InzerujTEĎ

 
 
 

Kdy a kam

  • Expediční kamera – festival cestovatelských filmů

    neděle 28.4 16:00 - Čajovna Pod Stolem, Strakonice

  • Vernisáž výstavy modelů, obrazů a sbírkových předmětů k operaci Overlord

    neděle 28.4 14:00 - Městská galerie Vodňany, náměstí Svobody 18

Zobrazit všechny události
 
 
 
 

Letní a zimní čas

V roce 2018 skončila v EU debata o letním a zimním času. Každý stát se má zařídit podle svého. Téma se odsunulo do pozadí, momentálně není na stole. Co vyhovuje vám?

 
 
 
 
 
 
 
 
 
 

Pro městského kluka byl Klisinec ráj

Okno, kterým Petr Hroch s dalšími dětmi prolézal na zahradu, je stále na svém místě.  , Autor: L. Kolářová

Okno, kterým Petr Hroch s dalšími dětmi prolézal na zahradu, je stále na svém místě.     Autor: L. Kolářová

KLISINEC – Ty pocity zná hodně lidí. Dům, byt nebo místo, na které mají krásné vzpomínky, už patří někomu jinému anebo se vlivem okolností mění před očima. Poznali to lidé, kteří museli opustit své domovy před zatopením Orlické přehrady. A s podobnou lítostí projížděl v minulých letech vesničkou Klisinec ředitel milevské firmy JUB Petr Hroch. Jezdíval sem jako kluk k tetě a strejdovi Kubíčkovým, dědečka Karla Novotného měl za rybníkem v bývalé hospodě. Pro kluka ze starého sídliště v Milevsku byly prázdniny na vesnici ráj. Když ale teta Ludmila, které říkali Lída nebo také Milka, zůstala sama a zestárla, dcera si ji vzala do Písku a dům číslo popisné 24 byl na prodej.

 

„Vždycky, když jsem se vydal na projížďku přes Klisinec na kole nebo autem, bylo mi hrozně líto, že dům už patří někomu jinému a už tam nejspíš není světnice s pecí, kterou jsme si se sestrou a sestřenicí s bratrancem užívali. Manželka mi vždycky říkala: Buď rád. Žijí tam dvě mladé rodiny a o dům pečují," svěřil se Petr Hroch. Rozum to bral, ale srdci se moc nechtělo. Tak jako se člověk nerad smiřuje se ztraceným mládím.

Jednoho dne letos na podzim náhoda popřála setkání Petra Hrocha se současnými spolumajiteli klisineckého domku. A když se rozpovídal o svém dětství u tety v Klisinci, Neumannovi ho pozvali, ať se přijede podívat, že pec stále stojí na svém místě. Petr Hroch přijel a prošel si dům a okolí, kde zažíval se sestrou, sestřenicí, bratrancem a dalšími dětmi z Klisince před půlstoletím šťastné chvíle.

Ženich z Klisince, nevěsta z Níkovic

Dům číslo popisné 24 nese v průčelí nápis 1960. V tom roce jej postavili manželé Antonín a Ludmila Kubíčkovi. „Teta Lída pocházela z klisinecké hospody. Ta stála nad rybníkem, dnes už je zbouraná a na jejím místě stojí nový dům. Karel Novotný z Klisince se sem přivedl v roce 1896 nevěstu Marii z Níkovic, z gruntu Františka Lípy, který dnes obývají Komárkovi. Lípovi měli třináct dětí a babička Marie byla jedním z nich," vypráví Petr Hroch. „V roce 2001 se v milevské Modré hvězdě - to ještě byl hotel s restaurací v provozu, konal sraz potomků Lípových z Níkovic. Sešlo se jich 75," vzpomíná Petr Hroch.

„Karel Novotný z Klisince si tedy vzal Marii Lípovou z Níkovic a měli čtyři děti – Karla, moji maminku Marii, tetu Ludmilu a Štěpána. Děda Novotný byl truhlář, pamatuji si, že oběma dcerám vyrobil krásné vykládané truhly. A po večerech provozoval pro sousedy hostinec. V místnosti, kde sousedé popíjeli pivo, které děda kupoval v sudech a stáčel do láhví nebo i točil, hráli chlapi karty, kouřili a moje mamka se tam na kamnech učila. Kouření od té doby neměla ráda. Za druhé světové války pracovala v Klisinci u Bolkových, byla ročník 1928 a zachránila se tou službou před totálním nasazením do Německa. Zřejmě kvůli tomu, aby dodržela podmínky, nechodila ani domů za rybník a u Bolkových bydlela," vybavuje si z rodinné historie Petr Hroch.

„Dvěma starším dětem – Karlovi a mojí mamince, dopřáli rodiče vzdělání. Odhaduji, že na druhé dva už asi prostředky nezbyly. Moje maminka Marie se stala zdravotní sestrou, Karel pracoval jako technik. Teta Ludmila si vzala Tondu Kubíčka z Klisince a pracovala pak celý život v místním kravíně a později v teletníku. Nejmladší Štěpán byl milované dítě, živý, aktivní, hrával na harmoniku. Jednou šel s tátou řezat dříví a uřízl si všechny prsty na jedné ruce. Byla to tragédie, rodiče schovali harmoniku na půdu. Štěpán si tam pro ni ale došel a naučil se hrát pomocí kloubů. Šel pak dělat jeřábníka na Montáže, jezdil po stavbách a v hospodách vyhrával na harmoniku. Ještě v roce 2001 na setkání rodiny Lípových nám přijel do Modré hvězdy zahrát. Obě rodiny si byly stále blízké. Když jednou hospoda Novotných v Klisinci vyhořela, po dobu opravy rodina bydlela na gruntu Lípových v Níkovicích," pokračuje Petr Hroch.

Děti chodily pěšky do školy v Kovářově

„Moje maminka se provdala do rodu Hrochových ze Zlučína a bydleli jsme pak v Milevsku, teta Lída si vzala Tondu Kubíčka z Klisince. Pracoval pro písecká jatka ve výkupu dobytka, teta pracovala v místním kravíně, takže měli ke zvířatům blízko. Měli i doma krávu, kterou jsme chodili pást nahoru nad Klisinec směrem k Dobrošovu. Vzpomínám, že jednou měli i na výkrm býka. Kubíčkovi si pak stavěli tenhle dům s číslem 24. Teta Lída vždycky říkala, že namíchala maltu na celou stavbu. Musela to být dřina, když mezitím musela časně ráno a odpoledne obstarat svoji práci v kravíně," vypráví Petr Hroch.

„Strejda Tonda měl fenku vlčáka, Astu. Vzpomínám, že začala utíkat a jeden místní myslivec mu ji zastřelil. Bylo z toho zle, strejdu to strašně naštvalo. Byl přesvědčený, že ten myslivec musel vědět, čí je to pes. V zimě, když zamrzl rybník na návsi, tak jsme tam bruslili a hráli hokej. V té době bylo v Klisinci dost mládeže. V kulturáku byl obchod, který dvakrát týdně otevíral, občas se tam konaly zábavy, dovnitř jsme nakukovali oknem," přidává Petr Hroch další vzpomínky.

„Děti chodily přes brdo do Kovářova do školy. V zimě velcí kluci prošlapali cestu a menší děti šly za nimi. Škoda, že se cesta přes oboru zavřela. Já jsem tudy chodil do mlýna k Budařům, byli tam koně, vydržel jsem tam celé dny. To víte, kluk ze starého sídliště v Milevsku. Můj táta si v roce 1961 pořídil Octavii a když jsme jeli k tetě, od rybníka Roudného tehdy vedla do Klisince jen prašná cesta. Jak jsme odbočili z kovářovské silnice, vzal mě na klín a mohl jsem řídit. Na to jsem se vždycky těšil," vybavují se vzpomínky jedna za druhou.

Pec stále stojí

Procházka domem, kde dnes žijí v přízemí Neumannovi a v patře Radostovi, obě rodiny s dvěma dětmi, Petra Hrocha překvapila. Změnilo se toho hodně. „Děti Kubíčkových obývaly pokoj na stejném místě, kde dnes máte pokoj pro děvčata vy. Topilo se tu naftovými kamny. Vedle byly dva pokoje – ložnice rodičů a kuchyně s pecí. Tady byla příčka, která zmizela, takže tu máte velký obývací pokoj společný s kuchyní. A pec tu zůstala! I okno z kuchyně, kterým jsme lezli ven do zahrady," potěšilo Petra Hrocha. Noví obyvatelé tuto tělocvičebnou aktivitu nahradili vedlejšími balkonovými dveřmi z obývacího pokoje do zahrady, kde postavili pergolu a tráví tam společně s horními sousedy letní dny.

„Když jsme se tu v létě sjeli a zlobili jsme, že už to nebylo k vydržení, teta Lída se strejdou se odstěhovali na zahradu do stanu. Teta měla mít svatozář. Nejen, že naše zlobení brala s noblesou, ale vedle své práce se starala v domě ještě o manželovu maminku, za rybník se chodila starat o svého nemocného otce a nakonec pečovala o manžela. Ten pořád kouřil, pamatuji si, jak jednou přijel doktor Kahoun a teta se dožadovala jeho podpory: Že by měl Tonda přestat kouřit? A doktor jí potichu odpověděl: Teď už ne," pokračuje vyprávění. I pro Neumannovy bylo zajímavé se dozvědět, co všechno stěny jejich domku pamatují.

Život jde dál

Kubíčkovi měli dvě děti – Karla, který se odstěhoval do Brna a jezdil jako řidič autobusu linku Brno – Plzeň, nakonec dožil v Milevsku, a pak dceru Ludmilu, která se provdala do Písku. Její dcera Kateřina tam žije dodnes a pracuje v písecké nemocnici. „Myslím, že horní patro se přestavovalo z půdy na byt někdy v sedmdesátých letech, asi teta se strejdou pomýšleli, že někdo z dětí zůstane doma. Ale jak už to chodí, děti odešly do světa a teta nakonec zůstala v domě sama. Když už potřebovala pomoc, vzala ji dcera do Písku a rozhodly se dům v Klisinci prodat," uzavírá Petr Hroch vyprávění.

To bylo v roce 2002. Neumannovi i Radostovi z Milevska se krátce předtím vzali. „Když jsme se dozvěděli, že je dům na prodej, jeli jsme se sem podívat. My s mužem a moje sestra s manželem. Když jsme se vraceli, Radostovi řekli, že pokud dům koupíme, tak by si přáli bydlet nahoře. Nás s Markem okouzlila pec a dřevěná podlaha, pomýšleli jsme v duchu na dolní byt. Tím bylo rozhodnuto, protože od prvního momentu mezi námi nebyl žádný rozpor," zmiňuje Michaela Neumannová. „Příští rok na jaře už tu budeme dvacet let. Naše dcery Míša a Maruška i Klárka a Martínek Radostových už vyrůstali tady. Je to život, jaký jsme si přáli, našli jsme tu dobré sousedy a jsme spokojení," dodává.

Petr Hroch zašel i do místního kulturního domu. Překvapily ho změny v místech, kde Bolkovi nedávno zbourali stodolu a vyroste tam dům pro další generaci rodiny. Odkryl se tím pohled na domek Bolkových, rodičů starosty Luboše Bolka.
Marie, původně Novotná z klisinecké hospody, tedy maminka Petra Hrocha, už nežije. Její sestra Lída, které říkali i Milka, také ne. Zemřela nedlouho po přestěhování do Písku. Ve vsi ale pořád žijí pamětníci, kteří si na děti Novotných od rybníka pamatují. „Teď, když se odkryl výhled od Bolkových, tak teta Bolková říkala: Konečně vidím na Milky lavičku," vzpomněli si Neumannovi a střípky někdejších událostí zapadly do sebe. Lavička stojí před domem 24 dodnes. Pec uvnitř také.

„Asi už budu jezdit kolem rád, když vidím, jak jste to tu hezky zvelebili," loučil se Petr Hroch, někdejší Péťa, který proskakoval oknem na zahradu. Neodolal. Pár dní před letošními Vánocemi si vyzkoušel ještě jednou klisineckou pec v domku číslo 24.

 

Diskuse k článku - napište váš názor
 

Další zprávy z regionu

 
 

Diskuse ke článku

Zbývá znaků: 1200
 
 
Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. Další informace