Znali se ze skal a několika společných expedic. Nejvýraznější z nich byla úspěšná výprava na druhou nejvyšší horu světa K2 (8611 metrů) v roce 2007. Na vrchol se tehdy jako druhý Čech v historii dostal pouze Libor Uher. Hned připomíná, že bez parťáků, mezi kterými byl i Josef Lukáš, by to neměl šanci dokázat. „Zrovna José mi pomohl dolů,“ vzpomíná Libor Uher, táta dvou dětí. „Vracel jsem se hotový, šel mi naproti. Hodně vysoko. Dodnes si pamatuju, že mi tam donesl fantastický kompot. Pak mi vzal batoh, pomáhal mi a jistil až do základního tábora. To mu nikdy nezapomenu.“
Jak budete vzpomínat na Josefa Lukáše, který minulý týden nečekaně zemřel ve 45 letech?
„José byl živel, svéráz, žil naplno. Právě díky němu jsem se stal členem Poldovy (Leopold Sulovský) expedice na K2. Dal dohromady celou partu kluků z regionu, dá se říct, že byl takový náš personalista. A tím, že měl vystudovanou vysokou školu chemickou, tak byl i nepsaný lékař výpravy. Držel nás pohromadě.“
Odkud jste se znali?
„Zpod skal a různých akcí kolem, potkávali jsme se jako komunita na skalách. Věděli jsme o sobě. A když José s Poldou přišli s nápadem na K2, dali jsme se dohromady.“
V roce 2007 jste se na vrchol K2 dostal z ostravské expedice jen vy. Měl k tomu i Lukáš blízko?
„Ve výpravě nás bylo devět (Leopold Sulovský, Josef Lukáš, Roman Langr, Pavol Lupták, Milan Sedláček, Libor Uher, Radim Slíva, Radovan Marek a Kamil Bortl). Byli jsme rozdělení na tři pracovní skupiny a střídali jsme se při budování a zajišťování cesty ve stěně. Na naši trojku to časově tak nějak vyšlo. Vrátili jsme se ze stěny, dva dny byla oblačnost, my jsme museli odpočívat. Tři kluci (Pavol Lupták, Radim Slíva a Zdeněk Hrubý, který se k výpravě připojil po zranění parťáka Radka Jaroše) se v té době vydali na Broad Peak (8047 metrů). Když se vyjasnilo, akorát nám skončila povinná pauza, tak jsme vyrazili. José měl za sebou extrémní sjezd na lyžích, zůstal v base campu jako šéf logistiky, koučoval to z vysílačky. Když jsem se pak hotový z vrcholu vracel, šel mi naproti. Hodně vysoko. Dodnes si pamatuju, že mi tam donesl fantastický kompot. Já byl rozsekaný, unavený a ty zavařené třešně mě neskutečně nakoply. Sladké, perfektní, hodně cukru ve šťávě. Paráda! Pak mi vzal batoh a pomáhal mi a jistil až dolů do základního tábora. To mu nikdy nezapomenu.“
Věděl jste o jeho zdravotních problémech?
„Věděli jsme, že měl za sebou několik operací slinivky a hodně si musel hlídat životosprávu. V kontaktu jsme byli pořád, kolikrát se ozval i ve dvě hodiny v noci. Naši skupinu z K2 držel pohromadě, dobrá duše. On mi jako první posílal esemesku, že Milan Sedláček skončil na Lhotse (2012). Je to smutné, kluků kolem se ztrácí víc a víc.“
