Radí s oblékáním generálu Pavlovi. Hodně se smějeme, v politické sféře je to vzácné, říká designérka

Po část návrhářské kariéry pracovala pro velké módní značky jako Pietro Filipi, Ragwear nebo Horsefeathers. Každého půl roku navrhovala kolekce o stovkách modelů, řešila výrobu, hlídala rozpočty a určovala image kolekcí. Rychloobrátkový módní byznys ji ale časem dohnal k vyhoření a nechuti se na něm dál podílet.

Naordinovala si dvouletou pauzu, zmírnila tempo a ke své milované módě, kterou studovala na UMPRUM a prestižních zahraničních institucích, se vrátila oklikou. Díky přátelům v Itálii objevila nejlepší výrobce kašmíru, drahé, ale nesmírně příjemné hřejivé látky. Nechala si podle svého návrhu ušít kabát, pak druhý – a další už vymýšlela pro klientky, které chtěly podobné. Před čtyřmi lety si v secesním činžáku uprostřed Prahy otevřela ateliér The May Studio, kam za ní dnes míří zákaznice z celé republiky.

Sama své modely denně nosí a klidně si ke kašmírovému kabátu vezme tenisky a vlněného kulicha. S módou si hraje a přesně ví, co funguje a co ne. I díky tomu radí s oblékáním také prezidentskému kandidátovi Petru Pavlovi.

11 fotografií

Lidovky.cz: Co se stane, když si na sebe člověk oblékne kašmírový kabát?
To je velká magie. Automaticky se narovnáte, zvednete hlavu, najednou se úplně jinak nesete. Já říkám, že si vás ten kabát ochočí. A nemusí to být hotový kabát, stačí, když přes zákaznici přehodím látku a ona si na ni sáhne, na omak pocítí tu kvalitu, vidí, jak se leskne... Ty kabáty jsou dost drahé, takže jsem předpokládala, že si moje zákaznice koupí jeden a budou ho mít jako nadčasový kousek ve skříni mnoho let. Jenomže se vracejí – a chtějí další.

Lidovky.cz: Práce návrhářky, všechno to měření a zkoušení v ateliéru, obnáší určitou blízkost a intimitu. Jak vytváříte empatickou důvěrnou atmosféru?
V módě se pohybuju dlouho a znám tu křehkou psychologii. Řekla bych, že jsem dost otevřená, upřímná, ale respektující. Typický scénář je, že když klientce začnu brát míry, začne se – bez ohledu na to, jakou má figuru – omlouvat za své nedostatky. Všechny ženy na sobě něco vidí, připadají si moc tlusté, moc hubené, každá něco zmíní. A já mám tu výhodu, že jim řeknu: „Koukněte se na mě, mám zadek, jsem malá – a chci chodit krásně oblíkaná!“ Myslím, že dokážu být profesionální, ale i vtipná. Legrace je zásadní a uvolňující. Ateliér je důvěrný prostor, který v tu chvíli sdílíme jen my dvě. Ty klientky si to tu užívají, těší se, že si pořídí něco exkluzivního, já jim dám ten krásný materiál a sebevědomí ho nosit.

Lidovky.cz: Kdo jsou vaše klientky?
Nejdřív to byly moje kamarádky, na kterých jsem koncept otestovala. Byly tak skvělé, že si ty drahé kabáty koupily. Když jsem měla před pěti lety první prodejní akci, takový malý pop-up v Praze, chtěla jsem mít na úvod krátký proslov, říct něco o kabátech, ale najednou jsem se otočila a kamarádky už vesele zkoušely, sundávaly si kabáty ze štendrů a nakrucovaly se před zrcadlem. Tak jsem si řekla, O.K., proslov nebude, kabáty mluví za mě. Pak začaly chodit jejich známé, vyšlo pár článků, no a dnes si mě vyhledávají klientky, které vůbec neznám, ale chtějí si dopřát kvalitu. Třeba přijela paní z Břeclavi, udělala si výlet do Prahy, přivezla mi koláčky a víno a odvezla si kabát. Bývají to skvělá setkání.

Lidovky.cz: Teď mezi vaše klienty patří i generál Petr Pavel, kterému pomáháte v prezidentské kampani s oblékáním, tedy stylingem. Jak jste na sebe natrefili?
Dlouhodobě utvářím šatník několika lidem, kteří se pohybují v byznysu nebo na vyšších profesních pozicích. To nejsou klienti, kterým bych navrhovala a nechala šít věci, styling je jiná práce. S tím člověkem se musím v první řadě poznat, pak mu proberu skříň, vymyslím, co potřebuje doplnit. A právě přes známé mě oslovili z týmu generála Pavla. Ten pochopil, že součástí volební strategie je i to, jak kandidát vypadá. Na první setkání jsem mu připravila vizuální identitu, která se mu líbila – od té doby spolupracujeme.

Lidovky.cz: Co jste pro něj vymyslela?
Ze zkušenosti vím, že nefunguje snaha měnit oblečením charakter člověka, takže vždy vycházím z toho, v čem mí klienti sami rádi chodí, v čem jsou sami sebou. U Petra Pavla, který je mimochodem pohledný chlap s perfektní mužnou figurou, jsem změnila jen nuance: vylepšila jsem barvy obleků, materiály a střihy košilí, malinko upravila fazonu. Všechno s ním samozřejmě konzultuju, je tam extrémně důležitá dlouhodobá strategie a důvěra. Tato spolupráce je v mnohém speciální, ale největším bonusem je skvělá a zvídavá povaha pana Pavla. A také je to spousta neočekávaných situací, kdy se oba smějeme. To je, v politické sféře, vzácné a o to víc mě to baví.

Lidovky.cz: Poslouchá vás pan generál?
Poslouchá, ale ne slepě. Má občas tendenci uhnout do své komfortní zóny a vzít si své oblíbené manšestráky. (směje se) Já to ale chápu, to je přesně ten kus oblečení, v němž je sám sebou, nemůžu mu vytvářet image, která by šla proti němu. Jen párkrát jsem zasáhla a řekla: „Tohle ne.“ Týmu pana generála jsem vysvětlila, že ho nebudu měnit, že budu šatník upravovat, aby mu byl blízký. Má třeba moc rád kostkované flanelky a kolem nich tvoříme volnočasový šatník.

Lidovky.cz: S tou štíhlou postavou se musí oblékat snadno, ne?

Nádherně. Ještě s těmi bílými vousy a vlasy... Sluší mu výraznější světlé barvy, tím se může odlišit od zbytku politiků v modrých oblecích, což je samozřejmě úzus pro byznys sféru a politiku. Nenosí barevné kapesníčky a podobné nesmysly, z armády si přinesl svůj styl, a když není v obleku, má rád kožené bombery, sportovní bundy typu aviator jacket, na motorku usedá v motorkářském, to je jasné. Kdybych to měla charakterizovat, je to takový obamovsko-bidenovský styl. Nijak extravagantní, rozhodně ne Berlusconi.

Lidovky.cz: Oblékla jste i paní Evu Pavlovou, která při oznámení manželovy kandidatury vystoupila s projevem. Jak jste vymýšlely, co se pro tu příležitost hodí nejlíp?
Paní Eva má svůj styl a vkus. Ví, že být ženou veřejně exponovaného člověka je náročné, byla už manželkou velitele Vojenského výboru NATO. Ze začátku nechtěla přijmout stylistku, bála se, že ji budu tlačit do něčeho, co by si sama nevybrala. Což je ale přesný opak toho, jak pracuju, já se snažím maximálně navnímat osobnost člověka, kterého oblékám.

Musím si s ním povídat, najít jeho linku, která drží a ukáže jeho charakter. Pro oznámení kandidatury jejího muže jsem paní Pavlové vybrala jednoduchý růžový top a světlé kalhoty, aby působila uvolněně, civilně a uvěřitelně. To vystoupení mimochodem zvládla fantasticky a projevem, který si napsala sama, dojala všechny – včetně pana generála.

Lidovky.cz: Když jste zmínila Berlusconiho, kdo z politiků se obléká nejlíp?
Já se schválně konkrétními politiky neinspiruju, radši jdu víc do historie, baví mě sledovat styl ikonických hollywoodských herců, takže koukám třeba na Clinta Eastwooda nebo filmy s Jamesem Bondem. Ale pokud se ptáte obecně na styl, vždy je perfektní Emmanuel Macron. Drží francouzský chic styl a nepřehání to s okázalostí. Všechno, co má na sobě, je samozřejmě ukrutně drahé, ale nekřičí to z toho – tomu se říká mít class. I jeho žena se obléká moc pěkně. Dokonalý byl taky Barack Obama v těch svých bílých košilích s vyhrnutými rukávy. Moc se mi líbí španělský královský pár, i když to jsme u monarchie, což je úplně jiná kategorie. Princezna Letizia je velmi stylová.

Lidovky.cz: Co ostře sledovaná princezna z Walesu?
Kate je dokonalá. Jednak svou postavou, ale i stylem, tím, jak kombinuje okázalost s běžnou konfekcí. Její stylistka má perfektní oko a drží její šatník v jednotném stylu. Ví, co jí sluší, jaké barvy a siluety. Jsou tam vlastně jen malé obměny a je radost na ni koukat, zvlášť když si nasadí Lover’s Knot (tiára pro nejslavnostnější příležitosti) a vezme velkou večerní.

Lidovky.cz: Pojďme k českým politikům. Je někdo, kdo se umí oblékat?
Pěkně se obléká třeba primátor Hřib. Ten to hezky kombinuje, nosí kvalitní obleky i ležérní styl. Má svůj styl, je pořád v pohybu a drží to. Hezky se na něj kouká a nepřehání to. Opačný extrém byla éra politiků, kteří se zhlédli v Berlusconiho stylu a byli směšní. Naštěstí už se mnohé zlepšilo, v politice přibylo padnoucích obleků i kvalitních látek. Přesto v tom pořád řada politiků i političek dost bruslí...

Lidovky.cz: Nejsou české političky zbytečně usedlé?
Extravagance do politiky nepatří. Političky si můžou dovolit maximálně zajímavou barvu šátečku nebo brož, jako to dělala Madeleine Albrightová, jinak na sebe jejich oblečení strhává zbytečnou pozornost. Musím se žen v politice zastat, protože bývají za každý přešlap veřejně pranýřovány. Chlapa v nepadnoucím obleku a zmačkané košili nechají všichni na pokoji, ale do političky s větším výstřihem se každý s gustem pustí. Pokud zvolí ženský styl, hned se vyrojí sexuální narážky, když jsou v kalhotách, jsou za mužatky. Nemají to lehké a já to chápu. Stylistů, kteří rozumějí politické sféře a jejím potřebám, tu moc není.

Lidovky.cz: Jak se vám líbí styl prezidentské kandidátky Danuše Nerudové?
Poslední dobou se mi líbí. Je vidět velký posun od začátku, kdy nosila šaty, které jí úplně neseděly. Ona má postavu typu přesýpacích hodin, tam je jasně dané, co tomuhle typu sedí. Teď se o styl paní Nerudové starají mimo jiné návrhářky ze studia Leeda – a dělají to skvěle.

Lidovky.cz: Co vás – kromě dobrých hollywoodských filmů – inspiruje?
Umění. Výstavy, hudba, vizuální vjemy. A cestování, což je totéž, protože většinou cestuju za kulturou. Často jezdím do Paříže, tam jsem schopná chodit pět dnů po galeriích, vnímat umění a nasávat ho. V Paříži je radost jen koukat po lidech na ulici. Totéž prožívám v Itálii.

Lidovky.cz: Do Itálie se velmi často vracíte. Co vás tam tak uchvátilo?
Všechno. Italové jsou móda. Itálie je stále módní impérium, studnice inspirace, lidi se tam rádi oblékají, a není to prvoplánové předvádění. Vyrůstají v prostředí, kde je estetika důležitá, rodiče přirozeně předávají dětem dovednost vyjadřovat oblečením svou osobitost. Nejsou to poučky jako v byznysovém světě, že tvarem kapesníčku vyjádříte, jestli máte na účtu bilion, nebo milion. Tam jde o cit. Cit pro módu, pro jídlo, pro architekturu, pro barvy, pro konverzaci... Pro mě jsou cesty do Itálie terapie. Stačí mi překročit hranici mezi rakouskými a italskými Alpami, a úplně pookřeju.

Lidovky.cz: V čem vnímají Italové módu jinak?
Móda je pro ně běžné téma k hovoru, nenahlíží se na ni jako na něco povrchního nebo něco „pro ženské“. Chlapi se mezi sebou baví: „Hele, Lorenzo, ta modrá košile, co jsi ji měl včera, byla lepší. Ta fialová ti moc nesedí.“ To je normální konverzace. V Itálii jdu po ulici a nemusím klopit zrak jako kolikrát tady, protože moje nadání – a zároveň prokletí – spočívá v tom, že každodenně skenuju kolemjdoucí a v duchu je vylepšuju: tady by stačily čisté boty, lepší účes nebo jiná fazona.

V Itálii nemusím nikoho měnit, tam se naopak kochám a těším z toho, co lidé umějí nosit. A co miluju: ať přijedu do sebezapadlejší vesnice, je tam nádherný kostel na náměstí, kavárna s nejlepším espressem nebo sklenkou vína, restaurace s výtečným jídlem – a všechno je to normální, žádný okázalý luxus.

Lidovky.cz: Vám se podařilo navázat spolupráci s nejlepšími italskými výrobci látek, veškerý kašmír i hedvábí nakupujete v italských továrnách. Proč? Tady není stejná kvalita k dostání?
Bohužel ne. Tkalcovny, které fungovaly za první republiky, zničil buď komunismus, nebo divoký kapitalismus. Mám dodnes nějaké vzorky z předválečného Československa z tkalcoven v Brně nebo v severních Čech, jsou to krásné kvalitní látky. To bohužel skončilo, dnes se u nás tkají v malých manufakturách maximálně vlněné deky.

Takže mi nezbylo než se spojit s výrobci v severní Itálii, kde takhle kontinuita nikdy přerušená nebyla a kde se dodnes tkají ty nejkrásnější látky na světě. Je to několik rodinných firem, které si úzkostlivě hlídají své know-how – a já k nim mám jako jediná Češka přístup. Jejich experti jezdí nakupovat kašmír přímo do pouště Gobi, do severního Mongolska a podhůří Himálaje, a přízi od nich berou ti nejslavnější výrobci.

Lidovky.cz: Jak se kašmír získává?
Kašmír je druh vlny z kašmírské kozy. To je polodivoké zvíře, které žije v podhůří Himálaje v extrémních podmínkách, v obrovské zimě. Kozy žijí na skalnatých pastvinách v horách a mají velejemnou srst, respektive podsadu srsti, aby nezmrzly. Je to ten nejjemnější a nejvýhřevnější vlas, který známe. A pastevci, kteří ta stáda vlastní, si zvířata hýčkají, vlnu jim nestříhají, ale velmi jemně vyčesávají. Kdyby je ostříhali, kozy by jim umrzly a oni by přišli o lukrativní byznys. Ty kozy se nedají chovat v zajetí ani přesídlit – jako se to zkoušelo v Alpách. Nesnesou jiné podnebí, v Evropě neměly tu správnou kvalitu srsti. Kvůli vzdálenosti a složitému procesu výroby je kašmír tak strašně drahý. Na druhou stranu, stačí na něj sáhnout a víte, že je to to nejlepší, co na sobě můžete mít.

Lidovky.cz: Jak to vypadá, když přijedete v Itálii do tkalcovny?
Mám štěstí, že mám otevřené dveře do tří manufaktur. Znám se s jejich šéfy a můžu se jít podívat do vzorkovny nebo do skladu materiálu. A je to vždycky zážitek. Otevřou mi dveře do místnosti, kde jsou třeba jenom modré kašmíry. A mně se podlomí kolena, začnu se těch látek dotýkat – tím se učím rozeznávat kvalitu, nuance v kašmíru jsou jemné, ale zásadní. Bývá se mnou mistr vzorkovny nebo výroby, já vysvětlím, co potřebuju, třeba že chci pevnější kabát, nebo naopak lehký, zavinovací. A on mi rozumí. Přesně ví, co chci, jde a vytáhne roli – a je to ono. Když jsem nerozhodná třeba v odstínech, řeknou: „No jo, Praha, to je vnitrozemí, často zataženo – takže tohle není dobrá barva, co sis vybrala, vyber si tuhle, ta bude fungovat i v šedivu.“ Naslouchám jim a nasávám jejich mistrovství.

Lidovky.cz: Vybudovat takový vztah asi není jen tak.
Není, proto si toho tak považuju. Jezdím do manufaktur sama – to je zas moje know-how. Vždycky mě srdečně vítají, přitom já pro ně z byznysového hlediska nic neznamenám, nakupuju v malých objemech. Ale jsou rádi, že se vracím, že oceňuji jejich práci. Italové mají rádi kontinuitu. Zažívám tam vtipné okamžiky, třeba jedna z těch továren má budovu vedení kousek od národního parku, kde není signál – tedy nefunguje mi navigace. I když už jsem tam byla osmkrát, pokaždé se ztratím a přijedu o hodinu později, což běžně nedělám. Zazvoním, oni otevřou bránu a už mi jdou naproti s potleskem: „Brava, Stefanka, brava! Tys to našla!“

Lidovky.cz: Chtěla byste v Itálii jednou žít?
Nedokážu Prahu opustit, na to to tady mám moc ráda. Ale líbilo by se mi to kombinovat. Můj ideál je mít ateliér nebo showroom v nějaké krásné vile u jezera Maggiore. To je oblast, kam často jezdím, ať za nákupem látek, nebo jen tak za přáteli. Chtěla bych tam trávit třeba tři čtyři měsíce v roce a zvát tam své klientky, ať si za mnou přijedou užít tu jedinečnou atmosféru. Je tam krásná krajina, jezero, vidíte zasněžené Alpy, na jaře tam kvetou oleandry a zároveň je to nedaleko Milána, byznys centra Itálie.

Nemusela bych jezdit tisíce kilometrů tam a zase zpátky pro látky, prostě bych ráno sedla do auta a dojela si vybrat ten správný odstín kašmíru... Vůbec nevím, jak je to možné, ale dost často, když o něčem takhle přemýšlím, se mi to časem opravdu stane, nějakým záhadným způsobem to funguje. Takže uvidíme!