Příhody strýce Františka (1)

Rubrika: Literatura – Zamyšlení

Šachy

Na obzoru se blýskalo - blížila se anglická fronta. Dva vojáci wehrmachtu, jeden ještě bez vousů, ten druhý šedivý a shrbený, stáli u hromádky hořících polínek na dvorku selského stavení v Normandii. Už dávno si  zvykli a nevnímali ani ozvěny dělostřeleckých granátů - pravidelné jako bubny symfonického orchestru - dopadajících o pár kilometrů dál.

„To je hic,” pověděl strýc František a přejel si rukou po bradě.

„Tak tak,” přizvukoval mu ten starší a s námahou se pohyboval kolem ohýnku. Polínka se začala proměňovat v popel. Z kapsičky civilní vestičky neurčité barvy, pod vojenskou bundou barvy šedivé, vylovil hodinky na žlutém řetízku, stlačil knoflíček po straně a víčko se odklopilo.

„Już czas,“ pověděl. Ze špalků, ležících kolem pařezu hned vedle ohniště, vzal nejdřív ešus, nalil do něj vodu z vědra, pak pánev, do které nakapal trochu oleje z flaštičky ukrývané na dně přísně střežené teletiny a obojí postavil na rozpálené kameny na okraji ohně. Spokojeně si prohlédl své dílo, přiložil ještě polínko a podíval se na svého mladičkého kamaráda.

 

„Zagramy?“ Zahrajem si? zeptal se, a aniž by počkal na odpověď, vytáhl z pouzdra na plynovou masku svinutou plátěnou šachovnici a pytlíček s olověnými figurkami. Strýc František přikývl, vytrhl z pařezu sekeru a usedl na špalek. Sfoukl třísky, a Tonda na něm vše rozložil. Hráli opatrně, pařez nebyl rovný, ale těžké figurky stály pevně. Strýc František si podepřel bradu, s ukazováčkem na rtech, a svět kolem přestal existovat. Nebylo otlačených chodidel, kůže, mytá jen občas studenou vodou ze studní či dešťovkou z beček na opuštěných zahradách, nesvědila. Když posunul figurku, chvíli pomyslel,  sáhl pod kabát a zašátral po blechách. Když jednu dostal, vytáhl ruku ven a nespouštěje oči z šachovnice, upustil blechu do ohně. Vzplál malý oranžový plamínek.

 

Tonda občas přihodil polínko a posunul pánev blíže ke žhavým uhlíkům. Když se tuk začal škvařit, vzal z teletiny tři vajíčka, postupně je naklepával o okraj pánve, prsty roztahoval skořápku a vypouštěl obsah do pánve. Vše poslepu a jednou rukou. Se zkušeností starého pucfleka.

„Jsi na tahu,” řekl strýc František.

„Co prawisz?” opáčil Tonda a nastavil ucho.

„Tvůj tah!” zakřičel mu strýc František do ucha a ukázal na šachovnici.

„Zaraz, potrzebuję soli,” odpověděl Tonda. Ale sůl nenašel. Zvedl se a vydal se po zaneřáděném dvoře do selského stavení. Šel pomalu, kdysi dávno prostřelenou nohu popotahoval za sebou.

 

Ušel sotva deset kroků, když strýc František uslyšel svist letícího granátu. O dva metry dál měl Tonda svou díru. Každý takovou měl. Tonda si ji vyhloubil a rozšířil, tak, že by se tam pohodlně vešli oba. Strýc František vyletěl jako pružina a ještě než zapadl do kamarádova dolíku, zařval: „Tondó!” Tonda se ani neohlédl. Strýc František se vtiskl do kouta. S dlaněmi na uších, s hlavou mezi koleny, napjatý jako struna čekal.

 

Země pod ním se zhoupla jako lodička v lunaparku. Pak už nic.

 

Pohnul se a setřásl z hlavy hlínu a prach. V uších mu pronikavě zvonilo, nohy byly jako z rosolu, ale on na to nemyslel, nemyslel na nic, jeho celé tělo se uvolnilo a on pocítil rozkoš, jakou zná jen muž ve chvíli vrcholu. Radost z nově počatého života. Pohlédl vzhůru. Přes okraje ležela stébla prachem a suchem ztmavlé trávy. Chvíli na ni hleděl a obdivoval se jí. Pohnul rukama, otevřel dlaně před očima a prohlížel si je.

 

Pak k němu proniklo ržání. Kde se tady vzal kůň? Zvedl se a byl by upadl, kdyby se neopřel o stěnu jámy. Dvůr byl vymeten, zmizelo smetí, špalky se odkutálely k poraženému plotu. Po ohništi zůstalo jen černé kolečko. Uprostřed ležel člověk, údy rozhozené do všech stran, tvář zalitá krví. Jen bělma rozšířených očí svítila. Před ním, trochu do strany, ležela střeva. Hleděl na ně a naříkal vysokým, pisklavým hláskem, tak nepodobným jeho obvyklému basu. „Moje dzieci, moje dzieci,” opakoval ten Slezan z Polska. Jenom „Moje dzieci,” nic víc. Strýc František se zachytil chomáčů trávy a přelezl přes okraj jámy. Zůstal ležet a oddychoval. Pak se na všech čtyřech vydal ke kamarádovi. Než k němu dolezl, Tondův hlásek utichl a on se jen unaveně díval na hromádku vedle sebe. Malýma, dětsky bezradnýma očima. Jako by se omlouval za tu spoušť. Strýc se nad ním sklonil a ta očička mu zatlačil.

 

„Los los!” uslyšel hlas kapitána Gawrona. Stál nad ním a jeho stín padal strýci Františkovi na hlavu. Jezdeckým bičíkem si šlehal po holínkách, řval a ukazoval, kde jej mají zakopat. S kamarády sebrali to, co z Tondy zbylo, v zeleninové zahrádce vykopali hrob a uložili jej tam. Gawron byl Slezan jako oni, ale mluvil, či spíš jenom křičel, jen německy. Ten jazyk ostatně, na rozdíl od nich, ovládal perfektně.

 

Strýc František vytáhl ze svých zásob vajíčka i žitnou kávu, opožděnou snídani připravil a zanesl  kapitánu Gawronovi. Ten nejdřív přičichl ke kávě, ušklíbl se, ale potom udělal to samé s vaječinou a velký ohryzek na vychrtlém krku mu poskočil. Pokynul strýci Františkovi, ať si přisedne, a dal mu na talíř polovici své vaječiny. Strýc František poděkoval, vytáhl z boty lžíci a ochutnal. Zaváhal, ale pak vzal z pouzdra gazmasky skývu chleba, rozlomil ji  a polovičku položil vedle kapitánova talíře. Namočil chléb do oleje, ukousl a dlouho sousto žvýkal. A pak vše do posledního drobečku snědl.

 

Když kůrkou vyleštil talíř, odsunul jej na okraj stolu a pozvedl oči. Kapitán jen krátce přikývl. Strýc vytáhl z jedné z kapes kabátu, které si sám přišil, svou šachovou soupravu, rozložil ji na stole a nabídl kapitánu obě zavřené dlaně. Kapitán na jednu klepl bičíkem a strýc dlaně otevřel. Na strýce připadly bílé.

 

Když své figurky pozdě odpoledne sbíral, dával si načas. Kapitán na něj blahosklonně shlížel, kouřil ukořistěnou francouzskou cigaretu a bičíkem si šlehal po holínce. Strýc hladil figurky vyřezané z lipového dřeva a ukládal jednu po druhé do plátěného pytlíčku. Když přidal i složenou šachovnici, povstal a chtěl odejít. Kapitán mu podal krabičku cigaret. Strýc František zavrtěl hlavou. Kapitánova tvář se zachmuřila.

„Nekouřím,” řekl strýc František.

„Ach sooo,” protáhl kapitán Gawron a zase se usmál. Strčil krabičku do kapsy kalhot, položil dlaň na strýcovo rameno a odprovodil jej ke dveřím.

„Gute Nacht, Herr Hauptmann,“ řekl strýc František.

„Gute Nacht,“ řekl kapitán, a pak otcovsky dodal: „Franz!“

To bylo poprvé, kdy Gawron někoho oslovil jménem.

 

Když strýc František procházel kolem Tondova hrobu, zašmátral v kapse, dřepl si, a do čerstvé hlíny zasadil olověnou figurku pěšáka. František nikdy nepochopil, proč Tonda tyhle šachy všude s sebou vláčel. To vše muselo vážit snad dvě kila. Našel jen tuto jedinou.

 

Dałeś mu wygrać? - Nechals ho vyhrát?

 “To víš, že nechal,” řekl strýc František.

To dobrze.

 

Strýc František otiskl dlaň do hlíny rozehřáté odpoledním sluncem, vstal, oprášil si kolena a odešel. 

pokračování ....

 

Tento článek byl v Pozitivních novinách poprvé publikován 30. 12. 2006.