VLADIMÍR KOLÁR

Odru a její nejbližší okolí jsem si zamiloval. Nejprve jsme tam několikrát byli s rodiči, později už jen s mámou, občas jsme k řece zašli s družinou. A samozřejmě jsme se sem vypravovali se sestrami Alenou a Míšou, někdy i s kamarády z našeho domu nebo ze školy.

K řece od nás ze sídliště Stalingrad vedlo několik cest. Když jsme ještě bydleli v ulici Kapitána Vajdy, obvykle jsme po ní šli až k tramvaji do Pavlovovy ulice (někteří lidé jí říkali Pavlova, jako by byla po nějakém Pavlovi!), odkud to bylo jen kousek k průkopu bývalé železniční dráhy. Byla to nejspíš jednokolejka, a protože dole byla cesta poměrně úzká, hodně zarostlá, plná náletů křovin, chodilo se zpravidla horem, ve směru k řece po levé straně zářezu. Byly tu i zbytky několika mostů či můstků, které dřív zřejmě propojovaly pole a pastviny po obou stranách průkopu.

Před řekou se vcházelo do lužního lesa, většinou s mnoha loužemi a bahnitými místy, ale bohatého na zajíce a množství bažantů a koroptví. Hub na rozdíl od Bělského lesa tu mnoho nerostlo, jedlých druhů tu bylo jen málo. Zato zde bylo obrovské množství květin. Na to bych sám nepřišel, ale máma, milovnice botaniky, si nikdy nezapomněla s sebou vzít už hodně ošuntělý Polívkův Klíč k úplné květeně republiky Československé.

K určování kytek bylo zapotřebí mít základní vědomosti, zkoumal se stonek, listy, okvětí, barvy, ale také kořenový systém nebo plodnice. A spousta dalších věcí včetně prostředí, kde rostlina žila. Vylučovací metodou se vždy došlo k cíli. Já jsem si nikdy Polívkovy postupy zcela neosvojil, ale sestra Alena byla v určování naprostá jednička, šla dokonce tak daleko, že květiny určovala přímo na místě, a teprve když dospěla k cíli, se dokázala rozhodnout, jestli květinu utrhne do vázy.

„Tahle je chráněná, nesahejte na ni, to se nesmí,“ přikazovala nám rezolutně a velmi se zlobila, když jsme ji neposlechli. U každé květiny dokázala sedět, dokud ji bezpečně neurčila, a nepřekážely jí v tom ani komáři a ovádi, kterých tu bývalo nemálo. Z míst byla ochotná zmizet, jen když se blížila bouřka provázená lijákem, protože to hmyz vždycky kolektivně šílel a jeho bolestivé obtěžování se nedalo vydržet.

Přes řeku tu po válce zbyl most, spíš takové torzo, po kterém odvážlivci dokázali přejít na druhou stranu do Polanského lesa. Také jsem k nim patřil, samozřejmě nikoli, když jsem tady byl se sestrami nebo s mámou, ale jen ve společnosti kamarádů. Na jednom místě moje odvaha končila, to, když přechod přes řeku pokračoval jen po úzkém nataženém prkně. Hrozně jsem se bál na ně vstoupit, ale ještě více by mi vadil posměch kámošů. Tak jsem ten krátký, ale nebezpečný úsek vkleče přeručkoval, bylo to samozřejmě křečovité, ale vítězné. Myslím, že to nikomu ani nevadilo ve světle události, ke které došlo chvíli po mém „výkonu“, kdy se jeden ze spolužáků zřítil do řeky. Úlek mě doslova zmrazil, chvíli jsem nebyl schopen slova ani činu. Ale pak jsem kamaráda uviděl, jak stojí na dně řeky a že mu zřejmě nic není. A protože k našemu „stalingradskému“ břehu to měl z vody blíž, postupoval rozvážnými kroky k němu. My jsme ho provázeli po mostě, na nebezpečném prkně tentokrát už všichni vkleče. Honza v jednom místě řeky nestačil, ale naštěstí je dokázal přeplavat.

Byl to už čas školního roku, bylo chladno a voda rozhodně neměla přívětivou teplotu. Kamarád se netřásl jen strachem, ale i zimou.

„Normálně bych si v té vodě ani nesmočil nohy, taky jsem v nich měl ze začátku pořádné křeče. Naštěstí to přešlo, hlavně že jsem v té chvíli ještě mohl stát na dně.“

Svlékl se donaha, někdo ho otíral svým svetrem, pak mu každý zapůjčil něco ze svého oblečení. Problém byl s dolní částí Honzova těla, nikdo z nás neměl dvoje kalhoty, já dokonce neměl ani trenýrky, občas se všechny ocitly v prádle, tak jsem si v takové situaci „naostro“ navlékal punčocháče, které se nosily v zimních měsících.

„Laďa, ty nosíš štrample jako děvuchy?“ posmívá se mi Bubák, když jsem si sundal tepláky.

„No bože,“ ohradím se, „vždyť se mu budou hodit. Zahřejou ho.“

„A to půjde domu jen ve štramplách? Ta ostuda!“

Namítnu: „Vždyť mu můžeš půjčit svoje trenky, jsou dost dlouhé, vezme si je přes punčocháče, nikdo si toho nevšimne. Poláky (gumáky) má vysoké, budou mu sahat skoro až k nim.“

„Tak jo, hlavičko.“ Bubák se rychle svléká, trenky putují k Honzovi.

A můžeme vyrazit ke svým domovům. Já nesu balík promočeného Honzova oblečení, sám „naostro“ v teplákách stejně jako Bubák, někdo zapůjčil svetr, jiný bundu. Ani když jdeme po hlavní ulici, nikdo si nás nevšímá, s Honzou jdeme jako svědci až k bytu ve druhém poschodí. Že uklouzl na břehu Odry a spadl do vody, jeho mámě, které podávám svršky, úplně stačí, kolektivní pravdu nelze zpochybnit. A vypadáme, že i kdyby bylo nejhůř, kamaráda bychom v tom nenechali. Jdeme s Honzou do pokoje, kde nám vrací zapůjčené oblečení, pořád se třese zimou, omlouvá se a upaluje do koupelny.

Když, už oblečeni ve svém, odcházíme, Honzova máma nám děkuje a každému podá drobnou sladkost.

„Ještě že má Jeník tak skvělé kamarády,“ říká zajíkavě.

U mostu jsem byl poprvé zřejmě těsně před svými pátými narozeninami v roce 1952, byl tehdy krásný skoro letní den a na velkém prostranství blízko mostu byla nějaká slavnost, snad Mezinárodní den dětí. Byli jsme tam ještě celá rodina, to už za necelé dva měsíce neplatilo, zíral jsem, kolik má táta známých, moc lidí ho zdravilo a dávalo se s ním do řeči.

Tehdy tam byla ještě budova restaurace U Lazarů, vzpomínám si, že jsem se rodičů ptal, co je to Lazar. Táta mi vysvětlil, že to je postava z bible, žebrák, který kvůli své bídě umřel, ale po několika dnech k němu přišel Ježíš a vrátil mu život.

„A tady bydlel?“ zeptal jsem se nevinně.

„Kdo?“

„Přece ten Lazar. Když se to tak jmenuje.“

Vloží se do toho máma: „Víš tohle je z úplně jiné doby, třeba ten první majitel býval často nemocný, tak se mu říkalo lazar. A z toho vzniklo jeho jméno i pojmenování hospody.“

Nevzpomínám si přesně, jestli restaurace tehdy ještě fungovala, ale pevné lavice před ní i podium určitě ano. Snad tam něco připravovali vojáci nebo se pochutiny vydávaly z nějakého improvizovaného stánku, ale bylo tam pivo, limonáda i párky nebo guláš. A také nějaké soutěže. Nechyběla ani muzika a zpěv.

Vybavuji si jenom velké množství lidí, někteří seděli na lavicích, jiní leželi v trávě. Víc si nepamatuji, protože zanedlouho při velké záplavě jsem tady viděl z bezpečné dálky velkou část hospodské budovy pod vodou, a tento dramatický zážitek, kdy řeka unášela nejen majetek, ale i domácí zvířata a lesní zvěř, mi téměř zakryl vzpomínku na někdejší slavnostní den.

A se školou jsme sem později chodili, když jsme si připomínali konec druhé světové války, protože právě tady začala úspěšná ostravská operace sovětské armády a československého armádního sboru. Mockrát, zvláště po jarních záplavách, jsme s kamarády v blízkých lesích nacházeli mnoho nevybuchlé munice, a když už jsme s větší sebejistotou přecházeli po mostě, na který byl vstup zakázán, byly naše nálezy ještě vydatnější. Ale daleko nejvíc na druhé straně přitahovaly neuvěřitelné plantáže sněženek, kterým se tady dařilo lépe než kde jinde. Takže 8. březen, Mezinárodní den žen, byl nejčastějším datem našich hrdinských přechodů na polaneckou stranu řeky. Které mamince by se nelíbila kytice sněženek? Jen moje sestra Alena vždy projevovala nespokojenost.

„Sněženka podsněžník se přece netrhá, ta je chráněná.“

Na úplném konci padesátých let se na naší straně řeky pohybovali pyrotechnici a občas jsme zaslechli i výbuchy, když odpalovali nalezenou munici. Pak sem najížděla nákladní auta a kritická místa zasypávala vykopanou zeminou ze stavby druhé části našeho sídliště. Ve stejné době obojživelné bagry a rypadla regulovaly řeku. Část míst našich procházek, kde rostly lilie zlatohlavé i další vzácnosti a kde byla i přírodní bažantnice, vzala jednou provždy za své. Kdo tehdy mohl tušit, že i tady budou jednou stát domy!

Když jsme se počátkem roku 1955 přestěhovali na opačný konec sídliště, do Čujkovovy ulice 6, měli jsme to k řece podstatně blíž. Stačilo ujít pár desítek metrů ke konečné stanici tramvaje, překročit přes Výškovickou silnici, pak už jen dojít ke slepému rameni Odry a podél něho. A byli jsme u řeky. Největší radost jsme měli, když jsme u břehu blíže k Výškovicím nalezli místo, odkud z potrubí vytékala teplá voda. Už s jistotou nevím, odkud se tu vzala, ale tuším, že to mohlo být z nedaleké čistírny odpadních vod. Dodnes nevím nic o kvalitě nebo zdravotní bezúhonnosti téhle vody, každopádně v určitém okruhu kolem výpusti se dalo koupat už od dubna. Vždy to bylo bez následků, žádné zdravotní obtíže se nikdy u nikoho z nás nedostavily. A to jsme tam vodili bezpočet kamarádů. A samozřejmě to odtud nebylo nijak daleko k našemu oblíbenému mostu nemostu a k místům našich vycházek.

Když jsem počátkem osmdesátých let byl v Ostravě celý týden na Festivalu českých a slovenských filmů, našel jsem si čas k návštěvě domu v Čujkovově ulici, kde jsme do roku 1960 bydleli. Zastávka tramvaje už nebyla konečná a jen stěží jsem se orientoval mezi novými domy, které zaplnily někdejší louky a pole. K řece jsem nakonec došel, ale okolí jsem nepoznával. Došel jsem i k mostu, po kterém už jezdily vlaky, které od Vítkovic přijížděly někdejší vyhloubeninou, dnes rozšířenou pro dvoukolejný provoz. A došlo mi, že právě tudy vede Polanecká spojka, o které se kdysi tolik psalo. Přes most se dnes vedle vlaků dostanou také chodci i cyklisté a na druhé straně je přivítá přírodní rezervace Polanský les, která je tolik podobná zaniklým luhům, remízkům a zákoutím mého dětství.

Po cestě vedoucí ze sídliště k Odře jsme vyráželi i v zimních měsících. Cílem tentokrát nebyla řeka, ale kopcovitý terén tak v polovině cesty mezi Výškovickou ulicí a Odrou. Dětské party sem spěchaly se sáňkami bez rodičovského doprovodu, byly však natolik věkově různorodé, že se dokázaly postarat o toho, kdo měl nějaký problém.

I když tady nic příliš vážného nehrozilo, kopec byl poměrně mírný a mimo město. A snad všichni znali příběh chlapce z naší školy, se kterým jsem se vídával v družině. Byl po několika operacích a trpěl velkými bolestmi hlavy a náhlými záchvaty, které u všech vyvolávaly zděšení. Někdy pro něho musel přijít některý z rodičů, tak na tom byl kluk špatně. A to jenom jednou na sáních sjel z kopce, právě tam, kde před kinem vjížděla tramvaj do sídliště. S jednou se čelně střetl. A pokud si prohlédneme jeho jizvy, tak čelo to určitě bylo. Měl jsem ho rád a bylo mi ho moc líto.

Oblíbené bylo místo v zasněžených loukách, kde se dalo z vhodného kopce sjíždět dolů, svah se postupně zmírňoval, nicméně trochu stranou se dalo dojet i k příkopu, ve kterém se hromadila voda tekoucí od pramene. Nejvodnatější místo bylo ohrazeno nízkým plůtkem a drátem.

Komu se sáně rozjely více, nezbylo než brzdit, aby se hrozící překážce včas vyhnul. I mně bylo zřejmé, že tento postup je žádoucí, ale měl jsem těžké dřevěné sáně, jejichž jízdní část byla pobitá kovovými pláty. A rozhodně docela nevhodné polobotky s klouzavou podrážkou nebyly tím, co by nějak pomohlo zvrátit mou stále se zrychlující jízdu.

Takže jsem prorazil plot, pořezal se ostnatým drátem, natloukl si lokty a kolena, a ještě se omočil v ledové vodě. Sáně se docela rozpadly, milosrdně přejaly osudný náraz, aby ochránily mé nepříliš chráněné tělo.

Na cestě k našemu baráku mě doprovázel celý dětský průvod, už doma jsem prošel hlavně teplou koupelí, a pak jsem byl, oblepený několika náplastmi, zásobován horkým čajem. Když přišla máma z práce, už jsem měl nejhorší za sebou, vymýšlel jsem, co říct k mé úplné likvidací sání. Ale nebylo tentokrát potřeba nějak si vymýšlet, máma už byla o všem zpravená, měla radost, že já jsem celý, že jsem svou nehodu přestál bez zlomenin nebo otřesu mozku.

Za pár dní jsem byl v pohodě, a ještě jsem si toho roku užil mnoho zimních radovánek. Bylo to v únoru 1956, kdy nám díky nevídané zimě neustále prodlužovali uhelné prázdniny. A ty byly určitě nejdelší v mém životě.

Ukázka z rukopisu vzpomínkové prózy Vladimíra Kolára Drobky a střepy, přibližující autorovo dětství prožité hlavně v Ostravě od roku 1950 do poloviny šedesátých let