Scena.cz - 1. kulturní portál

zvláštní poděkování

Dagmar Křížová: Srdce je důležitější než ty prachy

První konkurz do Městského divadla Brno absolvovala herečka a zpěvačka Dagmar Křížová v roce 2017 do muzikálu CHAPLIN. Následoval projekt BÍTLS, BRNĚNSKÉ KOLO a mnoho dalších. A to už se pomalu dostáváme k muzikálu MY FAIR LADY (ZE ZELŇÁKU). Poprvé byl v Městském divadle Brno uvedený v roce 1999. Potom se hrál na Biskupském dvoře, a nakonec režisér Stanislav Moša po tomto titulu sáhl letos (2022). Dagmar Křížová v něm alternuje postavu Lízy Ďulínkové. Dále jsme ji mohli vidět v inscenacích LAKOMEC; MAMMA MIA!; PRETTY WOMAN; SNĚHURKA A JÁ. A právě teď bude její další premiérou muzikál MATILDA, kde ztvární postavu Slečny Honeyové.

Naše první osobní setkání se odehrálo na parkovišti za Hudební scénou. Vezl jsem ji do Prahy. Během cesty bylo o čem si povídat. Námětů na rozhovor bylo hodně. Ovšem začali jsme trochu z jiného soudku, než je muzikálové a činoherní herectví…

Prý ráda chodíte do antikvariátu?
Vážně ano. Mám tam možnost dostat se k některým titulům v původním vydání. Měla jsem štěstí například v případě Cyrana z Bergeracu, ale našla jsem tam i staré věci od Karla Čapka: R.U.R., Povídky z jedné kapsy, Bílou nemoc. Tituly byly v kožené vazbě za pět korun, což je neuvěřitelné.

Roxana v Cyranovi vás zatím nepotkala…
Nebudu lhát, že jsem si na ni někdy nemyslela. Poprvé jsem se s ní potkala v době studií na Ostravské konzervatoři při návštěvě Divadla Petra Bezruče. Je to vážně nádherná role.

Návštěva divadel patří bezesporu mezi dobré zkušenosti.
Určitě se pod to rovněž podepisuju. Pro čerstvou studentku, „mladé ucho“ to je jeden živý praktický seminář herectví. Mladší studenti by podle mého názoru měli nasávat divadelní atmosféru a dobré herecké výkony. Je to jedna z cest, jak se herectví může dostat do každého z nás. Cyrano a Evžen Oněgin, to jsou tituly, které se do mě zasekly a jsou ve mně celý život.

Studovala jste gymnázium a konzervatoř? Nějak si to nedovedu představit.
Studovala jsem jenom konzervatoř. Jednalo se pouze o rozšíření studijní akreditace školy a změnu názvu z Janáčkovy konzervatoře v Ostravě na Janáčkovo gymnázium a konzervatoř v Ostravě. Hercům bohužel tato možnost nebyla poskytnuta, asi měli pocit, že to pro herce není potřeba. Ale teď už se to zase vrátilo k původnímu názvu.

Po různých hostováních přišlo ke slovu Městské divadlo Brno a váš první konkurz…
… muzikál CHAPLIN (režisér Stanislav Moša, 2017 - pozn. red.) Náš ročníkový pedagog byl kromě Miroslava Ondry i Petr Štěpán, který je už dlouhá léta jedním z nejlepších herců Městského divadla Brno, a jako studentka jsem se chodila na Petra dívat. Pro nás to byla vysoká laťka a kvalita.
Ten konkurz tak nějak postupně ze všeho vyplynul, i když jsem neměla moc velké ambice. V podstatě jsem coby studentka na JAMU byla velký neznalec muzikálu, i přesto, že jsem jej chtěla studovat, tomu se dneska směju. Ale k tomu konkurzu. Přišla jsem v originálním outfitu - vysoké vojenské boty. Zpívala jsem swing - Jsem dívka v rytmu zrozená, a od Adele - When we were young - místo muzikálové písně, která byla v zadání, rozhodla jsem se tak pozdě, že jsem si už nestihla nic připravit. Tak jsem obě písně dozpívala, chvíle ticho, a pak: “Dášenko, kolik měříš?” ptal se mě Stanislav Moša. Já: “157 centimetrů” “Aha, tak nashledanou.”
Nabyla jsem dojmu, že nic. K mému překvapení mi ale pak zavolali a byla z toho role první manželky Chaplina Mildred Harrisové. Moc hezká a silná role, nádherná práce, sice těžká, ale dobrá.

A to už se začal postupně psát váš muzikálový a divadelní život v Brně. Líza Ďulínková, Ostravaci mluví…
…krátce a rychle. „Bo neni čas.“

Jinak mluvíte krásně zřetelně a spisovně, k tomu vynikající dikce. Jak to šlo s brněnským hantecem tedy nářečím?
Pocházím z Beskyd - Frýdlant nad Ostravicí, severní Morava. Rodinu mám i v Čechách u Aše. Předtím jsem Studovala pět let v Ostravě, pak JAMU a dnes i pracovně Brno. Valnou část práce (a bydliště) mám v Praze. Všechno se mi to míchá. Takže s různými dialekty nemám problém. Mám takový dar, asi díky té mé rozlítanosti.

My Fair Lady (ze Zelňáku), tady má Líza Ďulínková velký oblouk. Doslova se před očima publika proměňuje, zejména díky svému přirozenému šarmu. Můžete tu změnu přiblížit?
Při zkouškách se hodně ptám a hodně diskutuju. Třeba mluvím o blbostech, ale chci o postavě a souvislostech v příběhu zjistit co nejvíc. Nasát všechno. Vím, že když budu nabízet nápady, a to nemyslím z mé strany jako nějakou drzost - tak já prostě pracuju, tak vím, že to tím půjde dopředu. A když se mnou režisér umí pracovat, a hlavně CHCE pracovat, tak je to pak nádhera. Tak nějak jsem to měla i při zkoušení Lízy. To je pro mě určitá cesta, jak dosáhnout daného oblouku a nebýt prvoplánově jednoduchá, ani samolibě příliš chytrá.

Nejste jen ráda loutkou na jevišti?
Nesnáším a především to neumím. Nikdo po mě nemůže chtít, abych byla jen jeho nástrojem. Potřebuju všechno do podrobností objasnit a vysvětlit, proč to tak má být. Vyzkoušet si i ty špatné způsoby a motivace, poučit se, hledat. Prostor pro chybu je strašně důležitý. Když mě někdo do něčeho obsadí, tak doufám, že asi proto, že do daného projektu něco přináším. Že mám v sobě nějaký drive, a ten dávám k dispozici.

Líza Ďulínková vystupuje v My Fair Lady nejvíce se dvěma kolegy - Kristiánem Pekarem a Janem Mazákem. Oba představují různou hereckou generaci.
Hraje se mi s nimi výborně. Oba je považuji za skvělé profesionály a oba je mám i moc ráda jako osobnosti. V té roli mě nejvíce baví etiketa té doby. Líza se nepředvádí, prostě je taková prostá. Hlavně je jí všude plno, ale vůbec není hloupá, má svou přirozenou inteligenci.

Vynikající je tam i Zdena Herfortová. Má vás nejdříve za plebs, ale nakonec se před vámi klaní. “Lízo, výborně,” říká. Podle mě stěžejní zlom inscenace...
Víte, s takovými kolegy a kolegyněmi jako Láry Kolář, Zdeněk Junák, Jan Mazák nebo Zdena Herfortová, je obrovský dar mít možnost s nimi pracovat. Je to hrozně jednoduché. Přijdou vždy extrémně připraveni na zkoušku, a okamžitě tam vnesou svou nádhernou osobnost, um a profesionalitu. Všechno je to pravé a ryzí. Pak tam jste i vy, jste součástí toho pravdivého procesu, a všechno jde do vás. Najednou se k vám dostává takový herecký pocit blaha.

Většina kolegů z Městského divadla Brno mi v rozhovorech říkala, že si hlavně váží lidí kolem sebe. Kvůli nim a rolím stojí za to tam být.
Osobně si držím malý okruh přátel, ale za to těch opravdových. Mockrát jsem se spálila, ona ta umělecká branže dovede být záludná a ne všichni to s vámi myslí opravdu tak dobře a upřímně. Takže jsem často hodně opatrná a někomu asi přijdu i uzavřená. V Ostravě máme takovou zásadu rovnosti - mezi sebou si tam říkáme věci na rovinu. Vždycky víte, na čem jste. Takové lidi vyhledávám i tady, ale v Brně to není zas až tak jasná páka, spíš se musíte naučit hledat pravdu. Srdce je důležitější než ty prachy.

Pojďme k vašemu zpěvu.
Zpěv je mou nedílnou součástí už od malička. Maminka je sice amatérská, ale za to naprosto fenomenální zpěvačka. Můj nevlastní táta také vystudoval konzervatoř v Ostravě a potom JAMU, je to dirigent, ale hraje i na příčnou flétnu, taky na klavír. Hudba a vše kolem ní jsou pro mě přirozené. Já od školky chodila do spousty kroužků. Od šesti let jsem hrála na klavír. Byla jsem dost neposedná, tak mě zapsali do baletu. Potom jsem měla moderní tanec a disco. Ale zpěvu po stránce techniky jsem se opravdu začala věnovat až na konzervatoři.

Operní zpěv nebo pop?
Moje začátky sahají do souboru Malá chasa a Chasička (zakladatelka Viera Šimonková, při ZŠ T.G. Masaryka ve Frýdlantu na Ostravicí - pozn. red.). Tady jsem získala základy zpěvu. Doteď říkám, že lidové písně jsou nejlepším základem, ono i když se to může zdát, jejich interpretace není mnohdy jednoduchá.
Na konzervatoři mě dostala paní učitelka Petra Václavíková. Došla asi k závěru, že oproti ostatním jsem hodně pokročilá, a že bych mohla přejít k operní technice. Té úplně základní samozřejmě. Jak pracovat s hlasem, rejstříky, jak se starat o hlasivky, jak zpívat hlavové tóny, otevřené výšky, hruďák, to všechno mně naučila, a za to jsem jí hodně vděčná. Nejenže díky ní mi zesílil hlas, ale naučila mě správné základy operní techniky. Všechno to je důležité pro muzikálový zpěv. Ale hned v druháku na konzervě jsem také začala zpívat jazz, a to je zase jiná písnička. Zpívání je pro mě prostě přirozená součást.

Kromě toho všeho jste působila v BuranTeatru, pod režijním vedením Mikoláše Tyce.
Mikoláš je můj dobrý kamarád, a velmi ho respektuju jako režiséra. BuranTeatr je pro mě taková láska. Působil tam náš pedagog Miroslav Ondra, je to jeho domovská scéna a půlka srdce, a během studií jsme tam byli furt. Pak si nás holky z ročníku přizval Miky ke spolupráci na FAUSTOVI. Pro mě se tam zrodila taková krása, bylo to přirozené a hezké zkoušení, i když jsme tam s holkama byly jen chviličku. Nakonec zjistíte, že si s režisérem sednete i lidsky. Známe se a věříme si. Před pár lety si mě znovu pozval jako záskok za jednu z rolí do činoherní inscenace Čarodějky ze Salemu, na to taky ráda vzpomínám, a těším se na nějakou další společnou práci.

Pojďme k inscenaci Matilda, režie Petr Gazdík. Premiéra 21. ledna 2023. Vaše role Slečna Honeyová…
Úspěšný světový muzikál, hrajeme v české premiéře. Hlavní hrdinka Matilda je malá holčička, velmi nadaná a sečtělá, jen ve své rodině je tak nějak navíc. Slečna Honeyová je její učitelka, a Matilda u ní nalezne nejen pochopení pro svou čtenářskou vášeň, ale i lásku a něhu.
Učitelka Honeyová je hodná, ale vylekaná žena. Taková chuděra, co má velice smutný, osamělý, a těžký život, ale vidí v Matildě neuvěřitelný potenciál. Rozhodne se, že té holčičce pomůže. Obě k sobě přilnou, otevřou navzájem svá srdce. Každá se pro tu druhou tak nějak stává andělem, pro obě je trochu zázrak, že se našly.

Matilda v rámci muzikálu roste?
Ne. Autor ji zachycuje v jednom časovém období. Filmovou předlohu velmi miluju, je to taková laskavá pohádka pro dospělé. Teď přes Vánoce dokonce vzniklo nové filmové, tentokrát muzikálové zpracování pro Netflix, a to se moc povedlo. No, je to krásná práce, jedna z těch výjimečných. Moc se těším.

Držím palce. Trasa Praha - Brno - Praha stojí za to?
Určitě. Mezi Prahou a Brnem jezdím už nejméně osm let. Pro mě je Brno hlavně angažmá v našem divadle, a mám tu jednu část rodiny. V Praze mám další menší projekty - nahrávání, castingy a natáčení. Hodně dabingu. Práce ve studiích zabere překvapivě hodně času, ale zvykla jsem si, a naučila jsem se najít v tom rovnováhu, a mít tak čas i pro sebe, a pro svou rodinu. Takže mi to tak vyhovuje, i když uvidíme, jak dlouho to takto budu zvládat.

www.mdb.cz

2.1.2023 18:01:11 Josef Meszáros | rubrika - Rozhovory

TIP!