Jonáš Hájek: Jezero a kostel

neděle 25. prosince 2022

Tento blok básní Jonáš Hájek připravil na 12. prosince 2022. Přečetl ho na večeru Poezie Za školou v pražské Bubenči, kde náš web pořádá pravidelné pořady autorského čtení. Básně jsou věnované rodičům básníka, kteří odešli z tohoto světa uprostřed vánočního času v letech 2013 a 2016. Jonáš Hájek k tomu v prosinci roku 2019 napsal:


"Maminka dvacátého třetího, táta dvacátého šestého. Mezitím Štědrý den a Boží hod. Vánoce jsou prý obdobím depresí a zvýšeného počtu sebevražd. V Libni jsem vídal jednoho takového kluka, co skočil pod metro a přežil, stařecké strojové pohyby v dosud mladém těle. Szilárdovi Borbélymu o Vánocích rodiče zmasakrovali. Nelekejte se, že vinšuju šťastný nový rok už v polovině prosince. Budu jen trochu mimo, v léčivém tichu se svými odešlými. Ve Hrách o Marii od Martinů je fascinující místo, kde kovář v Betlémě kuje hřeby, „to na Krista Pána, má se naroditi“. Tajemná zkratka mezi Narozením a Křížem existuje. A rozdělaný bramborový salát je spirituální záležitost, na tom trvám, nejen když saturace klesá na osmdesát procent. Prohloubené svátky. A místo Rybovky raději Arthura Honeggera."

Jonáš Hájek (* 1984) je český básník a muzikolog, narodil se v Praze. Absolvoval hudební gymnázium a vystudoval hudební vědu na FF UK. V roce 2007 získal za svou sbírku Suť Cenu Jiřího Ortena (společně s Petrou Hůlovou, která cenu dostala za román Umělohmotný třípokoj). Muzikologické práci se věnuje v nakladatelství Bärenreiter. Působí také jako literární překladatel (z němčiny a polštiny) a moderátor, píše pro literární časopisy Souvislosti či Host. V současnosti žije ve středočeském Kolíně.

(Jonáš Hájek čte v bubenečském klubu Za školou, prosinec 2022. Foto: Karel Šuster)








Imunodeficience


Sváteční pocity na letišti,

blízkého příbuzného

vyprovodíme sami.

 

Sníh už zamazal ranvej,

za dvě hodiny začíná ohňostroj

v jiném časovém pásmu.


Přijmi tyto tulipány

z přestupu v Amsterdamu.


Ostatní ať nosí roušku,

poslední bacily na tebe dýchnu já.






***


Vrátila ses na moje narozeniny

jako ten nejhezčí dárek

pro tu příležitost

nechali jsme se ostříhat

 

Mír na zemi daruj nám

 

Krmil jsem tě lahůdkami

byly to poslední Vánoce

v listopadu


Mír na zemi daruj nám


Zalévám tvoje parte

na zaneřáděném stole

Rok bez diáře, poznávám svůj sebepis

v přílišném množství automatických oprav


Nezřekni se nás






Stručný životopis


Moje dětství: stojím u okna, brečím, chtěl bych jít ven za ostatními, ale musím cvičit na violoncello. Po mé pravici se hroutí bunkr z dek.

Moje studium: zpíváme chorál z lavic ve volitelném předmětu, vnímám, že hromadným přednesem něco táhneme, někam postupujeme. Jsem součástí silného obrazu.

Jedním z nejlepších vynálezů je změna tématu.

Tak třeba pokojové rostliny. Koupil jsem květinu s legračními listy, říkám jí Libuše, stojí u okna, nepřekvapuje mě, když později zjistím, že se jmenuje ficus lyrata, neboť dužnaté listy svým tvarem připomínají hudební nástroj. Měl bych jít cvičit, mami.






Přiznání pana Cogito


Závidím vám vaše matky

pořád někde jsou

otravují ptají se

skromné dárkyně života

nedávno zase objevily

recept pořad partnera

zásobují vás plastovými budíky

abyste měli přehled

jejich typickým frazémem

je last but not least

oblíbeným emotikonem

děkovná kytička

zdálo se mi

že máma po smrti

ještě chvíli žila

takže si nepamatuju

skutečné datum úmrtí

závidím vám vaše matky

až k nenávisti






Štědrý den


Sebevrahovi za Třebovou

se prý podaří přežít

bez dolních končetin.


Rozmazleným cestujícím

bude vrácena část jízdného

úměrná době odklízení

krvavé kaše.


Pokoj lidem dobré vůle

a tamtomu – ránu z milosti.






***


Říkat si po třicítce sirotek

je asi nemravné.


Matce jsem v její poslední hodince,

aby mohla odejít, řekl,


že jsem rád, že jsem –

Byla to milosrdná lež?






O čem se nepíše v Broučcích


Teprve včera jsem zvěděl,

že otcův otec v mládí (bezdětný) ovdověl,

až potom poznal a vzal si babičku

(v roce 1937, bylo mu devětatřicet).


Ó neznámá!

Bezpečně rozpoznávám

přetěžké požehnání

cizímu potomstvu:


„Existenci si musíš nejdřív zasloužit!“


To neříká milosrdný Bůh, to se posmívá

rozšklebený chřtán šílenství,

který nelze utišit, to žádá její smrt,

kterou neopodstatní ani práce

kdovíkolika pokolení

do roztrhání těla.


Otec dal světu

Metamathematics of Fuzzy Logic.






***


Vlastně jste oba odešli

do jisté míry milosrdně

přes něco jiného


Finálnímu verdiktu jsem nevěřil

po všech atakách a trombózách

ti jenom trochu víc padala hlava


Potom tě vynesli jako zvíře


Za tři roky táta v nemocnici

Čas radosti, veselosti

v posledním tažení zpíval


Potom mu podvázali bradu






Spolu


Babička / hledí na hladinu.

Na les za jezerem. / Uvnitř

jde do hloubi, / ví, že utone.

Tyhle verše jsi měla ráda.


Dnes jsem vás zase viděl spolu.

Máš na urně motiv jezera.

Samozřejmě: ty jezero, táta kostel,

aby nedošlo k záměně.


Co o vás nevím, plně vyvažuje

nabyté jmění: konkrétní pocit,

který už budu všude nosit.

Jezero a kostel.






Při četbě Zápisků z garsonky


Ach ano, trombózy, úrazy, ataky –

byli jsme už otrlí.


Třeba na chalupě, když sis rozsekla

o rám postele

kůži na hlavě při nezdařeném pádu

a já ti přikládal zmrzlé hovězí

v mikrotenovém sáčku

na ránu šklebící se z vlasů,

odbíhal chytat signál

na kašnu na zápraží,

stoupal si na špičky, co to šlo,

a honem zpátky k bezmocnému masu,

a pak jsme jeli sanitkou do Dvora,

zázrak, že se k nám lesem dostala,

na ránu ti dali film

zelený jako ten les.


Na dramatických okolnostech se nešetřilo.

A přece, když byl po letech vyřčen

finální verdikt,

s milosrdnou ironií se stáhly.

Vešel jsem do přetopeného pokoje

a něco blábolil.






***


Jako bychom se snažili vzkřísit

nakloněnou rovinu, po které sjížděla

za marného přisypávání štěrku.

Proto také těší připomínka hor,

urostlá jedle, úkol, vertigo.






***


V těch posledních týdnech loučení, v mém dětském pokoji, proměněném na terasovitou ložnici – robustní polohovací postel s jeřábovitým ramenem i v nejnižší poloze tak o deset čísel převyšovala tátovu – přesto jste se před spaním drželi za ruce – ve svém bývalém dětském pokoji, osekaném na pár základních funkcí, uvelebil jsem se na nižší (tátově) terase a nepochopitelně ti četl povídku Alice Munroe o ženě umírající na rakovinu. Protože povídka končila, jak se dalo čekat, to už jsem věděl, v jistém okamžiku jsem přestal číst. Mlčeli jsme spolu.






Recept po mámě


Tvrdím Vikomte

že bramborový salát je

spirituální záležitostí

ekumenické povahy:

 

ať už přidáváš jablko

nebo vynecháváš hrášek

drobnou prací nože

krájíš i své hříchy

 

Před vmícháním majonézy

vzpomeneš na své mrtvé

a tu symbolickou všehochuť

nakonec s láskou jíš

 

Držím se dvojpřikázání:

modli se každý jak umíš

kořenovou zeleninu

povař v octě






***


Bývalo zvykem při přistání tleskat.


A naše letová hláď?


V nejvyšším, dvanáctém patře

žena průběžně odvzdušňuje topení,

aby sousedům nebylo zima.

Sklízíme pachy masitých jídel

vzlínající stoupačkami,

jak pořád něco klohní.


Aplaus v nedohlednu,

pod peřinami temný oceán.






Zkratka


Štědrovečerní umrlec,

nepřípadný jako ublinknutí

do talíře prostřeného navíc

u židle prožrané červotočem,


člověk stojící před vraty

prázdného obchodního domu,

baterka hlídače sem dopadne

jednou za třicet tři let,


a hluboko uvnitř zkratka

z Betléma na Golgatu,

pod níž se právě teď ozývá

bojový křik novorozeněte.