Na další Godzillu si ještě chvilku počkáme, trojka Pacific Rim asi nebude nikdy, takže fandové obřích monster musejí hledat jinde. A naštěstí je tu Norsko. Roar Uthaug, který v Hollywoodu natočil Tomb Raidera a doma povedenou Vlnu, naštěstí posílá na Netflix Trola. Obří  kamenné monstrum se po tisíci letech probouzí a míří přímo na Oslo. A cokoliv se mu postaví do cesty, zadupe do země. Jak velká je s ním zábava? 

Jak to vidí Mr. Hlad:
Uthaugovi fandím. Baví mě, že se nebojí v evropských podmínkách točit hollywoodské věci a že se umí přizpůsobit rozpočtům i lokálním specifikům. Jeho novinka je taky fajn, podobně jako starší kousky i jeho hollywoodský Tomb Raider. Nečekaně dobře vypadá, jsou v něm fajn hrdinové, obří monstrum se taky povedlo a destrukce rozhodně není málo. A navíc to rychle uteče. Jenže je to takové obyčejné a pokud se nechci snížit k uměle vyvolanému nadšení obhajovanému větou „na Nory sakra dobrý“, nemůžu to bůhvíjak vychvalovat. Trol se až příliš drží žánrových klišé a i když pod Uthaugovým vedením fungují, nakonec jeho filmu chybí nějaká výraznější osobitost a unikátnost. Dobrý film to je, ale důvod, proč si ho pustit znovu, fakt hledám marně. 

Jak to vidí Cival:

Godzilla norsky. Určitě jsem čekal trochu víc, ale nejen na netflixovské poměry sympatický projekt, který mě bavil hlavně tím, jak urputně kopíruje monsterklasiky, aby je napojil na absurdní story o obřím trolíkovi. Vyprávění chytře těží zjevně velmi omezené produkční možnosti, na max využívá skandinávských kulis a sympatického hereckého obsazení. Na rozdíl od skvostného Trollhuntera ale chybí zásadní upgrade v druhé půlce. Přesto jednoznačně jeden z těch lepších letošních tahů Netflixu. 

Jak to vidí imf: 
Včera jsem byl z Trola vyloženě nadšený, až jsem se bál, že ostatní v redakci trochu trolím (sorry, musel jsem), protože Uthaugův norský “blockbuster” jede tzv. podle čísel a srovnání s Godzillou sám v jedné scéně přiznává. Jenže ono je velmi osvěžující vidět svižný (pouhých 100 minut!) žánrový film, co jede z A do B po předvídatelné trase, buduje očekávatelné vztahy mezi postavami a soustředí se nejen na drama, ale dokonce i na to, aby triky skutečně byly správně propečené. Je to něco, co jsme se od hollywoodského mainstreamu naučili vyžadovat tak nějak automaticky. A čím víc amerických velkotrháků působí scenáristicky a řemeslně odflákle, tím víc skromný, ale důsledný Trol potěší na duši. 

Režírující Roar Uthaug navíc, stejně jako v historicky prvním norském katastrofickém filmu Vlna, umí hrát na autentickou strunu, takže se jeho apokalypsa drží víc při zemi a ve chvíli, kdy začnou padat domy a po nebi sviští stíhačky, je to skutečně ten “event”. Snímku možná v koncovce docházejí peníze i moudra, ale mysteriózní rozjezd i trpělivé budování hrstky postav se vyplácí víc, než neobjevné vršení digibordelu. Neočekávejte od Trola spásu žánru nebo nějakou zázračnou evropskou odbočku v jinak prošlapaných katastrofických cestičkách. Jde spíš o symbolický návrat o několik dekád zpátky, kdy jiný Evropan v Americe vyučoval, jak mají “konce světa” vypadat.

Recenzi čekejte velmi brzy