Samozřejmě té levé. Možná rovnou nejlevější. Zatímco Teigův život a dílo přehlédla před pár lety Rea Michalová v monumentálním, detailně vypracovaném portrétu (2016), zatímco jeho myšlenkový vývoj od proletářského umění přes poetismus a surrealismus po zobecňující „fenomenologii moderního umění“ shrnuje v hrubých rysech třísvazkový výbor z díla (1966, 1969 a 1994), zatímco jeho bohatýrskou práci na poli knižní typografie (2009) a koláže (2001) máme taky pod jednou knižní střechou – teprve před pár týdny přistálo na knihkupeckých pultech to základní.
Východisko všeho příštího: osm set stránek velkoformátové publikace Karel Teige: Deníky 1912–1925.
Klíčí nový život
Je to pozoruhodná, pečlivě vybavená a krásně graficky provedená kniha. V první řadě samozřejmě pro kvality toho, kolem nějž se to všecko točí, kdo to všechno spustil. Základy jsou položeny hned v prvním zápisu z roku, kdy bylo Teigovi dvanáct. Popisuje oslavu svého svátku osmadvacátého ledna. Dostal hodně knih. Spořádal talíř věnečků. Chtěl kumpánům pustit vláček, ale nějak se to zaseklo. Tak jim roztočil laternu magiku.
A oni v mezičase vzali roha. S trochou nadsázky je tady celý Teige první republiky. Knihy: fatální lačnost na všecko nové. Věnečky: předzvěst poezie pro pět smyslů, která pamatuje i na chuťové pohárky, potažmo žaludek. Nefunkční vláček: kolabující tradice, řád a rozum. Laterna magika: kouzelná lampa, co svítí do krajiny nové skutečnosti, fantazie a snu.
KAREL TEIGE: DENÍKY 1912–1925.Editoři: Jan Wiendl a Tereza Sudzinová, průvodní studie Josef Vojvodík Praha, nakladatelství Akropolis, Filozofická fakulta Univerzity Karlovy a Památník národního písemnictví 2022, 792 s. |
A úprk kamarádů? To je přece předzvěst samoty moderního básníka, prokletí romantického solitéra, génia svého věku, který tak trochu předjímá, co bude. Samozřejmě se všemi riziky takových předpovědí, včetně rizika omylu. O tom vyprávějí zápisy ze samotného konce knihy, z výpravy Teiga & spol. v říjnu a listopadu 1925 do Ruska.
Jeho nadšení pro tamější způsob obrábění reality bylo děsivě bezmezné. Radikální, vyhrocené, totální. Podobně jako u Kische v sedmadvacátém roce, kdy vydal své Cary, popy, bolševiky. „A do svidania krajům, kde vyrůstá nový svět, klíčí nový život, kde je pravá vlast naše, pravá vlast revolucionářů, pravá vlast proletariátu,“ uzavírá Teige.
Slasti a kontrasty
Teige byl – podobně jako Egon Erwin Kisch, podobně jako třeba Jiří Wolker – komunista salonního typu. Pocházel z více než dobře fundované rodiny, která mu dopřála mimo jiné privátní vzdělávání, než nastoupil ve dvanáctém roce na pražskou Křemencárnu. Měl doma pevné a setrvalé jištění finanční i intelektuální. Možná tady koření rozporuplnost, která byla Teigovi celoživotně vlastní, která ho bytostně určovala: „problém napětí mezi autonomií a ideologizací umění,“ jak píše v předmluvě k Deníkům Josef Vojvodík.
Teige hlasoval jednou rukou pro volnou hru a kreativní experiment, tou druhou pak pro zákon a logiku. Proklamoval uměleckou tvorbu jako lásku, jedinečnou, výjimečnou, absolutní a šílenou – a souběžně razil tezi, že pravdu má jedině poslušně naformátovaný moderní kolektiv. Taky poetismus byl pro něj hned od čtyřiadvacátého roku „harmonizátorem životních kontrastů“. Jako by neexistovalo nic přirozenějšího než stroze obráběný konstruktivistický kmen, z nějž nasazuje na květ opojně uvolněný verš, opisující veškerou slast těla i ducha.
Teige měl rozpor v popisu práce, konflikt pak jako celoživotní motor. Na jedné straně dogmatik, na druhé hlava otevřená. Z vražedného nadšení pro komunismus vystřízlivěl až kolem pětatřicátého. Ale vystřízlivěl – mimo jiné pro svou setrvalou lačnost po novém, setrvalou vůli k přehodnocování. Rea Michalová dává ve své práci Teigovu avantgardu do souvislosti s postmodernou.
Výlet na kost
V Denících je k tomu všemu elánu, té nezdolné energii, houževnatosti a vitalitě klíč. Patnáctiletý Teige je nenechavý, všetečný. Bere všude a všechno. Ale už jasně tříbí. Hlasuje pro i proti. Je kritický. A realizuje se, co to jde: čte (a nejen česky, taky ve francouzštině a němčině), píše básně, překládá, kreslí, maluje, fotografuje. Nejvíc pod vlivem dobově aktuálního kubismu, futurismu, expresionismu. Občas si dopřeje taky nějaký ten výlet, koupání, kamarády, rodinu.
Před dveřmi sice zuří první světová válka a reálné gymnázium v Křemencově ulici mladíka „náležitě otravuje“, až je „unuděn“ – ale tím spíš se věnuje práci na privátní frontě: seberozvoji, sebevzdělávání, sebeuskutečňování. V šestnácti zahajuje svůj několikasvazkový projekt Kniha všeho. Možná předzvěst zmíněné Fenomenologie moderního umění, nerealizované pointy, sumarizace Teigova celoživotního díla, z níž vzniklo jen torzo, vydané později pod hlavičkou Vývojové proměny v umění (1966).
A stává se čím dál více politickým, cloumá s ním vyloženě „revoluční zběsilost“. V osmnácti se svěřuje deníku: „Komunismus je dosud jediná má veliká láska.“ Ve dvaadvaceti, už jako student dějin umění na Univerzitě Karlově, cestuje do Francie ještě za uměním a možná trochu i za láskou. V pětadvacátém roce pak jede do Ruska hlavně za politikou – pořídit návod na komplexní přestavbu světa. Je to pouť takřka náboženského charakteru. Výlet na kost.
Svár se počítá
Deníky Karla Teiga jsou jiné povahy než prototypické žánrové příspěvky od Jana Zábrany, Ivana Diviše, Josefa Hiršala a Bohumily Grögerové nebo Pavla Juráčka. Je v nich víc přímé výpovědi a míň stylizace. Míň literatury, víc dokumentu. Teige s publikací nejspíš vůbec nepočítal. Jde od počátku do konce o dostředivý, autoreferenční text, o detailní potvrzování jednoho zrání a vývoje. O mohutný background. Jakkoli přetržitý. O mapu cesty k jednomu velkému duchovnímu výkonu, který Karla Teiga řadí vedle F. X. Šaldy, Václava Černého nebo Jindřicha Chalupeckého.
Ovšem s podstatným rozdílem, a tím je znovu konflikt a svár – mezi jistou porcí (a možná už dobové) Teigovy naivity, pokud jde o důraz na politické uspořádání objektivní skutečnosti pod taktovkou ruského primitivismu a barbarství, a nemenší mírou předjímavosti, pokud jde o věčnou platnost romantického napnelismu mezi básníkem a světem, mezi nárokem věčné touhy a zoufalou netečností reality. To druhé se z hlediska věčnosti počítalo vždycky. A bude počítat nadále.
