Článek
První filmové pohádky se datují do počátku dvacátých let minulého století, ale ani Červená Karkulka Svatopluka Innemanna (1920), ani Zlatý střevíček Jaroslava Kvapila (1922) se nezachovaly a další upadly v zapomnění.
K fenomenálnímu rozmachu žánru došlo až na počátku padesátých let úspěchem Pyšné princezny (1952), kterou podle předlohy Boženy Němcové natočil Bořivoj Zeman s Vladimírem Rážem a Alenou Vránovou v hlavních rolích.
Alena Vránová (v té době Kohoutová) a Vladimír Ráž ve filmu Pyšná princezna
Více než osm milionů diváků jen na území nynější České republiky ji vyneslo na vrchol žebříčku návštěvnosti a dodnes ji z něj nikdo nesesadil.
Na druhém místě je jen o tři roky mladší pohádka Byl jednou jeden král (1954), na kterou přišlo do kin bezmála šest milionů diváků. Opět podle předlohy Boženy Němcové a v režii Bořivoje Zemana, ale s výraznou úpravou Jiřího Brdečky a Jana Wericha.
Irena Kačírková jako princezna Drahomíra v pohádce Byl jednou jeden král…
Zeman, Brdečka, Werich a Vlasta Burian vnesli do žánru do té doby nevídanou porci humoru, který se v pozdějších letech stal jedním z hlavních rysů českých filmových pohádek.
Na třetím místě žebříčku návštěvnosti je komedie Prstýnek (1944), ale hned za ním s pěti miliony diváků další pohádka, Princezna se zlatou hvězdou (1959) režiséra Martina Friče.
Mimochodem z doby už krátce před nástupem videa, takže ještě srovnatelné, se návštěvnosti těchto pohádek na dosah přiblížila pouze Menzelova komedie Vesničko má, středisková (1985), kterou vidělo v českých kinech čtyři a půl milionu diváků.
Od Šíleně smutné princezny k Popelce
Šedesátá léta představují pokles pohádkové tvorby. Řada tvůrců se v době politického tání obracela k jiným žánrům, mezi mladými filmaři vznikala na jedné straně česká nová vlna a na druhé straně spektra točil Václav Vorlíček Kdo chce zabít Jessii (1966) a Oldřich Lipský Limonádového Joea (1964).
Přesto mají i zlatá šedesátá své pohádkové perly. Pohádkovou satiru Až přijde kocour (1963) napsal Jiří Brdečka s režisérem Vojtěchem Jasným a s přispěním Jana Wericha. Dostali za ni v roce 1963 Zvláštní cenu poroty na festivalu v Cannes, a ještě když její restaurovanou verzi uvedla loni v Cannes Emília Vášáryová, měla ohromný úspěch.
Ve filmu Až přijde kocour si v roce 1963 zahrála Emília Vášáryová po boku Jana Wericha.
Film na pomezí pohádky a muzikálu, Šíleně smutnou princeznu (1968), kterou se scenáristou Františkem Vlčkem starším napsal její režisér Bořivoj Zeman, zase dodnes milují diváci všech generací díky moderně napsanému scénáři, vynikajícímu obsazení v čele s idoly doby Václavem Neckářem a Helenou Vondráčkovou a se stále populárními písničkami.
Muzikálovým charakterem pak navázala i televizní Popelka v roce 1969, v níž hráli a zpívali Jiří Štědroň a Eva Hrušková, a která se pravidelně reprízuje přesto, že obrazovky už dávno ovládla Popelka docela jiná.
První televizní Popelka, tehdy ještě černobílá, v podání mladičké Evy Hruškové.
Scénář filmu Tři oříšky pro Popelku (1973) napsal jako letní pohádku František Pavlíček a přivedl v něm na svět dívku moderní, která sice musí poslouchat, ale umí si s tím chytře poradit. Občas se významně ušklíbne, někdy sestře i odsekne, z prince si dělá nejdřív legraci, miluje zvířata a je šikovná ve všem, nač sáhne. Režírovat měl Jiří Menzel.
Jenže Pavlíček i Menzel byli v roce 1973 v nemilosti mocných, a tak scénář podepsala scenáristka a dramaturgyně Bohumila Zelenková a režii dostal Václav Vorlíček.
Ten uvítal koprodukci s východoněmeckou společností DEFA, protože chtěl natočit výpravnou a nákladnou pohádku, přesto už v přípravách došlo k podstatným změnám.
Libuška Šafránková navždy
Do role Popelky chtěl režisér obsadit Janu Preissovou, ta však byla těhotná, a v době natáčení už by to bylo hodně vidět. Vzpomněl si tedy, že v nové verzi Babičky viděl jako Barunku šikovnou mladou holku Libušku Šafránkovou, a tak nabídl roli jí.
Vítejte na hradu Moritzburg, kde se natáčela pohádková Popelka
Mělo se točit v létě 1973, ale zástupci DEFA navrhli, aby se začalo už v zimě, protože mají ve studiu volné kapacity, a že exteriéry se dotočí následující rok. Vorlíček však pauzu z dobrých důvodů rázně odmítl, a natočil zimní pohádku jako stvořenou pro vánoční čas.
O zákulisí jejího vzniku i zahraničních úspěších byly popsány stohy papíru, a když letos vyšla v médiích informace, že ji Česká televize na Vánoce vysílat nebude, vznikl z toho poprask, který uklidnila až následná zpráva, že bude na Nově.
Lipský, Zelenka, Troška i Strach
V následujících dvou desetiletích se filmové pohádky točily jak na běžícím páse. Honza málem králem (1976), Jak se budí princezny (1977), Princ a večernice (1978), hororově stylizované Deváté srdce (1978) a Panna a netvor (1978).
Oldřich Lipský natočil Tři veterány (1983), Hynek Bočan S čerty nejsou žerty (1984), Zdeněk Troška
Čarodějničin hábit z pohádky O princezně Jasněnce a létajícím ševci
(1987). V televizi vládla Macourkova a Vorlíčkova Arabela (1980). Tehdy také začala dodnes trvající tradice uvádět každoročně na Štědrý večer premiérovou pohádku.
Nové časy přinesly do domácí tvorby méně peněz a do kin americké animáky, ale ještě pořád se pohádky klasického typu točily dál. Zdeněk Zelenka měl v roce 1994 úspěch s Nesmrtelnou tetou, Karel Smyczek o dva roky později s Lotrandem a Zubejdou.
Těžiště pohádkové tvorby však přebírala čím dál častěji televize. Například Anděla Páně (2005) točil Jiří Strach původně pro ni. O jedenáct let později už dvojku rovnou pro kina a s milionem a čtvrt diváků to byl úspěch, jaký dlouho žádná pohádka nezažila.
Zuzana Kajnarová jako Dorotka a David Švehlík v roli hraběte Maxmiliána v úspěšné pohádce Anděl páně.
Z poslední doby se líbili i Tři bratři (2014) Zdeňka a Jana Svěrákových a Sedmero krkavců (2015) v podání režisérky Alice Nellis a Marthy Issové v hlavní roli.
Někteří tvrdí, že „už je natočeno“, že oblíbené pohádky těžko někdo překoná. Jiní se v současnosti snaží hledat nové cesty: Jan Budař Princem Mamánkem, který nyní v kinech pohříchu děsí víc dospělé než děti. Petr Kubík zase Princeznou zakletou v čase přešel od pohádky k fantasy.
Navzdory Budařovu úsměvu Princ Mamánek vtipný není.
Naposledy vstoupila do kin začátkem prosince původní pohádka režisérek Darii Hrubé a Marty Gerlíkové Největší dar, která spojuje osudy svérázných obyvatel malé valašské vísky s prastarými slovanskými bohy. Jestli některá z těchto cest přinese stejné evergreeny jako vzývaná klasika, ukáže jediný soudce, čas.
