Sto let „janáčkovské pěvkyně“ Marie Steinerové

Marie Steinerová se narodila 10. ledna 1923 v Mladé Boleslavi pěvkyni Marii Minářové (1896–1968). Díky tomu částečně vyrůstala v divadelním prostředí. Jako dítě neměla operu v lásce, protože o matku-pěvkyni se při představeních musela často buď bát nebo se jí bát. Raději měla proto balet a činohru. Roku 1925 si zahrála roli Adélky v opeře Na Starém bělidle Karla Kovařovice, ve které Minářová zpívala Kněžnu. V devíti letech hrála v Shakespearově Zimní pohádce.

Po úspěšné maturitě na dívčím gymnáziu v Praze roku 1941 se přihlásila ke studiu zpěvu na Pražské konzervatoři (1941–1947), kde se nejprve pod vedením Jana Hilberta Vávry, a poté v pěvecké třídě Běly Rozumové-Chalabalové vzdělávala pěvecké technice. Před nástupem na konzervatoř nenavštěvovala hodiny zpěvu – zajímala ji více činohra. Po dětských rolích se prvně objevila ve filmu Tetička Martina Friče roku 1941.

O rok později si zahrála po boku Vlasty Buriana ve filmu Vladimíra Slavínského Ryba na suchu a v německém muzikálu Wir machen Musik. Krátce působila v Divadle Vlasty Buriana (hra Prodaný dědeček). Ale přesto ještě před dokončením studií na konzervatoři získala, díky vynikajícímu vedení své pedagožky, první operní angažmá a zkušenosti s operním provozem.

První operní postavou Steinerové se stala Rusalka, kterou nastudovala roku 1943 v ostravském Zemském divadle pod taktovkou Zdeňka Chalabaly. Krátce po 2. světové válce se na jednu sezónu (1945/1946) stala členkou souboru opery Divadla 5. května v Praze, kam ji do role Vlčenky ze Smetanovy opery Braniboři v Čechách obsadil Václav Kašlík. Roku 1945 se provdala za Miroslava Steinera, s nímž měla dva syny – Miroslava (*1945) a Jaroslava (*1950). Manželství bylo rozvedeno roku 1959.

Konzervatoř absolvovala Marie Steinerová roku 1947. Na absolventském koncertě provedla mimo jiné árie Libuše (Libuše) a Kostelničky (Její pastorkyňa). V té době již působila jednu sezónu v Ostravě v Zemském divadle, kde vytvořila řadu rolí, například Jenůfu i Kostelničku Buryjovku (Její pastorkyňa), Mařenku (Prodaná nevěsta), Cizí kněžnu (Rusalka), Miladu (Dalibor), ale i role zahraničních oper jako například Elizu (Piková dáma) a Giuliettu (Hoffmannovy povídky).

Krátké ostravské angažmá (1946–1948) musela pro zdraví syna Miroslava ukončit a její domovskou a životní scénou se stala opera Státního divadla v Brně (dnes Janáčkovo divadlo). Zde působila třiatřicet let (1948–1981) a její kariéru doprovázely úspěchy i mezilidské konflikty a spory. Do Brna byla Steinerová angažována společně s Libuší Domanínskou, Jaroslavem Stříškou (1919–2001), Zdeňkem Kroupou (1921–1999) a dirigentem Františkem Jílkem. Během své dlouhé kariéry v Brně ztvárnila role mladodramatického a později vysokodramatického sopránu až mezzosopránu. Ikonickými postavami Steinerové se – kromě postav janáčkovských oper – staly již zmiňované Milada (Dalibor), Cizí kněžna (Rusalka) a Libuše (Libuše), ale také Kněžna (Čert a Káča), Aida (Aida), a hlavně Elektra (Elektra), Maršálka (Růžový kavalír), Senta (Bludný Holanďan) a Santuzza (Sedlák kavalír).

V operách Leoše Janáčka se objevila ve všech titulech kromě Výletů pana Broučka a Z mrtvého domu. Mimo tyto vytvořila výrazné postavy Kostelničky Buryjovky v Její pastorkyni, kterou nastudovala třikrát – roku 1952, 1962 a 1972 a dvakrát Emilii Marty ve Věci Makropulos roku 1957 a 1962. Dále ztvárnila Paní Revírníkovou (1952), Sovu (1965) a Datla (1970) v Lišce Bystroušce, roku 1958 Matku v Osudu a Marfu Ignatěvnu Kabanovou v Kátě Kabanové roku 1968. Hudebně na těchto titulech nejčastěji spolupracovala s dirigentem Františkem Jílkem, který byl, podobně jako Břetislav Bakala, oceňovaným janáčkovským dirigentem. Svým uměleckým pojetím Emilie Marty měla Steinerová předčít dokonce vynikající Marty Emílie Zachardové (1912–1951) v nastudování Věci Makropulos roku 1948: „Její Marty není ledová a chladná, je hřejivější a vzbuzuje soucit“ – alespoň tak Steinerovou roku 1957 popsal Bohumír Štědroň ve Svobodném slovu. Rudolf Pečman prohlásil v Rovnosti roku 1968 o Kostelničce Marie Steinerové, že postavu pojala klasicky. Podle Pečmana vytvářela Steinerová postavy tak, jak by si to přál sám Leoš Janáček.

Svůj vztah k Leoši Janáčkovi popsala Steinerová jako nejvřelejší. Kritiky ji vnímaly jako opravdovou janáčkovskou pěvkyni, protože postavy nelyrizovala, ale ponechávala jim dramatickou tvář až s psychologickými rysy.

Rudolf Pečman ji popsal těmito slovy: „Steinerová zpívá se silnými dramatickými akcenty, jež vyhovují plně Janáčkovu výrazu. Je také znamenitou herečkou, což prokazuje v bezprostředních, a přitom logicky působících vnitřních akcentech. Marie Steinerová je ideální janáčkovská pěvkyně, nelyrizuje výraz, ale je dramatickou postavu v pravém slova smyslu. Chápe Janáčkovu hudební mluvu jako projev skladatele vysloveně moderního, který ve své době předjímal vývoj směřující k expresionismu.

Marie Steinerová se i nadále nepřestávala v pěvecké technice vzdělávat a navštěvovala lekce u Anny Korínské (1899–1979), profesorky bratislavské Vysoké školy múzických umění, a u Jiřiny Logačevové. Své schopnosti dále předávala studentům na Konzervatoři Brno a na Janáčkově akademii múzických umění – pedagogickou činností se zabývala částečně z existenčních důvodů. Mezi její studenty patřila například Jitka Pavlová, Boleslav Polívka, Pavel Trávníček, Svatopluk Skopal a Hana Zagorová (1946–2022), které vyučovala zpěv na Divadelní fakultě Janáčkovy akademie múzických umění.

Jako externí pracovník – hlasová poradkyně a lektorka působila v Krušnohorském divadle v Teplicích (1974–1983) a v Jihočeském divadle v Českých Budějovicích (1983–1985).

Pro vzájemný nevraživý vztah s dirigentem Jílkem bylo její angažmá od 60. let postupně oklešťováno, což se ještě znásobilo emigrací obou jejích synů po událostech srpna 1968. Operní kariéru ukončila Steinerová roku 1981 a poté se nadále věnovala pedagogické činnosti.

Umění Marie Steinerové bylo oceňováno již během jejího života. Roku 1954 vyhrála I. cenu a Titul laureátky na pěvecké soutěži „O cenu Emy Destinové a Karla Buriana“, která probíhala v rámci mezinárodního hudebního festivalu Pražské jaro, a které se účastnilo téměř 90 pěvců a pěvkyň, z toho asi 40 sopranistek. Pro přehled: o I. cenu v oboru soprán se Steinerová dělila s Miladou Šubrtovou, Stefanii Woytowicz a Christou Ziese – Soňa Červená vyhrála II. cenu v oboru alt a v oboru bas získal I. cenu Václav Halíř.

O čtyři roky později hostovala Steinerová v budapešťském Operaház. Zde úspěšně vystoupila jako Maršálka v Růžovém kavalíru Richarda Strausse. S nastudováním role jí pěvecky pomohla Anna Korínská. Pro Národní divadlo v Praze nastudovala pod vedením Jiřiny Logačevové Elektru téhož autora, kterou považovala za vrchol svého umění. Dalším velkým úspěchem bylo její sté představení Kostelničky v Její pastorkyni v lednu 1968.

Poslední ocenění se jí dostávaly po roce 2000. Byly jí uděleny Cena Thálie 2004 za celoživotní mistrovství a přínos v hudbě, Cena Prix, Cena DIVA 2008 a v roce 2013 Cena Eduarda Hakena. Marie Steinerová zemřela 14. ledna 2019 v Brně ve věku 96 let.