Pavla Bergmannová: Úklid pro klid

Zároveň si náležitě neumím vysvětlit, proč téhle nejpomíjivější lidské činnosti pokaždé podlehnu. Ne že bych ji v průběhu roku zcela ignorovala, ale s blížícími se svátky se zjevně nechávám pohltit jakousi nezvladatelně podvědomou touhou utřídit po sobě rok a s čistým štítem vstoupit do toho nového.

Čtěte také

Pavla Bergmannová: Den jako korálek

Za ta léta, co chodím po světě, jsem odpozorovala, že se lidé dělí na ty, jimž je pořádek jaksi vrozený a prostor kolem sebe dokáží velmi přirozeně udržovat v čistotě a řádu. Vždycky jsem jim tak trochu záviděla to, s jakou lehkostí a samozřejmostí vše zvládají, ale zároveň také občas pocítila, že tahle pořádkumilovnost je pro ně až jakousi posedlostí.

Pak jsou tu ti, kteří s chaosem kolem sebe stále dokola nezvladatelně bojují a množství času, který věnují úklidu, vždy mnohonásobně převáží tu kratičkou dobu, za kterou se jednotlivé věci tak nějak z ničeho nic dostanou obvykle zase tam, kde být zdánlivě nemají. A pak samozřejmě nesmím zapomenout na ty, kteří pořádek vůbec neřeší a vše hází za hlavu. Sama sebe řadím kamsi doprostřed a myslím, že strategii toho správného úklidu i jeho smysl a význam pořád hledám a do konce života asi i dál hledat budu.

Čtěte také

Pavla Bergmannová: Na východ od Západu, na západ od Východu

Mé zkušenosti totiž stále ukazují, že se jedná o činnost, kterou doprovází mnoho iracionálních momentů. Zcela v intencích myšlenky Arthura Schnitzlera, že „pořádek je cosi umělého a přirozený stav je chaos“ se totiž celkem pravidelně přesvědčuji o tom, že pečlivě uklizené věci většinou nemusí být zas až tak jednoduché najít, ba naopak. To určitě znáte sami…

Nebo když třeba při úklidu knihovny vyřadíte celý metr knih, rozhodně se na polici volný prostor v dané délce nikdy, ale opravdu nikdy neobjeví. Což je jen důkaz, že pořádek k rovnováze světa přispívat rozhodně nemusí. A pokud ano, tak velkou oklikou…

Jindy vás zase úklid zcela nevysvětlitelně sám od sebe vyzve na souboj a snaží si vás podmanit, o čemž se přesvědčuji také poměrně často. V rámci nedávného předvánočního bláznění jsem se rozhodla opravit rozbité krmítko pro ptáky.

Čtěte také

Pavla Bergmannová: Stará dobrá ruční práce

Záležitost na pár minut, řeknete si! Odmontujete ho z parapetu, a když hledáte patřičné nářadí, tak na vás z nacpané skříně vypadne řada nepodstatných předmětů, které je nutno – jak jinak – uklidit. Když konečně zatlučete nové hřebíčky, dostanete ten skvělý nápad, že byste vše mohli ještě pojistit lepidlem. Při jeho hledání se ale podruhé opakuje problém s nepořádkem ve skříni.

Teď už ale vše řešíte mnohem důkladněji, a tedy i déle. Pak vám omylem ukápne lepidlo na dlaždice, takže je potřeba vše důkladně utřít. S radostí jdete krmítko nainstalovat zpět, přičemž při zavírání okna nešikovně zavadíte o květinu v květináči. Prásk! Květinu je nutné přesadit, střepy a hlínu uklidit. Na pomoc si přinesete smeták a lopatku a pro jistotu i vysavač, přičemž hned pochopíte, že aby fungoval, je nutné vyměnit sáček uvnitř.

Čtěte také

Pavla Bergmannová: Zimní láska

Nakonec vítězoslavně zjišťujete, že se ta původně plánovaná několikaminutová poměrně nevinná činnost nečekaně proměnila v dvouhodinovou adrenalinovou výzvu.

Jistě mohu říct, že jediný úklid, který vám přinese klid a pro vánoční čas je jako stvořený, je úklid ve vzpomínkách.  „Vymeťte zbytečné, spalte chmurné, oprašte příjemné a vyleštěte radostné zážitky své minulosti,“ radí Anatole France. A já skromně dodávám: uchovejte si v mysli všechny své blízké, kteří tu už s vámi nejsou. Tenhle úklid může být klidně nekonečný…