[Odebírejte NOVINKY Z MAMINKY! Chci newsletter!]
Tak mě napadlo, jaké by to bylo, kdyby byl celý svět a vztahy v něm zahrnuty jen samou láskou. Žádná zlomená srdce, žádná lidská zklamání a křivdy. Nikdo je přece nechce zažívat. Na první pohled je tahle utopistická idea krásná. Ale i z období našich životů, která nejsou zrovna zalita sluncem (vlastně jsou dost nanic), bychom se měli naučit brát si víc dobrého. Protože právě tyhle chvíle nás mají něco naučit, alespoň já tomu opravdu věřím. Co vy?
Odmalička jako by v nás chtěli všichni negativní emoce vymazat. „Nerozčiluj se, nekřič, nebreč, nebo ti dám důvod…“ Ale ten důvod vždycky nějaký je. Jak u dětí, tak u dospělých. Jen je třeba „dojít až k jádru pudla“, přičemž tohle jádro nebývá na první pohled očím viditelné. Vlastně je dost důmyslně poschovávané v našich nejhlubších útrobách. Dětem můžeme pomoct s emocemi pracovat my dospělí. Sami sobě bychom ale měli pomoct často nejvíc.
Jednou z velmi silných lidských emocí je křivda. Už to slovo, že? Co to vlastně je? Když si tenhle pojem zkusíte vygooglit, vyjede vám jako první heslo ve Wikipedii: „Křivda je bolestně prožívaná a vnímaná nespravedlnost. Obvykle jsou tyto pocity, dojmy nebo přesvědčení spojeny s nějakým druhem pokoření, ponížení, manipulace, neadekvátního obviňování či vykořisťování, případně je to kombinováno se ztrátou lidské důstojnosti, svobody, intimity a podobně. Pocit křivdy může být někdy krátkodobý, nicméně ve většině případů trvá delší dobu a někdy se dědí i z generace na generaci.“
Silné pocity křivdy mohou člověka někdy doslova paralyzovat.
Asi se shodneme na tom, že každý z nás více či méně nějakou tu křivdu ve svém životě nesl či nese v sobě. A psychologové vám potvrdí, že v mnoha případech může člověka ovlivnit naprosto zásadně, někdy až doslova paralyzovat. Výjimkou pak nejsou časté psychosomatické projevy. Nejdůležitější je uvědomit si, že tím vším ale ubližujeme hlavně a především sami sobě. Ulpívat v křivdě příliš dlouho a zabývat se jí neustále dokola ničí nejvíc nás samotné. Může nás doslova užírat zaživa a vracet se jako bumerang ve chvíli, kdy si myslíme, že jsme se jí zbavili. Když se necháme.
Křivda je totiž velmi silná emoce a své kořeny dokáže rozvětvit neuvěřitelně hluboko. Kdybych ji měla přirovnat k nějaké rostlině, asi mě jako první napadne mandragora. Pokud se jí chceme zbavit, je ale potřeba odstranit ji jako plevel, pěkně se všemi kořínky. Jinak ji tady máme brzo zase pěkně zpátky.
„Pokud nezměníme myšlení a nepustíme křivdu k vodě, nic se nezmění. Často očekáváme, že přijde ten druhý, že to nějak odčiní, ale pravda je taková, že ten mnohdy netuší, že si křivdu neseme v sobě a že mohl jednat jinak. Pokud mám pocit křivdy, není jiná cesta než buď říct svou pravdu a nebát se následků, nebo odpustit tomu druhému i sobě a jít dál. Jen každý sám jsme zodpovědný za to, jak se cítíme. Nejsou to ti druzí, ale jsme to my, kdo to dovolil. A to je skvělé, protože jen tehdy držíme ve svých rukou moc to změnit,“ podotýká k tématu křivdy duchovní učitelka Martina Bea Mráčková.
Abychom se zbavili křivdy, musíme odpustit. Ale úplně. Jak říká zpěvačka Tamara Klusová, nejde odpustit jen částečně. Přirovnává odpuštění k vaně plné vody. Chcete-li se křivdy úplně zbavit a opravdu odpustit, nenechávejte v ní na dně vodu. Stejně se v ní jen budete ráchat pořád dokola (a bude čím dál studenější a špinavější, dodávám já). Je potřeba vypustit ji celou.
„Když nemůžeme odpustit a jsme v křivdě, nemůžeme prožívat hezké a harmonické vztahy. Je velice důležité si tohle téma zpracovat, zaměřit se na něj. A také přijmout to, že nějaká minulost byla, ale už ji neovlivníme,“ říká koučka, mentorka a životní průvodkyně Lenka Černá s tím, že první, co je velice důležité si uvědomit, je svět emocí a racionality. „Je totiž dost pravděpodobné, že určitým způsobem máte v oblasti logiky minulost zpracovanou, v oblasti emocí ale možná ukřivdění pořád cítíte. V momentě, kdy tedy máte tendenci se do minulosti vracet, vnímáte ukřivdění a neumíte určitému člověku radikálně odpustit, je určitě dobré se tím zabývat. Odpuštěním pomůžeme sami sobě a uzdravíme sami sebe. Je to projev té největší sebelásky,“ podotýká. Když totiž nejsme schopní odpustit, nemůžeme se pouštět do nových věcí, otevřít se budoucnosti.
To, že si křivdu připustíme, víme o ní a máme vůli něco s ní dělat, je úplný základ všeho a skvělý první krok. Jak ovšem říká koučka Lenka Černá, za neschopností odpustit často bývá i nechuť a neochota do citlivého tématu nahlédnout. Uvědomit si, že daný člověk byl mým velkým učitelem a měl jsem si ze vztahu něco odnést.
„Pokud chcete odpustit, je zapotřebí nejdříve pochopit, proč jste si daného člověka přitáhli do života a jakou lekcí jste měli projít. Až když vztah terapeuticky zpracujete, můžete přistoupit k odpuštění. Tomu opravdovému, radikálnímu. Primárně je zapotřebí, abyste si uvědomili kořeny své křivdy a vyléčili celou situaci z minulosti. Abyste pochopili, co vás měl daný člověk naučit. Ať jsou to vaši rodiče nebo bývalý partner. Poté je dobré přistoupit k takzvanému radikálnímu odpuštění, které se provádí v meditačním módu," upozorňuje koučka.
Člověk by se měl připravit na to, že odpuštění není otázka lusknutí prstů. Je to téma, které si musíme postupně zpracovat buď sami, nebo s nějakým koučem či terapeutem. Nejčastěji pociťujeme křivdu vůči sobě, rodičům a bývalým protějškům. Často ale potřebujeme odpustit sami sobě. Protože když nejste schopni odpustit sami sobě, nemůžete se mít rádi. O to náročnější cesta k odpuštění je, protože nám nepomáhá logika, o kterou se tak často můžeme opřít.
Logika nám s odpuštěním příliš nepomůže. Emoce mají navrch, zvlášť ty zraněné.
Emoce mají velice často o dost navrch, a ty zraněné dvojnásob. Náročné dětství či křivdy, které pocházejí z tohoto období, mohou zesílit právě v době, kdy máte vlastní dítě. Na druhou stranu je to ale i příležitost vlastním rodičům odpustit a zkusit je pochopit. Protože není těžší role než té rodičovské. Nikdo z nás neměl naprosto ideální dětství, jednoduše kvůli tomu, že všichni jsme jen lidi. A téměř každý rodič se snaží dítě vychovávat nejlépe, jak v danou chvíli umí. Možná by ubylo křivd, kdybychom se občas zkusili podívat na situaci jinýma než svýma očima. Méně lidi soudit a více je poslouchat. Protože svět jednoduše není černobílý.
Mgr. Alexandra Schneider Hrouzková, Ph.D., psycholožka a psychoterapeutka, alexhrouzkova.cz
Jak silná může být emoce křivdy? Co v člověku vyvolává?
Drobnější ukřivdění člověku obvykle nevytvářejí v životě potíže, negativní emoce po chvíli či po pár dnech odezní a člověk záhy na celou událost zapomene. Život člověku komplikují právě ty větší křivdy, na něž vzpomínka bolí i po letech, v horším případě negativní pocity v souvislosti s křivdou provázejí člověka denně. Člověk se probouzí s nepříjemnými pocity a s myšlenkami na to, jak mu bylo ublíženo, jak je to nespravedlivé... Svou pozornost pak po většinu času směřuje člověk jen tímto směrem – co se stalo, proč se to stalo, v mysli se cyklí převážně jen myšlenky okolo oné události, a člověku tak unikají události nového dne i možnosti, které nabízí.
Jak s ní můžeme pracovat, respektive pracovat na odpuštění? Protože člověk někdy odpustit chce, ale emocionálně to nedokáže...
Ne vždy bývá odpuštění snadné, někdy je i nemožné. Avšak pokud člověk chce svůj život žít dál a naplnit ho novými příjemnějšími obsahy, nezbývá než se s emocemi okolo křivdy vypořádat. Někdy je možná cesta přijetí, jindy je dokonce možné objevit, že celá situace byla vlastně přínosná, že díky ní je například člověk takový, jaký je, nebo získal něco cennějšího, důležitějšího. Pokud člověk ulpěl na tom, že mu bylo ukřivděno, a cítí, že sám není schopen pohnout se z místa do nové životní etapy, je na místě vyhledat psychoterapii, kdy zkušený odborník může pomoct mnohem efektivněji.
Co bývá u křivdy nejtěžší překonat?
To se vždy odvíjí od konkrétní události a od konkrétní reakce člověka na křivdu. Někdo ulpívá v mysli na určitém neužitečném smýšlení okolo křivdy, jiný rozumově ví a umí si událost vysvětlit, ale někde uvnitř se to stále ozývá a bolí to nebo vyvolává hněv. Často jsou negativní prožitky vázány na vzpomínky, které se objevují v situacích, které mají něco společného a člověka vracejí k oné nepříjemné minulosti, respektive vzpomínce na něco nepříjemného v minulosti. Rozklíčovat například takovýto vzorec je jistě snazší a rychlejší s pomocí psychoterapeuta.