Krkonoše jsou od pradávna lákadlem pro milovníky hor, jsou hluboké a na mnoha místech nedotčené, ale je to také místo, kam můžeme v České republice vystoupat nejvýše jakožto na nejvyšší přírodní bod – na horu Sněžku do výšky 1603 m.n.m.

Školní poznávání hor

Už na základní škole nám bylo pravidelně při hodinách zeměpisu vtloukáno do hlavy (někdy vtloukáno doslovně), kolik ta naše nejvyšší hora měří, co se nachází na jejím vrcholku a jaká další krásná místa máme možnost v jejím okolí poznat.

Poprvé jsem měl možnost se na ní octnout až ve 3. ročníku střední školy, kdy jsme měli povinně nepovinný sportovní kurz a já se tak zároveň poprvé podíval do hor jako takových.

Nechápal jsem tehdy, proč se polovina děvčat ze třídy na kurz nepřihlásila, proč nechce zažít to chození po kopcích, po lesních cestách a také proč se nechce vyškrabat až na vrchol Sněžky. Pochopil jsem záhy, když jsem první den ukrajoval počáteční kilometry a mě po chvíli začaly tolik bolet nohy.

Do té doby jsem hrál pouze fotbal, hokej a sprintoval jsem na atletickém ovále. Ale chůze po horách, to byl pro mě úplně nový pohyb.

A pak, když jsem „ji“ spatřil a vyhrabal se na její vrchol, hory jsem si zamiloval. Od té doby jsem pevně doufal, že budu mít další možnost se sem ještě někdy znovu podívat.

Návrat na místo činu

Trvalo to několik let, než jsem se vůbec vydal někam sám. A mé kroky vedly právě sem zpět do Krkonoš a na onu královnu. ¨

Tiše jsem poté na jejím vrcholku zavzpomínal na studentská léta na SOŠ sociální v Jihlavě a prošel jsem si o samotě další nádherná místa po krkonošské magistrále.

Čas ubíhal jako voda a k našim nejznámějším českým horám se přidávaly postupně alpské vrcholky v Rakousku a Švýcarsku, Julské Alpy, hory balkánských zemí, nádherné tatranské štíty na Slovensku a další. Z hor číší takový klid a zároveň respekt, pokud máme to štěstí a jsou nám právě nakloněny.

A jedna z věcí, kterou jsem si chtěl také na Sněžce někdy splnit, byl krásný a dechberoucí východ slunce…

Je jedno letošní brzké listopadové ráno… Vstávání v 1.00 hod. v noci, teploměr na hodnotách kolem  -7 °C a brzký ranní odjezd z Jihlavy směrem na sever.

Předpověď počasí se zdála být více než příznivá, a tak jsem pevně věřil, že to opravdu krásně vyjde a mně se splní přání.

Po cca 3 hodinách noční jízdy prázdnými silnicemi přijíždím do serpentiny pod Horní Malou Úpou, teplota klesá o další tři stupínky směrem dolů, zachumlávám se do oblečení, nasazuji čelovku a po turistické trase začínám kolem půl šesté ráno šlapat do mírného stoupání.

Světlo čelovky nádherně prosvětluje okolní omrzlé a zasněžené jehličnany, pozoruji jasnou hvězdnou oblohu a procházím kolem chaty Jelenka, kde se již také v několika okýnkách svítí.

Za chatou je svah strmější, předcházím dvě skupinky dalších návštěvníků hor a při začínajícím svítání ji konečně spatřím. Sněžka se halí do modrých barev s přicházejícím rozbřeskem. Zrychluji tempo, abych to všechno stihnul, a na úpatí hory potkávám již více lidí.

Teplota už ukazuje 12 pod nulou a udýchaný po zdolání posledních metrů začínám čekat na východní straně na terase poštovny na první „hřejivé“ paprsky.

Po 15 minutách spolu asi se čtyřicítkou dalších lidí na vrcholu a s poskakováním na místě pro zahřátí se ze vzdáleného mlžného oparu nad obzorem objevuje rudý kotouč, který začne barvit okolní zasněženou krajinu do zlatavě červených a žlutých barev a člověk si ten moment může dokonale užít.

A jsem moc rád, že vám ten kratičký moment mohu nyní přinést alespoň v podobě několika obrázků…

Užijte si to… a třeba si také přivstaňte a vyrazte si to užít na živo!

(Autor je cestovatelem z Velkého Beranova)

Diskuze k článku