálové, to není ta stará socialistická vzdělaná levice masarykovského typu, která se snažila omezovat bohatství a nerovnosti. Dnešní levice a dnešní intelektuálové slouží korporátním ziskům. Možná i proto, že největším skladištěm symbolů dnes není univerzita a galerie, nýbrž banka a investiční společnost. Žádná skutečná aktiva, samé čistě virtuální produkty. Zůstala protikapitalistická rétorika, ta je ovšem vedena z bank a takovým způsobem, že těm bankám napomáhá k ještě vyšším ziskům. Zmizel i rozdíl mezi byznysem a státem. Velké komerční organizace ovládly státní správu, úkolují ji, a pokud jsou regulovány, tak si samy určují podobu těch regulací. Zformovala se jedna sociální vrstva, která pokrývá politické špičky, korporátní managementy i velká média. I ti psychologové, sociologové a historici hrají většinou druhou ligu. Pole ovládli ekonomové a právníci, z druhé strany se zase tlačí pseudobory, kde sovětology postupně nahrazují gender studies, queer studie a sociální ekologové.

Vadí to? Máme to pokládat za ztrátu? Společnost se přece vyvíjí a elity se také vyvíjejí. To výborně popisuje profesor Budil ve svých provoláních vyzývajících k obnově materiální kreativity. Technická kreativita rozvíjí jiné schopnosti a oceňuje jiné charakterové rysy než kreativita zaměřená na vytváření správného dojmu.

Bolest a umírání jsou skutečné

Rozcestí, na kterém je západní civilizace může být popsáno jako rozcestí mezi dojmem a skutečností. Mezi tím, zda se vrátíme (byť v mnohem modernější podobě) k ideálu ovládnutí přírody, vymýcení bídy, dostatku pro všechny, lepší zdravotní péči, prodloužení života, vyšší kvalitě života a nakonec i třeba zkrácení pracovní doby. Mimochodem, to je svět, který přirozeně vytváří prostor pro svobodu. Když umíš přispět k výrobě produktů se správnými parametry, nezáleží na tvých názorech a vlastně ani na tvém životním stylu. Opět bychom se stali vzorem pro jiné civilizace – tak jako v dobách, kdy s naprostou samozřejmostí přebíraly naše myšlení a náš životní styl.

Nebo budeme pokračovat ve směru posledních desetiletí – tedy ve směru manipulace, kontroly a neustálé destrukce. Nikoliv kreativní destrukce, o jaké psal Schumpeter (kdy jsou starší věci nahrazovány novějšími), ale destrukce čistě negativní. Ve směru, kdy většina chudne, ale na druhé straně společnosti se hromadí zisky jako ještě nikdy v dějinách. Americký ekonom Richard Wolff nedávno upozornil, že rozdíl mezi bohatstvím a pracující chudobou se stal tak obrovským, že to odpovídá poměrům starověkého Egypta. A je to také svět, kde jakýkoliv projev nezávislého myšlení ohrožuje systém (protože narušuje požadovaný dojem) a kdy nás příslušníci jiných civilizací vnímají jen jako úpadkové území vhodné ke kolonizaci. Jako takovou Horní Voltu s raketami.

Mimochodem, za dobu, kdy jste četli tenhle článek, umřelo v namrzlém bahně u Bachmutu několik ukrajinských kluků. Umřeli, protože v jejich zemi převládl názor, že na dojmu záleží víc než na fyzické skutečnosti a že manipulace s čísly zajistí vítězství nad nepřítelem schopným produkovat tisíce tun oceli a tisíce bojových strojů. Že by bylo špatné uzavřít mírovou dohodu, protože během boje vznikají zábavnější videa pro sociální sítě.

(rp,prvnizpravy.cz,foto:arch.)




43-8974200277/0100

Pro platby ze zahraničí: IBANCZ5601000000438974200277
BIC / SWIFT kódKOMBCZPPXXX






Anketa

Měla by se podle vás stát Ukrajina členem NATO?

Ano 18%
transparent.gif transparent.gif
Ne 65%
transparent.gif transparent.gif
Nevím 17%
transparent.gif transparent.gif