STARÁ ŠUMAVA: Záhada černého františka a kouzlo vůní Vánoc
Vánoční svátky dětských let
voněly po naději.
Doma se bezpečný zdál svět
a divů čekal bezpočet
a věřil, že se dějí.
Teď věci mají se spíš tak,
že víra v divy mizí.
Když už to není na omak,
pochybnost chladná jako mrak
ti každý zázrak zcizí.
Kdesi však ještě dříme jas,
třpyt Vánoc třepotavý
jak anděl Páně tkne se nás,
to zázraků zas nastal čas,
divoucí div a krása krás,
ať i u vás se slaví!
K adventní atmosféře patří kromě stromečku, svíček a cukroví také vůně. Pro někoho to už navždy bude františek z babiččiny plotny, pro jiného mandarinky z první mikulášské nadílky, pro dalšího skořice a hřebíček z vánočního punče na trhu ve městě. Očistná vůně kadidla naplní vaše prostory harmonií, mírem a slavnostní náladou.
Vůně kadidla dokáže pomoci povznést se od pozemského trmácení k duchovnějším stránkám života, aniž by ovšem ztratil kontakt s realitou všedního dne. Čichové vjemy z vůně kadidla, myrhy, jalovce a dalších bylin navozují slavnostní atmosféru při mnoha světských i náboženských svátcích, Vánoce nevyjímaje.
Vonné směsi se pálily na obětních oltářích v chrámech i na venkovních obětištích, vykuřovaly se jimi stavení a chlévy, aby se zabránilo přístupu nečistých sil a vypudily se ze stavení choroby. Věřilo se, že vůně a dým z kadidla oznamují blízkost bohů, kterým tyto vůně byly příjemné. Kadidlo mohlo být pro velkou část rodin nedostupným luxusem pro jeho cenu. Vánoční samozřejmostí pro každou domácnost se mohla vůně kadidla stát až díky neotřelému nápadu, který dostal podobu těstíčka z dřevěného uhlí, bramborového škrobu, jemných bukových pilin a voňavé přísady.
Vonné černé trojhránky a kuželíky budily vždy zájem i nadšení. Dokládá to i životopis velkého německého básníka Johanna Wolfganga Goetha (1749 –1832), který do časů svého dětství zasadil vyprávění o malé nehodě, kterou zažil při pálení františků. Roznítil je s nadějí, že se tak přiblíží Bohu, „který je v přímém spojení s přírodou“, s jejím světlem i vůněmi, což obojí žhnoucí a dýmající trojhránek ideálně spojoval. Dosáhl však jen toho, že zapálené trojhránky poničily „červený lak a krásné zlaté květy“ na hudebním pultíku jeho otce, kam je chlapec Goethe položil. Františky již neodmyslitelně patří do každé domácnosti, která se hlásí k tradicím vánoc.
Vůně kadidla, která je pro ně typická se tak přenesla z chrámů i do rodinných příbytků. Kadidlo neboli olibanum bylo jedním z darů, které přinesli tři králové nebo spíše mudrci právě narozenému Ježíškovi. A to mělo jistě svůj význam. A snad právě proto byla tato vůně při slavnostních duchovních obřadech, společně s myrhou, používána už v pradávných svatyních a měla jistě i Ježíškovi pomoci splnit úkol, který si na zemi vybral. Dnešní název „františek“ stěží souvisí s „frank-incense“, což je původně starofrancouzské a dnes anglické označení pro pravé kadidlo. Úplně neuspokojí ani vysvětlení, že název františků byl převzat z Vídně, kde se jim říká Franziskaner (františkán), prý kvůli podobnosti s černou kápí tohoto mnišského řádu. Bylo by pak totiž logičtější, kdyby se „vykuřovacím svíčkám“ i u nás říkalo „františkáni“.
Nelze ale vyloučit, že českou podobu názvu mohla ovlivnit vzpomínka na zakladatele řádu, na sv. Františka z Assisi, anebo že se františkánům lidově říkalo také „františci“. Tradice pálení františků v Čechách je stará zhruba 300 let, ale již dávno předtím Keltové, Germáni a Slované vykuřovali a očišťovali příbytky na přelomu starého a nového roku. Během léta také sbírali vonné léčivé byliny, vázali je do svazečků a sušili. Poté je zavěšovali nad vchodové dveře. V pozdějších dobách je lidé nechávali světit v kostelích a zavěšovali doma nebo u svatých míst. Bylinné směsi se říkalo vonička, měla silně léčivé a očistné účinky, chránila dům před neštěstím a uhranutím, zaháněla smutek a melancholii, přinášela světlo v temných dobách.
Nejvíce se vykuřovala obydlí i hospodářská stavení pro ochranu a očistu po dvanáct nocí počínaje Štědrým dnem a konče před Třemi Králi, jež se považovaly za kritické, kdy temné síly mají největší moc. Dnes této směsi říkáme purpura, spaluje se na uhlíku v nádobce k tomu určené nebo na plotně u kamen či krbu. Kromě levandule a kadidla je v ní hřebíček, skořice, heřmánek, mateřídouška, lipový květ a fenykl s anýzem, někdy i sušená pomerančová kůra a další, často tajné, příměsi. Mohou tam být také muškátový oříšek, máta, meduňka, tymián, bazalka, rozmarýn, šalvěj, majoránka, oregano, pelyněk, semena kmínu, květ měsíčku, chrpy, růží, vřesu, heřmánku, jehličí, borůvkové, maliníkové, jahodníkové a ostružiníkové listy, listy eukalyptu a mnoho dalších bylinek. Bylinky se smíchají, podrtí a pokapou vonnými oleji, které se mohou i vzájemně kombinovat.
Podle benediktina Jana z Holešova totiž voňavý kouř přicházel do domu s knězem. Lidé se však jistě dokázali obejít i bez něj, jak připomíná třeba popis vánočních zvyků z Šumavy, kde měl vykuřování na starosti majitel usedlosti: „Hospodář vykuřuje příbytek na odvracení nemoci. Jindy to bývalo léčivými bylinami, dnes již nevědí, co mají v létě natrhat a usušit, a proto koupí v městě voňavého ‚františka‘ nebo děti natrhají jalovec.“ Pokud se při středověkém vykuřování používaly směsi s pravým kadidlem, a ne jen nějaké dostupnější místní náhražky, zavoněly tehdejší domy aspoň na chvíli stejně jako dnešní obydlí po zapálení františku. Kouř měl však zcela jiný účel. Vůně františku zůstává vzdáleným odleskem těchto pocitů ohrožení – ale skutečně jen velmi vzdáleným, jak připomíná třeba poznámka básníka Svatopluka Čecha (1846–1908): „Kamna trochu čadí – nu což? Zapálím františek!“
Když vyrábíme františky v naší dílně: Na starém mlýnku na kávu nameleme dřevěné uhlí na grilování a s kadidlem (prodává se pod názvem olibanum a používá se do starých receptur laků). Jako pojivo použijeme ředěné celulozové lepidlo na tapety a uděláme tuhé těstíčko, které natlačíme do formy na vosí hnízda. Vyklepneme a necháme vysušit. Františky jsou hotové. Nejjednodušší je objednat kadidelnice sloužící k pálení vykuřovadel a zajištění maximálního pohodlí a bezpečnosti. Kadidelnici naplňte pískem a na něj položte žhnoucí uhlík a přidejte kadidlo, které si vyberete.
Zdroj: Michal Mocek, Tradice Vánoc, Irmgard Duscheková Glaube und Heimat, 2007, č. 12, s. 7 překlad Jan Mareš
Připravuje: Miroslav KŮS ANDRES
Foto: archiv autora