Konfliktní společenství

Cesta k česko­-slovenskému rozvodu

Kdysi platilo, že „Češi potřebovali Slováky kvůli Němcům a Slováci Čechy kvůli Maďarům“. Československý národ ale nikdy neexistoval a vztahy obou částí společného státu byly poznamenané vzájemným nepochopením i přezíravostí Čechů. Rozdělení federace pak zůstává smutnou vizitkou mladé polistopadové demokracie.

K rozpadu došlo v situaci, kdy si oba národy ještě nestačily zvyknout na demokracii. Ilustrace Alexey Klyuykov

„‚My, národ československý, chtějíce upevnit – – – ‘ ale nic jsme neupevnili,“ komentuje v románu Farská republika (1948, česky 1961) preambuli československé ústavy z roku 1920 ironicky Dominik Tatarka. Jsou to výstižná slova, a to nejen co se týče první republiky, ale vlastně celého neúspěšného pokusu o společný stát Čechů a Slováků. Ne­úspěšného dost možná už proto, že se v první třetině svého trvání držel fikce „národa československého“, která – byť často s nejlepšími úmysly – zamlžovala, že se jednalo o společenství různých národů, jež nemohlo nebýt společenstvím konfliktním.

Výraz „konfliktní společenství“ je vypůjčený od historika Jana Křena. Křen jím pojmenovává vztah Čechů a Němců od konce 18. po počátek 20. století. Poměr Slováků k Čechům se nicméně poměru Čechů k českým Němcům v „dlouhém“ 19. století v lecčem podobal. Byl to vztah méně vyvinuté národní pospolitosti k pospolitosti vyvinutější, vztah těch, kteří měli pocit, že ve státě hrají druhé housle, k těm, kteří se cítili jako státní národ. Nevyhnutelná nerovnováha odlišných společností, jež do společného státu dospěly různými cestami, vedla k tomu, že se slovenský poměr k Praze záhy začal podobat českému poměru k Vídni před rokem 1918.

Vůči komu se však mohlo slovenské emancipační úsilí vymezovat, když ne proti Čechům? Dynamika „národního obrozování“ moc jiných možností nedávala – zvláště když česká převaha v rámci „československého národa“ v podstatě dělala ze Slováků pouhou podmnožinu národa českého.

 

Čí byla první republika?

Československý národ byl vynalezen hlavně proto, aby v samostatném státu, o nějž v průběhu první světové války usilovali Masaryk, Štefánik a Beneš, existoval státní národ početně silnější než součet národnostních menšin. Připojení Slovenska zároveň vymaňovalo české země z obkroužení německým živlem, který jinak republiku svíral, a otevíralo ji směrem k východu a slovanským národům.

Oba národy spojovaly blízké vztahy už od 19. století. Do roku 1867 žily v jednotném státě a blízkost jejich jazyků je předurčovala k tomu, aby usilovaly o součinnost kulturní i politickou – Ján Kollár a Pavol Jozef Šafárik patří k neopominutelným postavám českého národního obrození. Rakousko­-uherský dualismus Čechy a Slováky sice státoprávně oddělil, ale tvrdá maďarizace v Horních Uhrách se stala jedním ze základů česko­-slovenské vzájemnosti. Stejně jako Češi potřebovali Slováky kvůli Němcům, potřebovali Slováci Čechy kvůli Maďarům. Od počátku však byly tyto vztahy poznamenány tím, co z nich nikdy nevymizelo, totiž komplexem vztahu staršího a mladšího bratra. Rozčarovaná reakce Františka Palackého a Karla Havlíčka na slovenský požadavek jazykové rozluky v roce 1843 bude refrénem česko­-slovenských vztahů po následujících sto padesát let.

Z výše zmíněné trojice hlavních strůjců československé státnosti nemluvil o Slovácích v době, kdy přesvědčoval dohodové politiky o životaschopnosti republiky, ani Milan Rastislav Štefánik. Důvodem jistě bylo i to, aby západní představitele, kteří se ve středoevropských poměrech už tak moc neorientovali, nemátl ještě víc. Podle všeho však Štefánik skutečně byl přesvědčeným čechoslovakistou. O tom, jak by se postavil k slovenským aspiracím, kdyby nezemřel při letecké nehodě v květnu 1919, můžeme jen spekulovat. Vztahy Edvarda Beneše ke Slovensku nikdy nebyly příliš vřelé a za druhé světové války nechvalně proslul výroky o neexistenci slovenského národa, který považoval za pouhou větev českého kmene. Ale i Tomáš Garrigue Masaryk se ke Slovákům zachoval macešsky, když o Pittsburské dohodě, již sám koncipoval (přiznávala Slovensku samostatnou státní správu, parlament a soudnictví) a kterou s ním v květnu 1918 podepsali zástupci Českého národního sdružení, Svazu českých katolíků a Slovenské ligy v Americe, prohlásil, že „není právně závazná“ a že se mělo jednat „pouze o lokální dohodu amerických Čechů a Slováků“.

Sotva pak překvapí, že ani pomník tatíčkovského kultu, Čapkovy Hovory s TGM (1935), se Slovensku příliš nevěnuje. Masaryk sice zmíní svůj slovenský původ, díky němuž si údajně se Slováky „rozuměl“ (což se týkalo především kroužku jeho oddaných slovenských následovníků), Slovensko je však líčeno především jako dějiště dobrodružných lovů na medvědy. Tyto pasáže připomenou spíš prózy Jamese Fenimora Coopera než filosoficko­-dějinný zápal, s kterým se Masaryk věnoval dějinám českým.

Slovensko bylo pro Čechy už za první republiky zemí poněkud cizokrajnou. „Československý Orient“ představovala sice v prvé řadě Podkarpatská Rus, ale exotismem pro Čechy oplýval i slovenský venkov, jak ukazuje už proslulý film Karla Plicky Zem spieva (1933), jenž zdůrazňuje jinakost východní části Československa od prvních záběrů zasněžených tatranských štítů. Ještě v roce 1946 představu Slovenska jako folklorního skanzenu pomáhal konstruovat Ústav pro výzkum veřejného mínění, když ve snaze podchytit vztah Čechů ke Slovensku kladl otázku: „Zazpíváte si anebo poslechnete si rád slovenskou písničku?“ Osmdesát procent respondentů tehdy odpovědělo kladně.

 

Všechny naše diktatury

Vyhlášení samostatného Slovenského státu v předvečer okupace 14. března 1939 brali Češi jako ránu dýkou do zad. Slovenským stížnostem už od doby, kdy se záhy po založení republiky Slováci dovolávali všeho, co jim slibovala Pittsburská dohoda, ovšem čeští politici nikdy nevěnovali pozornost. Příznačné je, že v Benešových Mnichovských dnech (vyšly až v roce 1968), paradigmatických vzpomínkách na dobu, kdy se rozhodovalo o osudu republiky, se otázka Slovenska objevuje pouze jednou – když Beneš cituje Hitlera.

Přestože české země přestály druhou světovou válku ve srovnání s jinými částmi Evropy bez velkých materiálních a lidských ztrát, těžko v novodobých českých dějinách hledat temnější období. Na druhou stranu Slovenský stát byl značně ambivalentní. Ano, vládl mu loutkový klerofašistický režim, který se podílel na holokaustu, přes to všechno ale měli Slováci poprvé v dějinách svůj vlastní stát. A toto vědomí tížilo po válce soužití Čechů a Slováků jako můra. Během komunistické diktatury hibernovala, rok 1989 ji však „rozmrazil“ a pak rychle prostupovala až na úroveň mezinárodních vztahů – to když se v roce 1991 tehdejší předseda slovenské vlády Ján Čarnogurský a předseda Slovenské národní rady František Mikloško ohradili proti formulaci o nepřetržité kontinuitě Československa v československo­-německé smlouvě s poukazem na existenci Slovenského státu. Jakkoli oba politici nepopírali jeho odsouzeníhodný charakter, byla to jediná samostatná státnost, k níž se Slováci mohli vztahovat – a tak se k ní nutně vztahovat museli.

Přitom právě Slováci během druhé světové války uskutečnili pokus o celonárodní povstání proti svému státu. Jakkoli v roce 1944 již bylo jasné, že třetí říše válku prohraje, podobných pokusů v Evropě neproběhlo zdaleka tolik, aby bylo namístě odvahu a odhodlání účastníků Slovenského národního povstání podceňovat. Zvláště pak ve srovnání s odbojovou aktivitou v českých zemích. Rozdíl českého a slovenského válečného prožitku zachycuje dvojice knih, které vyšly několik málo let po válce – Němá barikáda Jana Drdy (1947) a citovaná Tatarkova Farská republika (1948). Zatímco Drda ve svých povídkách vykresluje většinu obyvatel poklidného protektorátu jako latentní odbojáře, Tatarkův román sice líčí postavy ilegálních komunistů, jako by vypadly z Gorkého Matky, soustřeďuje se však na vykreslení nejednoznačných, na třídní kategorie neredukovatelných hledání a selhávání v době Slovenského státu. Česká selhání v době protektorátu dodnes překrývá vyprávění o našich hrdinech a našich obětích, ta slovenská se pokusili Slováci vyvážit ještě za války povstáním.

Přestože šlo také o odčinění spolupráce s Hitlerem při rozbití Československa, cílem povstalců nebyl návrat ke statu quo ante bellum. Přinejmenším chtěli v obnovené republice nastolit vztah „rovného s rovným“. Tato formulace se sice v roce 1945 objevovala ve všech vládních programových prohlášeních, počínaje Košickým vládním programem, po porážce komunistů ve volbách roku 1946 ve slovenské části republiky (zatímco v českých zemích KSČ získala 40 procent hlasů, na Slovensku dominovala Demokratická strana s více než 60 procenty) dali i tamní komunisté přednost centralizaci pod rudou vlajkou před hypotetickou federací, v níž by ztratili převahu. A tak se mohlo po roce 1948 říkat, že Slovensko je jediná země, kam přišel komunismus ze západu.

Je pravda, že na rozdíl od jiných zemí sovětského bloku u nás nadšení z „budovaní socialismu“ nezajišťovala přítomnost Rudé armády, byť se odehrávalo jako všude jinde podle sovětských not. Když však v roce 1968 sovětská armáda nakonec přišla, měli Češi znovu pocit, že oproti nim Slováci na okupaci vydělali. Federalizace byla jediným hmatatelným výsledkem československého pokusu o reformu, a ačkoli byla už od roku 1970 v podstatě vyprázdněná a normalizátoři obnovili pražský centralismus, normalizace byla na Slovensku o poznání měkčí než v českých zemích.

 

Začátek konce

Rok 1989 byl milníkem v mnoha ohledech. Pro česko­-slovenské soužití představoval začátek konce. Záhy se ukázalo, že jediným svorníkem federalizovaného státu byla komunistická strana. Ústavní uspořádání začalo bez politbyra, které vše předjednávalo a zákonodárným sborům servírovalo hotová řešení, rychle kolabovat. Náhradní jednotící reprezentace nevznikla, z českého Občanského fóra a slovenské Verejnosti proti násiliu postupně vznikaly dva autonomní stranické systémy. OF přitom mělo od počátku silnější pozici než VPN – ve volbách v roce 1990 získalo v české části federace 53 procent hlasů, kdežto VPN na Slovensku pouze 32 procent.

Snad díky větší skepsi k důsledkům změny režimu dokázala slovenská literatura záhy vydat velký román reflektující „něžnou revoluci“, zatímco ta česká na něj stále čeká. Rudolf Sloboda se v Krvi (1991, česky 2013) ostentativně odmítl přihlásit k polistopadové éře a některá místa silně autobiografické prózy musela v době vydání působit jako provokace: „Hospodář si připadal jako němečtí vojáci, kteří bránili Berlín při posledním útoku spojenců. Věděli, že prohráli, ale nevzdávali se. I hospodář cítil, že v takové pro komunisty těžké době se musí tak či onak připojit k nim, neboť i on ten komunismus, tolik nenáviděný, budoval.“ Ironické hledání ztraceného smyslu budování komunismu v chaosu mnohonásobné transformace, který vypravěč pozoruje z Devínské Nové Vsi, připomene Musilova Muže bez vlastností, a výroky o věrnosti ideá­lům socialismu vyznívají podobně jako úvahy o hledání idejí, na nichž stojí Kakánie: „Teď, tedy této horké noci, na sobě poznal, že věřil ve vítězství socialismu a přál si ho. Konečně zjistil, na čí straně bojuje. Překvapilo ho to a vylekalo. Jaký boj? Naopak, musí držet hubu, aby si toho nevšimli.“ Sloboda dokáže přesně vycítit problémy „budování“ kapitalismu: „Kdyby u nás bylo alespoň tisíc milionářů, kteří by byli schopni řídit nějaké podniky,“ píše, „bylo by dobré rychle jim prodat, co se dá, aby zavedli nějaký, alespoň náznakový kapitalismus. Jenomže těch boháčů je míň, než jsme si vždycky mysleli, a navíc jsou to většinou zloději, kteří zbohatli v šedé ekonomice. Cesta ke kapitalismu bude dlouhá. V šedé ekonomice se totiž nebankrotuje – zato v normálním kapitalismu každý den. A takové muže, kteří jsou schopni zbankrotovat a začínat znovu, takové my asi neseženeme.“

S nemenší přesností Sloboda zachytil spory obou národů, v paralele se sousedskou nevraživostí, která se týká odpadků na sdílené zahradě: „Tohle napětí se hodně podobá napětí, jaké nastalo mezi Čechy a Slováky. Hospodář ustoupil, přenesl smetí na svoji stranu, ale soused to gesto pochopil opačně. A zrovna tak Slováci: každý český ústupek budou pokládat za důkaz jejich nečistého svědomí.“

 

Urážky a požadavky

Rozdělování Československa paradoxně od­­startoval ten, kdo se později snažil společný stát všemi silami udržet, totiž Václav Havel. Když 23. ledna 1990 přišel do Federálního shromáždění s návrhem na změnu názvu republiky (šlo mu o vypuštění slova socialistická) a nového státního znaku, vypukla „pomlčková válka“. Spory o přijatelný název státu se táhly do dubna a vyústily v pravopisně bastardní, ale politicky průchodné jméno Česká a Slovenská Federativní Republika. Dlužno dodat, že Havel si vůči Slovensku celkově nevedl příliš šťastně – první jeho „zahraniční“ cesta místo do Bratislavy vedla do Německa, jeho podíl na odvolání Vladimíra Mečiara z funkce premiéra byl vnímán jako další pražská ingerence, několikrát se nešťastně přimotal na demonstrace slovenských nacionalistů, což vyústilo v jeho napadení…

Jak upozornili Jan Jirák a Otakar Šoltys, v roce 1990 samostatné Slovensko „byla nanejvýš nepříliš lákavá historická recidiva, ale nebyl to ještě současný politický koncept. Byla to odpověď na urážku.“ Urážek přitom nepadlo z české strany zrovna málo. Ludvík Vaculík v květnu 1990 napsal: „Nemajíce tedy na kom osvědčovat svoji vyspělost, dělají to Slováci omylem na nás (…) Mladší slovenský bratříček vyrostl, chce svoji postýlku, a starší český bratr má mu ji dát. A jak mladšího bratříčka známe, bude chtít v létě postýlku u okna a v zimě u pece.“ Podobná přezíravost se snadno stávala sebenaplňujícím proroctvím. Když v září 1990 přijel ministr mezinárodních vztahů Slovenské republiky Milan Kňažko do Prahy ve služebním autě s ručně namalovanou poznávací značkou začínající písmeny SL, působilo to operetně. Jak ale hodnotit, že Češi místo aby se na podzim 1991 připojili k slovenské výzvě Za spoločný štát, založili raději vlastní, shodně orientovanou Výzvu občanům v Česku? Šlo o něco jiného než nechuť „staršího bratříčka“ nechat se pro jednou vést tím „mladším“?

Ačkoli západní politologie popisovala to, co jsme tehdy prožívali, jako přechod k demokracii, klíčovým tématem byla ve skutečnosti transformace ekonomiky. O osudu státu nakonec rozhodlo, že nad její podobou nedokázaly národy (či spíš jejich politické reprezentace) najít společnou řeč. Zatímco Češi vyslyšeli volání Václava Klause, že „trh bez přívlastků“ nemá alternativu, Slováci se šokové terapie obávali – a to z pochopitelných důvodů, například s ohledem na zavírání zbrojovek, které se nacházely převážně ve východní části státu. Řada z nich byla nerentabilní, zákazníci neplatili, výrobky zastarávaly a rušení zbrojního průmyslu odpovídalo idealismu doby, nic z toho však nebylo důvodem, aby oprávněné slovenské obavy nebyly alespoň brány v úvahu. Místo toho se v Praze nadávalo na „penězovody na Slovensko“.

Nejhlasitěji tyto výroky zněly ze strany české pravice. Ta tehdy s úspěchem využila hrozbu, se kterou si poté vystačila několik následujících dekád – totiž že na Slovensku hrozí převzetí moci „socialistickými a levicovými silami“. Tehdy možná poprvé odzkoušený recept zafungoval a „slovenské směřování doleva“ pomohlo legitimizovat rozdělení. To se stalo nevyhnutelným, když volby v roce 1992 vyhrála Občanská demokratická strana v české a Hnutie za demokratické Slovensko ve slovenské části federace. Politické reprezentace, které si Češi a Slováci zvolili, sledovaly jiné cíle než uhájení společného státu.

 

Lest rozumu?

Historik Jan Rychlík ve své knize o rozpadu Československa tvrdí, že navzdory tomu, že se v průzkumech veřejného mínění z let 1992 a 1993 obyvatelé obou částí federace vyslovovali pro zachování společného státu, rozdělení bylo nevyhnutelné, protože představy české a slovenské veřejnosti o něm byly příliš rozdílné. Těžko ale nebrat v úvahu, že k rozpadu došlo v situaci, kdy si oba národy ještě nestačily zvyknout na demokracii, na její instituce a procesy, na roli veřejného mínění a smysl politických programů, na dělbu moci a střídání politických garnitur. Rozdělení se odehrálo nad hlavami občanů. Strany chtěly vládnout, neměly zájem nechat si „klid na práci“ narušit něčím tak riskantním, jako je kupříkladu referendum. Dramatik a poslanec ODS Milan Uhde k tomu tehdy řekl: „Zahrávat si s tím, že každý občan může posoudit, zdali má být společný stát, nebo ne, je demagogické.“

Nelze však popřít, že občané proti rozhodnutí svých vlád neprotestovali, nevzpouzeli se, nevyšli do ulic. Češi si nejspíš většinově řekli „ať si jdou“ a Slováci zase, že se konečně vymanili z diktátu Prahy. Rozpad státu možná neměla žádná z vládnoucích stran v programu, ale s kartou rozdělení hrály obě národní reprezentace – a více ta slovenská, protože pro Čechy nebyl společný stát otázkou. K rozdělení jsme tak došli jako „náměsíčníci“, nešlo však nakonec o jakousi hegelovskou lest rozumu? Vždyť už vzhledem k demografii a demokracii jsme se nikdy nemohli dohadovat jako „rovný s rovným“. A kolik na světě existuje dvoučlenných federací? Vždyť i Vlámy a Valony drží pohromadě Brusel…

I tak ale zůstává náš sametový rozvod selháním mladé demokracie – zradou na voličích, kteří pro nic takového nehlasovali. Nejen proto, že se stal předchůdcem dalších rozhodnutí volených reprezentací nad hlavami občanů, ale také proto, že zvláště nám Čechům vystavuje smutnou historickou bilanci. Za všechny velké zlomy v naší moderní historii mohl zpravidla někdo jiný: zrod republiky, Mnichov, osvobození, okupace. Jen společný stát jsme si nakonec rozkotali sami. Jak smutně konstatuje Petr Pithart: „Dali jsme přednost národu před státem.“