Neznámý experimentátor Vladimír Doležal. V Doxu vystavuje své inspirující dílo

Celé jeho výtvarné dílo je velmi inspirující, divák dostává chuť zkusit si také něco vytvořit a případně objevit i vlastní metody.

Půvabné „drobnosti“

Doležalova tvorba se skládá z různých půvabných „drobností“. Zabývá se vztahy mezi geometrickými prvky – horizontálou, vertikálou nebo diagonálou. A také souvislostí mezi uměním a každodenním životem. K vyjádření svých představ Doležal užíval nejrůznější materiály. Třeba proplétal papírové pásky a vznikl objekt, který se volně pověsí na zeď, kreslil na staré kartony a vytvářel střídající se abstraktní obrazce, za kterými si můžeme představit krajinu nebo řádky deníku. Jeho tušové perokresby vystihují ve svých strukturách proměnlivost přírody nebo energii ukrývající se pod povrchem věcí.

V celkovém kontextu výstavy působí zajímavě různé výtvarné pokusy se skládáním papíru nebo například staniolu. Někdy využíval působení barev, které se ukládají jinak ve skladech papíru a jinak v jeho nenarušené ploše. Snad by se mohlo zdát, že jde o pouhé hry, ale když má divák před sebou celé dílo v přirozeném a logickém vývoji, tak jasně vidí, že jde o objevy, které plně patří své době a které ji spoluutvářejí.

Podobně jako on uvažovali i někteří mnohem známější umělci a docházeli ke srovnatelným závěrům (ze starších Dalibor Chatrný nebo Karel Malich, z vrstevníků Michal Ranný...). Ukazuje se tedy, že stále lze nalézt a představit veřejnosti umělce, kteří ve své době obohacovali naši výtvarnou scénu, ale zůstali dosud zapomenutí, protože se sami neprosazovali a možná o to ani nestáli.

Zkušenost restaurárora

Vladimír Doležal pracoval jako restaurátor a zkušenost z tohoto povolání je dobře znát i v jeho volné tvorbě. Jinak by totiž nemohl vnímat okolní skutečnost s takovou přímočarostí a zároveň hloubkou pohledu. Je tedy dobře, že kurátoři Otto M. Urban, Leoš Válka a Michaela Šilpochová spolu s umělcovým synem připravili tuto přehlednou výstavu, která každému dovolí nahlédnout do jeho způsobu myšlení a pochopit jeho vnímání světa.

Objevy, které spoluutvářejí svou dobu. Dílo Vladimíra Doležala je třeba vidět v přirozeném a logickém vývoji.

Každý takový objev stojí za to a přiblíží nám neopakovatelnou dobu šedesátých let, v níž se některé dřívější objevy rozvíjely do větší hloubky a v níž také nové a často převratné umělecké směry vznikaly a navazovaly na přírodovědecké či technické výzkumy. V tomto případě přináší ovšem i pohled na dosud ne zcela prozkoumané umění období takzvané normalizace, kdy se podmínky výrazně zhoršily, ale neoficiální umění její atmosféru odráželo jako přesně nastavené zrcadlo. Doležal vytvořil svým dílem pomyslný deník, zaznamenávající proměny myšlení a nálad v daném období.

Svou figurální tvorbou, v níž se tvary do krajnosti zjednodušují, se vřadil i mezi představitele „nové figurace“, která se stala protiváhou předchozí nadvlády geometrické nebo strukturální abstrakce. A jeho dílo, ve kterém se obě linie přirozeně propojují, svědčí také o tom, že se tehdy i v následujícím čase různé tvůrčí oblasti stále víc prolínaly, že principy užívané v jedné se přelévaly do druhé a že se v konceptuálním způsobu myšlení věda ještě výrazněji než dřív propojila s uměleckou tvorbou.