Domácí násilníci mají společné to, že útoky znají z dětství, shrnuje psycholog. Agresorům nabízí pomoc

Domácího násilí se může podle psychologa Jiřího Améra dopouštět „zedník i právník, mlékař i lékař“. „I když čím nižší sociální status a větší sociální vyloučení, tím víc se problémy kumulují a je to víc rizikové,“ uznává v pořadu Diagnóza F Radia Wave. V organizaci SPONDEA nabízí Amér pomoc obětem násilí i terapii pro násilníky.

Praha Tento článek je více než rok starý Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Zavřít

domácí násilí

Když se mluví o domácím násilí, většinou je pozornost společnosti věnována obětem. Organizace SPONDEA nabízí i terapii pro agresory | Foto: Anete Lusina | Zdroj: Pexels | Licence Pexels,©

Násilníci mají podle psychologa Améra společné to, že byli v dětství nějaké formě domácího násilí sami vystaveni. „Ukazují to výzkumy a my to také pozorujeme, že se to týká až tří čtvrtin původců násilí. Buď byli sami biti od rodičů, nebo viděli násilí mezi rodiči.“

Přehrát

00:00 / 00:00

Většina původců domácího násilí byla podobnému zacházení v dětství sama vystavena, ať už v pozici oběti nebo svědka. I proto tito lidé někdy podobné chování považují za normu. Mohou se změnit? Poslechněte si rozhovor s psychologem Jiřím Amérem

V důsledku toho mohou někdy takové zacházení považovat za normální.

„Nemají náhled. Ať proto, že si myslí, že na násilí mají právo, anebo proto, že nic jiného neznají. Často mají velmi silné obranné mechanismy: je náročné si připustit, že biju někoho, koho mám rád. Je snazší to popírat, bagatelizovat, dělat, že se nic neděje nebo tomu dávat nálepku, že je to v pořádku,“ říká psycholog.

„Někdy jsem první člověk, který se s nimi otevřeně baví o násilí a který jim říká, že násilí je nepřijatelné a že existují jiné způsoby, jak zvládnout konflikty,“ přiznává.

Vraždy žen partnery nejsou náhodné. Femicida je podle odborníků systémový problém i v Česku

Číst článek

Součástí terapie pro pachatele násilí, které nabízí SPONDEA, bývá hledání jiných možností, jak pracovat se vztekem, a získání náhledu na vlastní chování. „Někdy se to nepovede ani během společné terapeutické práce,“ uznává Amér a dodává: „Je pro mě útěchou, že si na mě třeba vzpomenou za pět deset let.“

Domácí násilí v Česku

Podle průzkumů zažila v Česku domácí násilí každá třetí žena a každý desátý muž.

Letos od ledna do konce října policisté vykázali kvůli násilí z domova 901 násilných osob. Od zavedení tohoto opatření se odehrálo 17 602 vykázání, některá opakovaně.

Programy ke zvládání vzteku a agrese nabízí desítka organizací. Absolvovat je může ročně kolem tisíce lidí.

Většině klientů ale terapeutická práce pomůže.

„Pokud jsou připraveni na to bavit se o změně a udělat ji, tak stačí málo – promluvit si o tom, co jim násilí dává a co jim bere. Jaký by byl jejich život za pět deset let, pokud by s násilím pokračovali, a jaký by byl, kdyby s tím skončili.“

Po první facce

Jen menší část klientů přichází do terapeutického programu Chci ovládnout vztek v Brně z donucení – například proto, že jej mají nařízený soudem či doporučený Orgánem sociálně právní ochrany dětí. Většina lidí přichází dobrovolně, sami mají zájem změnit své chování.

„Někdo se ozve, protože dal poprvé facku manželce nebo poprvé udeřil dítě. Zkrátka je to za hranou toho, na co byl zvyklý a co je pro něj přijatelné. Ale může to být také po prvním zásahu policie. Nebo potom, co partner či partnerka dají najevo, že vztah ukončí, pokud se něco nezmění. U každého je to trochu jinak,“ popisuje Amér.

V Česku přibývá organizací pracujících s násilnými osobami. Loni se terapie zúčastnilo zhruba 460 lidí

Číst článek

Přichází i lidé, kteří o svém sklonu k agresi ví, ale zatím se násilí nedopustili. „Takové lidi vítáme s otevřenou náručí, protože to je přesně ten správný čas, kdy je dobré začít něco dělat,“ zdůrazňuje psycholog a doplňuje:

„Sledujeme dlouhodobý trend – čím dál víc se na nás obrací lidé z párů, kde probíhá takzvané situační domácí násilí. Přispívají k němu obě strany, partnerský konflikt eskaluje, obě strany to nezvládají a neumí regulovat svoje emoce a nemají dobré strategie, jak se vyrovnat s krizí a stresem. Vzájemně situaci eskalují tak, až v ní dojde k násilí. Za to je ale vždy zodpovědný ten, kdo se násilí dopouští.“

Místa v terapeutickém programu je ale málo, uznává Amér. „Péče o osoby ohrožené domácím násilím je ukotvená v zákoně a je povinnost mít intervenční centrum v každém kraji. Péče o původce násilí ale systémově neexistuje, existuje, ale je to nedostatečné. Na stránkách Ligy otevřených mužů se dají tyto programy najít,“ dodává psycholog.

Poslechněte si celý rozhovor, audio je výše v článku.

Adéla Paulík Lichková, kac Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Zavřít

Nejčtenější

Nejnovější články

Aktuální témata

Doporučujeme