Článek
Proč jste se právě teď rozhodl napsat knížku o Václavu Havlovi?
Několikrát jsem se v poslední době u mladých lidí setkal s určitou idealizací předchozí doby. Uvědomil jsem si, jak je těžké ji pochopit, když se nevyznačovala potoky krve. V čem tedy spočívala ona devastující síla totalitního režimu? A právě na příběhu Václava Havla to lze vysvětlit nejlépe.
A kromě toho, v mém spisovatelském programu se vyskytlo okno po dopsání románu. A tohle téma jsem považoval za velmi potřebné.
Je tedy kniha určena mládeži?
Snažil jsem se psát tak, aby už pro děti druhého stupně ZŠ byl text srozumitelný a přínosný. To ale neznamená, že se nebude hodit i dospělým. Dnešní čtyřicátníci v té době také nežili do té míry, aby ji pochopili. Podobnou zkušenost mám se svou knihou Biblické příběhy pro nevěřící děti. Zavděk jí vzali především rodiče.
Kdy jste poprvé slyšel o Václavu Havlovi?
Naše rodina žila na pomezí šedé zóny a disentu. Stýkali jsme se s disidenty a otec se znal velmi dobře s Ivanem Havlem. Chodil k nám a vyprávěl, co se u nich děje. Kromě toho jsme téměř každý den poslouchali Hlas Ameriky. O politiku jsem se zajímal už tak od dvanácti let a velice jsem to prožíval.
Takže Havel byl takové světlo naděje, které vás provázelo komunismem?
Ano, zejména později, když jsem v osmdesátých letech studoval, byl pro mě Havel skutečnou vůdčí osobností. Mluvil jasně a byl vůči režimu nekompromisní. Nebyl postkomunista, nebyl katolík, neměl žádnou další agendu. Pro mě byl tehdy jedinou nadějí na změnu. I když, upřímně řečeno, ještě v roce 1985 jsme se obávali, že železná opona je tu navždy.
Kdy jste se setkali osobně?
Potkal jsem ho, když jsem vydával knížku dalajlámovi. Všichni jsme se sešli v Lánech. A pak, když jsem vydával životopis Madeleine Albrightové a Václav Havel byl jeho kmotrem. Tehdy jsme měli větší prostor spolu mluvit. Připravil jsem mu maketu knihy, která byla jeho autobiografií, a nabídl jsem mu, jestli by nenapsal svůj životopis pro mé nakladatelství Práh.
Někteří Češi říkají, že havlovská revoluce byla až moc sametová…
Jako mladý jsem byl radikální a toužil jsem po nějakém větším potrestání. Jenže kde by se to zastavilo? Ve světě jsme nenásilností získali velký kredit. Navíc většinová společnost nebyla na straně disidentů a příliš radikální vypořádání se s minulostí by možná ani nepřijala.
Většinu lidí sice všechno štvalo, ale že by principiálně režim odsuzovali? Nanejvýš srovnávali, co si mohou koupit lidé na Západě a co oni. Hlubší vymezení proti režimu se týkalo tak deseti procent obyvatel země.
Co vidíte jako Havlův největší úspěch a co jako největší chybu?
Nejvíc si cením eseje Moc bezmocných, který přesahuje dobu. Je to existenciální esej, který geniálně vystihl nejen podstatu totality, ale i to, jak může člověk smysluplně zacházet se životem, i když je jeho názor menšinový a je v opozici k mainstreamu. To má platnost v každé době. Dnešní mainstream má jinou podobu, ale pořád lze žít v pravdě, jak to tehdy definoval Václav Havel.
A chyba? Trochu zabředl do euroatlantické aliance v tom smyslu, že se ne vždy držel svých zásad z Moci bezmocných a nechal se vtáhnout do politického establishmentu, který nikdy není úplně čistý.
Mám podezření, že na to měla vliv Madeleine Albrightová, která mu pomohla a udělala z něj standardnějšího politika.
Jak vnímáte pozdější urážení Václava Havla a lži o něm na internetu?
Na internetu se ventiluje kdejaká žumpa. Těch útoků na Havla je spousta, ale zároveň mě překvapuje, že pro mnoho mladých lidí zůstává velkým vzorem. Myslím, že on sám se nakonec necítil být úspěšný. Měl pocit, že se mu nepodařilo udělat svět lepším místem.
Já ale velice oceňuji jeho myšlenku občanské společnosti, kterou dnes máme. To je pro mě podstata demokracie. Nejen právo volit a být volen, ale i možnost každého jedince o něco usilovat, věnovat se ochraně přírody, dětem, spolkovému životu… A my to opravdu děláme, jen nejsme dost vděční za to, že můžeme.
Ve velké politice Havel ničím nepohnul, protože tu dělají otrlí lidé. V Kongresu USA mu zatleskali a pak si stejně dál jeli politiku po svém.
Je otázka, jestli vůbec lze velkou politiku změnit…
Samozřejmě, ten úkol, který si Havel vzal, byl nadlidský. Ale jeho osobní příklad, jeho neohrožený život v pravdě, jeho chytrý boj proti zvůli režimu, ty tu zůstanou a mají svou cenu. Příklady a vzory z historie jsou velmi důležité. Teď to vnímám i v souvislosti s Ukrajinou, kolik oni budou mít hrdinských příkladů do budoucna.
Má u nás Havel nástupce?
Vůbec ne. Kdo by to také mohl být? Dnes je situace jiná. Ale třeba Šimon Pánek dělá úžasné věci, aniž by se někde zviditelňoval. Je tu spousta lidí, kteří makají na něčem prospěšném, ale nejsou to ti lidé, které vidíme každý den ve zprávách.
Může se vám hodit na Zboží.cz: Václav Havel mocný bezmocný ve 20. století - Martin Vopěnka