Naivka

Nejenže jsem v Kamilově chování vůči mé osobě ignorovala varovné signály, dokonce jsem ho zuby nehty bránila, když mě na to někdo upozorňoval. Rodiče, kámošky a dokonce i Robert, který by o mě stál, ale jehož jsem považovala za měkkotu a brala ho jen jako kamaráda.

„Mužský má být pořádný chlap s pevnou rukou,“ říkala jsem si naivně a Kamilovo dominantní vystupování mi imponovalo. Když se na to dívám zpětně, mohl si se mnou dělat, co chtěl a já mu za to jak slepice ochotně zobala z ruky. Domácí práce? Kdepak, ty jsou pro ženskou, chlap se s nimi přece nebude zdržovat, když nosí domů peníze. Zábava a společnost? Kamil se odmítl stýkat s mými známými, a když jsme se někam vypravili nebo někdo přišel k nám, byli to jeho přátelé. Neříkám, že to byli špatní lidé, ale vesměs mu přizvukovali a on se mezi nimi cítil na koni. Abych se vypravila někam sama, to nepřicházelo v úvahu, takže jsem o své kamarády postupně přišla. A v posteli? To vám snad ani nebudu vykládat, Kamilova drsnost mě paradoxně uspokojovala a já mu ráda vyhověla ve všem, nač si jen vzpomněl.

Kamil byl pracant. Nastěhoval si mě do domku, který zdědil po prarodičích a který potřeboval zrekonstruovat. Skoro všechno dokázal udělat sám, sice jsem se mu snažila pomáhat, ale nebyla jsem mu moc platná, tyhle práce mi nikdy nešly. O to víc jsem byla šťastná a obdivovala ho, když prohlásil: „Vlaďko, koukej, jakou jsem ti udělal kuchyň, tam mi budeš vyvářet samé lahůdky.“ Nebo: „Dívej, ložnice je hotová.“ Chňapnul mě do náručí a... no však víte. K tomu všemu dělal v šéfovské pozici v jedné firmě, ve které mi sehnal práci. Vůbec jsem nechápala, že mě chce mít na očích a pod kontrolou, místo toho jsem byla ráda, že můžu být prakticky nepřetržitě v jeho blízkosti.

Občas jsme zajeli k mým rodičům a musím vám říct, že jsem se tam necítila dobře. Jakmile Kamil vycítil, že je někde, kde nemůže velet, tak se stáhl do sebe, prakticky nemluvil a dělal všechno pro to, abychom odtamtud co nejdřív vypadli. Jak byl jinak hr do práce, tak u našich nehnul ani prstem, přestože jasně viděl, že táta občas potřebuje s něčím pomoct. Jednou to cestou zpátky v autě okomentoval větou: „Přece nebudu dělat na něčem, co mi nepatří,“ a aby dal svým slovům větší důraz, arogantně vjel do levého pruhu před blížící se auťák při předjíždění. A já? Než aby mě zamrazilo z jednoho i druhého, pohladila jsem ho po rameni a pomyslela jsem si, jakéhože to mám skvělého ranaře.

Se dvěma svými původními známými jsem přece jen zůstala v jakémsi kontaktu. Pamatuju, jak mi jednou zavolal Robert, jen se chtěl zeptat, jak se mám a při té příležitosti si mi postěžoval, že se na něj vykašlala holka, se kterou asi půl roku chodil. Kamil byl u toho, jeho sice neslyšel, ale z mých slov, jimiž jsem svůj současný stav upřímně vychvalovala až do nebe, a přitom se snažila Roberta konejšit, dobře poznal, která bije. Nakonec to se samolibým úšklebkem okomentoval slovy: „Chudáček. Se ti divím, že se s ním zdržuješ, radši mi uvař kafe.“ Já vyskočila, na té kávě si dala záležet, když jsem mu ji donesla, hladila jsem ho prsty ve vlasech a pošeptala mu, jak jsem šťastná, že mám právě jeho a jak ho miluju. Vzal to jako impuls k dalšímu vyzkoušení naší nové ložnice, samec můj divokej.

Kromě Roberta mi z dřívějška zůstala ještě Ivka, taková veskrze akční ženská, se kterou jsme se sice už nevídaly, ale psaly jsme si maily. Ona se mi vždy dlouze rozepisovala o svých aktivitách, jak hraje squash, chodí do fitka, randí s přítelem, otáčí se v práci a mezi tím vším se mě snažila přesvědčit, že jsem si vybrala špatného partnera. Podle ní jsem sama sebe odsoudila do role života v Kamilově stínu a podřízenosti, načež prý jednou tvrdě doplatím. Já jí vždy odpovídala s humorem, tvrdila jsem, že mi to tak vyhovuje, jsem šťastná a jí bych přála něco podobného. Když Kamil viděl naši korespondenci, zasmál se a prohlásil, že je to husa, že jsem ji dobře usadila, ale abych nepočítala s tím, že ona si moje slova vezme k srdci.

Jen v jednom jsem měla trochu problém. Pomalu se mi blížila třicítka, toužila jsem po dítěti, ale Kamil o tom nechtěl ani slyšet. Zkusila jsem tohle téma nadhodit dvakrát, on se pokaždé na moment zarazil, a pak prohlásil, že dítě samozřejmě ano, ale že teď na to není vhodná doba. Tvrdil, že napřed musíme úplně dokončit dům, on postoupit v práci ještě o stupínek výš, a tak dál, a tak dál, teprve potom se vezmeme a založíme rodinu. Na jedné straně mě to sice trochu trápilo, ale opět ve mně převážily obdivné pocity vůči Kamilovi, jak je zodpovědný a jak to má v hlavě pěkně srovnané.

***

Víte, co je to blesk z čistého nebe? Stalo se vám někdy, že se vám život v domnělém štěstí v jednom okamžiku zhroutil jako domeček z karet, když cvrnknete do té nejspodnější? Já spatřovala v Kamilovi svého boha, pro kterého jsem byla schopná udělat cokoli a jít s ním třeba na kraj světa, když tu najednou... Na ten pohled, který mi konečně otevřel oči, do smrti nezapomenu.

Ještě jsem chtěla vytisknout dokument, na kterém jsem pracovala celý den, a pak už honem domů, abych stačila připravit Kamilovi jeho oblíbenou večeři. Poslala jsem to na tiskárnu do sekretariátu, zaběhla tam, otevřela dveře a viděla je na vlastní oči. Mladičká asistentka byla v předklonu opřená o psací stůl, měla vyhrnutou sukni a Kamil si to s ní zezadu rozdával. Jen překvapeně otočil hlavu, já couvla zpátky, zabouchla dveře, vrátila se do kanceláře a zhroutila se do křesla.

„Jak jen mi to mohl udělat? Jak dlouho to spolu už takhle táhnou? Proč zrovna já, proč já? Co mám teď dělat? Ne, nevěru nemůžu přijmout, dala jsem mu všechno, kdyby to bylo potřeba, byla bych pro něj ochotná i zemřít, a on mě za to tak zradil! Tak ponížil!“

Jedna věta v mé hlavě stíhala druhou, až se v ní zrodila myšlenka, že musím okamžitě utéct. Zmizet. Nedopustit, aby mě tam v kanceláři nebo dokonce doma viděl. Můj náhled na něj se otočil o sto osmdesát stupňů, já si vzpomněla na všechna ta varování od rodičů, od Ivky a od dalších. Zřejmě se přidalo i podvědomí, ve kterém se mi postupně za celý čas nastřádaly negativní pocity ze všeho podřizování a teď mi to vylilo na hlavu jako škopek špíny. Celou tu dobu, všechna ta léta mě měl Kamil jen proto, abych mu byla za služku, uspokojovala jeho sexuální potřeby a starala se mu o přebujelé ego.

Možná si o mně myslíte, že jsem na něj teď byla příliš přísná, ale já to tak cítila. Z kanceláře jsem vylítla jako blesk, nešla jsem domů, místo toho jsem jako malá holka utekla rovnou ke svým rodičům. Vůbec nebyli překvapení, jakoby něco podobného čekali. Mamka mě začala konejšit, táta zrudnul a prohlásil, že tomu mizerovi rozbije hubu. Byl by to snad dokonce opravdu udělal, kdyby ho mamka nekrotila slovy, že si přece s takovým individuem nebude špinit ruce a nenechá se kvůli němu zavřít. Vůbec jsem se jí nedivila, táta je kus chlapa, kdyby mu jednu natáhnul a trochu přitlačil, bůhví, jak by to dopadlo.

Když jsem se uklidnila, začaly mě napadat myšlenky, jestli jsem se neunáhlila a jestli bych přece jen neměla dát Kamilovi šanci, pokud by přišel s prosíkem, že to byl nějaký náhlý úlet a zkrat, a abych mu odpustila. Nicméně on sám mě z těchhle úvah rychle vyléčil. Volal mi, já mu to opakovaně vymáčkla, tak mi začal posílat SMS zprávy. Nebyl v nich ani stín omluvy, jen nadutost a povýšenost. „No co, tak jsme se zapomněli zamknout.“ „Muselas počítat s tím, že mám milenky, když ty mi v posteli nestačíš.“ „Okamžitě se vrať, musíš uvařit a uklidit.“

Na ty zprávy jsem samozřejmě nereagovala, ale ukázala jsem je rodičům, táta se neudržel a z mého telefonu mu zavolal. Nebudu vám tady vykládat, jak ho dořval, až jsme se s mamkou bály, aby ho z toho rozčilení netrefil šlak. Nakonec to ale bylo k něčemu dobré, ukázalo se totiž, že Kamil je v jádru posera, a když na něj někdo trochu víc přitlačí, tak se, obrazně řečeno, roztřese jak ratlík. Táta ho prostě a jednoduše dokázal zkrotit a následně dokonce přimět k tomu, aby mu vydal moje věci, které mi u něj zůstaly. Moc jsem si toho nevzala, jen to nejnutnější, chtěla jsem za sebou spálit všechny mosty. Když o tom zpětně přemýšlím, měla jsem vlastně štěstí, že se mi Kamil neodvážil nějakým způsobem mstít a že mi dal pokoj. 

Sebralo mě to, to vám teda řeknu, nerada na tohle období vzpomínám. Ale na druhou stranu vše zlé je pro něco dobré, naučila jsem se jinak nazírat na život, vážit lidí, kteří za to stojí, vážit si sama sebe a nepodléhat klamným představám o někom, kdo mi navenek imponuje, ale v jádru je to mizera. A měla jsem i kapičku štěstí. Kapičku? Kdepak, obrovské vědro štěstí, dali jsme se dohromady s Robertem, kterého jsem dřív podceňovala, abych nakonec zjistila, že je férový chlap, o kterého se můžu opřít. Čekáme spolu dítě, dneska mi to doktor potvrdil a už se moc těším na Robertovy rozzářené oči, až se mu večer s touhle novinkou svěřím.