Druhá POVÍDKA Sardenských legend

Štěpán Tůma: Tři malí ptáčci

„Systémy na 75 %, kamaráde,“ pronese strojový hlas a doprovodí slova zapískáním stařičké reggae melodie.
Text písně si Eda nepamatuje, jen část popěvku o třech malých ptáčcích. Usměje se. Je rád, že se mu povedlo raketoplán uvést do jakž takž provozuschopného stavu, ale ještě víc ho těší, že stroj, který naprogramoval, vykazuje prvky inteligence a vlastního úsudku. Dokonce ho považuje za kamaráda.
„Paráda, už jenom opravím napájecí jednotku, omrknu fúzní články, doladíme detaily a můžeme letět.“ Usměje se vlastní terminologii. Konečně opustí mamčinu buňku, odletí z kosmodromu a vydá se směrem k Nové Zemi. Nové příležitosti.
„Edíku? Nemáš hlad?“ zahuláká z horního patra jejich dvoupokojové buňky mamka. Horní patro obývají a v tom spodním má Eda dílnu.
„Nee!“ protáhne po způsobu vesmírných kovbojů. Ani by nemusel tak křičet, ale ještě pořád je nadšený z posunu, kterého docílil. Dokonce je v tak dobré náladě, že přejde, že zase použila dětinskou zdrobnělinu. Je mu už čtyřiadvacet, není malý kluk.
Obejde úzký prostor kolem raketoplánu – trojmístného plavidla oválného tvaru. Jde o bývalý závodní kluzák, který díky množství postranních trysek a přídavných motorů dovede v kosmu manévrovat jako lístek ve větru.
U otvoru hlavního vývodu trysek pohladí drobný vystouplý nápis sche 911, přesně takový, co lemuje utržený okraj fotky. Eda stylizuje plášť plavidla tak, aby se co nejvíce podobal stroji, který mu ukazoval táta, než se ztratil v červí díře. Mrkne na svraštělý obrázek, který se třepotá u recyklátoru vzduchu, na kdysi červenou karoserii něčeho, čemu se na Zemi říkalo automobil.
„Sche, hoď mi diagnostiku přívodu paliva,“ pronese ke stroji a obřadně pohladí dveře, které dříve sloužily k výstupu do kosmu. Dílna je totiž bývalou přechodovou komorou, kterou plánuje Eda použít jako startovací rampu.
„Cos říkal?“ ječí mamka.
„Ale nic!“
„S tou samomluvou bys měl něco dělat!“
„Přívod paliva je na 63 %, napájení stále pod bodem efektivity,“ odpoví stroj. Eda by se vsadil, že v tónu neutrálním hlasu slyšel podráždění.
„Promiň, nemyslel jsem to tak, že jsi nic. Víš moc dobře, že nikoho jiného nemám. Jen mámě bych to blbě vysvětloval, znáš ji.“
„Neznám,“ odtuší stroj.
„Jo… hele, zařídím poslední věci, zahladím stopy po nákupech dílů a pak mamce seženeme nějakou výpomoc. Za týden musíme být u registrace. Nejvyšší čas vypadnout! Vlastně vyletět!“ zapumpuje paží ve vítězném gestu. Jak dlouho čekali – on a jeho vylepšený stroj? Kolik večerů proseděl nad blueprinty? Začínali jako sotva odrostlý kluk a umělá inteligence, která ovládá maximálně jednoduché příkazy, a kde jsou teď?
Kosmičtí kovbojové! Budoucí vítězové!

* * *

Eda si nasadí rukavice bez prstů, dopne pracovní kombinézu a stáhne si přes oči mohutné ochranné brýle. Žuchne na lehátko na kolečkách a zajede pod raketoplán.
„Edíku! Máš tu návštěvu!“ dolehne k němu příliš vysoko posazený hlas matky.
„Nikoho nečekám!“ zařve odpověď zpod izolačních destiček odhaleného pláště lodi. „Kurník!“ sykne vzápětí, protože nedopatřením přetrhne napájecí kabel. Zajiskří to.
„Jak to mám dodělat, když mě pořád někdo prudí!“ uleví si a jiskřící kabel hbitě utemuje izolačním sprejem. Zašátrá do boxu s náhradními díly, který leží na straně, a jednoruč připojí nový kabel. Obnaží drát nožíkem, který má skrytý v zápěstním pouzdru a s novou sprškou jisker propojí obvod s poničeným kabelem.
Už jen zalepit a utěsnit a můžu se vrhnout na pohon, pomyslí si už s notně lepší náladou. Je štěstí, že závodní stroje jsou uvnitř všechny dost podobné. Nemusí proto studovat specifika jednotlivých značek a může nakupovat náhradní díly na magnetických vrakovištích asteroidů.
Opět vytrčí ruku zpod raketoplánu.
„AU!“ zaječí, když mu na ni dopadne něco těžkého. „AU!“ zopakuje, když se instinktivně zvedne a praští čelem o vystouplou hranu pláště.
Chvíli zůstane ležet na zemi s rozhozenýma rukama, lehce omráčen. Nejprve ho zarazí, že jeho věčně starostlivá mamka na křik nereaguje. Co se děje? Pak ho neznámá síla trhnutím vysmýkne zpod stroje. Na malém prostoru se Eda jednou otočí a narazí do skříňky s nářadím. Šuplíky zarachotí.
„Tady ho máme,“ pronese chrčivým hlasem skrze modulátor hlasu muž s kovovou spodní čelistí.
Eda zbělá. Doprdele! Najali si na něj vymahače a hned toho nejproslulejšího. Říká se, že Kovošrot z dlužníků dostane buď peníze nebo orgány.
Muž, který je více robotem než člověkem, se k Edovi skloní, popadne ho za rozepnuté okraje kombinézy a jediným škubnutím ho postaví na nohy.
„Táák, to bychom měli,“ vytlačí ze sebe a několika necitlivými údery z Edy smete pomyslný prach.
„Já – já,“ koktá Eda, „já to splatím, jen potřebuju ještě týden.“
„Jasně, abys mohl dopatlat tuhle kraksnu a pěkně pláchnout, co?“ to promluví druhá osoba, které si všimne Eda teprve teď; doposud stála za Sche. Nyní stroj obchází a dlouhými ocelovými nehty přejíždí po karoserii. Kov skřípe a za pochodující ženou se táhnou čtyři ošklivé rýhy.
Eda bolestivě polkne. Neposlali na něj jen Kovošrota, ale i Zinku – bezpečnostní robotku. Jako by se opravdu báli, že jim pláchne dřív, než splatí půjčku, kterou si vzal u Coyos Bross.
„Ne, tak to není,“ kníkne Eda a nezní vůbec tak přesvědčivě, jak by si přál. Dva strojolidé, proslulí svojí schopností vyždímat z lidí i poslední funkční orgán, mu veškerou odvahu sebrali.
Kovošrot o krok ustoupí a z náprsní kapsy kovbojské bundy vytáhne špinavý plochý předmět a začne do něj rýpat malým nožem. Eda si nevšiml, odkud ani kdy nůž vytáhl, ale daleko více ho vyděsí, když pozná, do čeho Kovošrot ryje – do lidské lopatky. Kovošrot zaklape čelistí a chrčivě vydechne. Eda usoudí, že je to jeho způsob, jak ukázat, že se soustředí. Malou dílnu naplní smrad hniloby a zaschlé krve.
„Co s tebou, hošánku?“ promluví opět Zinka a pohlédne na drápy.
Eda sám neví, ale je si jistý, že pokud už někdo vypláznul tolik, kolik si tihle dva berou, tak se nespokojí jen s tím, že mu přinesou dlužnou sumu. Jejich přítomnost samotná znamená, že je v tom až po uši.
„Dva dny?“ kníkne.
„Den,“ odtuší Kovošrot a odloží kost na nejbližší ponk.
Eda se zvedne na špičky a postřehne, že za těch pár chvil, kdy se kyborg soustředil na práci, stihl na lopatku vyrýt velmi přesnou podobiznu. Je na ní vyobrazen Eda s obnaženou lebeční kostí – skalpovaný.
Eda ukročí do strany přesně tak, aby byl mezi Sche a Kovošrotem. Dřív než si uvědomí, co dělá, provede poslední kontrolu pozic všech přítomných. Když si je jist, že to vyjde, křikne: „Sche! Manévrovací trysky na plný výkon!“
„Rozkaz, kamaráde!“
Eda padne na zem. Kovošrot zvedne obočí a Zinka se zamračí, víc nestihnou. Pak se otevře všech dvanáct otvorů manévrovacích trysek a současně vystřelí silný proud vznětlivé směsi. Zinka, stojící mezi dvěma mohutnými výtrysky, se s řevem rozplácne o zeď. Kovošrot dostane zásah mezi lopatky. Nejprve se nelidsky prohne, pak křikne a nakonec obličejem třískne do skříně s nářadím. Zarachotí to. Pak ho vynese stále ještě tryskající pára do vzduchu a mrští s ním o zeď. Zaduní to.
Eda využije momentu, překulí se na pojízdné lehátko, na kterém před tím opravoval Sche, a sjede k žebříku. Přeskočí první příčky a vyběhne nahoru.
„Co tam vyvádíte?“ zeptá se ho mamka a vzhlédne od přípravy čaje.
„Mami, musíme pryč!“ křičí Eda a pohledem kontroluje průlez za sebou. „Honem!“
„Edíku,“ odpoví mu klidně, „tohle už jsme probírali. Já tady zůstanu. Už nemám energii na velké změny. Já už jsem si svoje užila. Víš, až ti –“
„Mami, prosím! Tohle je jiné! Pojď!“ skuhrá a tahá mámu za ruku. To už se v průlezu objeví Zinka a její oči jsou jen tenké čárky pod hromadou vrásek. Oči plné nenávisti.
„Mami!“ naléhá Eda.
„Tos posral, hošánku,“ pronese Zinka, ze které se ještě kouří a přiskočí k nim. Rozmáchne se a udeří. Ocel mlaskne o kůži. Mamčina hlava poskočí, vystříkne krev a její bezvládné tělo se sveze k zemi.
Průlezem proskočí Kovošrot, skřípe čelistí a s každým krokem se mu ze zad ozývá mechanické vrčení a cvakání. Teprve tehdy se rozkřičí kosmodromem poplach; užití jakéhokoli raketového nebo jiného pohonu mimo vakuum je přísně zakázáno.
Eda padne na zem k mamce. „To ne!“
„Takže po zlém,“ konstatuje Zinka a trhne rukou. Kapky krve potřísní konvici s dobublávající vodou. Pak se otočí na Kovošrota. „A tos ji z toho chtěl vynechat.“

* * *

„Aah,“ zaskuhrá Eda a otevře oči. Je přivázán k dřevěné židli. K té samé, na které seděl, když plánoval opravy Sche.
„Konečně jsi při smyslech,“ komentuje jeho stav povědomý plechový hlas.
„Edíku, nic těm lumpům neříkej. Jakmile kosmodrom detekuje poplach, mají to spočítané,“ huhňá mamka odněkud zpoza Sche. Eda jí sotva rozumí. Rána pozinkovaných drápů vykonala své.
„Možná, ale pět minut je spousta času a jestli do tý doby nevyřešíme chlapečkův dluh, budou vás skládat jako puzzle,“ zazubí se Zinka.
Eda je v koncích. Jediný plán, který ho mohl zachránit, selhal, a co hůř, ještě ohrozil mamku.
„Co chcete?“ utrhne se na dvojici mamka.
„Nic, na co bysme neměli nárok,“ odtuší Kovošrot a vytáhne svůj příruční tablet. Namaluje na něm tlustým prstem osmičku a pak několika stisknutími vyvolá projekci. Modrá sprška digitálních kapek se rozletí po místnosti a vytvoří věrohodnou kopii Edovi tváře. Pod podobiznou svítí tučný nápis. Dluh společnosti Coyos Bross: 3 miliony Wuyenů.
„Proboha,“ zalapá po dechu mamka. „Na cos to potřeboval?“
„Půjčil jsem si jen milion – na opravu Sche,“ hájí se Eda.
„Úrok z prodlení,“ vysvětlí Zinka.
„JEN milion?“ děsí se mamka a ignoruje fakt, že dluh je třikrát větší.
Kovošrot se zasměje, čelist zachrastí.
„Dost keců, pro prachy si přijdeme zítra. Dneska nám postačí záloha,“ pronese Zinka a kývne na svého kumpána.
Ten roztáhne kabát a položí před sebe hrst ocelových tyček. Pak mrkne a v oku mu něco cvakne. Tyčky se zatřepou a po chvíli se vlivem neviditelné síly roztáhnou, poskládají a spojí v malý box s uchem. Přenosná magnetická lednička.
A do prdele, napadne Edu.

* * *

Když se poprvé ozve ostrý bzučivý zvonek, Eda ho vnímá spíš jako nepříjemné vrnění někde vzadu v hlavě. Z roztrženého obočí mu crčí krev, tvář má napuchlou a pod ním v louži krve se koupe zub. Podruhé už je to o poznání intenzivnější zvuk. Píchne ho do uší, ve kterých mu po posledním úderu ještě píská. Nechápe, proč se ho Kovošrot snaží omráčit tak primitivním způsobem, snad leda, že chce, aby ho to bolelo.
„Zinko, vem ji nahoru a postarej se, ať nám daj fizláci pokoj,“ rozkáže parťačce Kovošrot. Do ruky mu z dlaně vyskočí podlouhlá čepel nože. Toho samého, kterým vyrýval podobiznu.
Zinka reaguje na rozkaz, nakloní hlavu, ale nakonec bez dalších zbytečných odkladů vyrazí nahoru. Mamku přitom postrkuje širokou hlavní pistole. (Eda by přísahal, že plasmové pistole jsou na stanicích a kosmodromech kontrabandem – riziko protržení pláště a ztráty drahocenného vzduchu je příliš veliké.) Stropní průlez se za nimi zavře.
Změna rolí těch dvou Edu zaskočí. Až doposud působila jako vůdce Zinka. Ale k čemu mu takový poznatek je? Stejně nezabrání tomu, aby si vzali, pro co přišli. Zavře oči.
„Kde jsme to skončili?“ zeptá se Kovošrot.
Když Eda opět oči otevře, na vzdálenost hasáku na něj civí Kovošrot. Obrovské žabí oči dominují jeho jinak drobné hlavě. Cvakne ocelovou čelistí a nečekaně tiše pronese: „Když nehodláš omdlít, tak se aspoň necukej.“
Edovi třeští hlava. Ústa má plná železité pachuti krve a v nose mu prapodivně tepe. Jedno oko má kompletně přivřené a druhé podlité krví.
V okamžiku, kdy se Edova čela dotkne chladná ocel nože, Sche ožije. Motory začnou tiše vrnět a celý stroj se nepatrně vznese z úchytných podpěr.
„Jestli se ho ještě jednou dotkneš, odhodím jádro!“ varuje Sche.
„Cože?“ Kovošrot pustí Edovy vlasy.
„Odhodím jádro a nechám celý kosmodrom roztrhat na kusy.“
Eda se zavrtí na židli a snaží se vstřebat fakt, že se za něj Sche postavil. To není možné, to by znamenalo, že nějak obešel zákony AI.
„To bys neudělal,“ pronese klidně Kovošrot. Zdá se, že si je velmi dobře vědom restrikcí, které stroj svazují.
„Myslíš, že Zinka je jediná svého druhu?“ hlas raketoplánu se zvláštně zachvěje, jako by se teprve učil, jak se v danou chvíli pracuje s melodií.
„Jenže ty nejseš bojovej stroj,“ odtuší Kovošrot a přiblíží ruku s nožem k Edovu krku.
Sche v reakci na pohyb skloní záď. Trysky se rozestoupí a odhalí modře zářící fúzní jádro, ještě stále izolované protiradiačním obalem.
Edovi dojde, že stupňování konfliktu mu nijak nepomůže. Buď přijde spolu s mámou o orgán, anebo vyletí celý kosmodrom se všemi lidmi do povětří.
„Mám – návrh,“ zadrhne se Eda, když pochopí, že existuje jediná možnost, jak se z patové situace dostat.
„No?“ Kovošrot se nakloní, až se jejich nosy dotknou. Edu ovane teplý dech, který uniká z pootevřené tlamy. Cibule a zkažený syroprotein.
„Sche–“polkne. „Prodám ho,“ po tváři mu steče slza velká jako hrách.
„Tuhle kraksnu?“ opáčí Kovošrot a překvapivě jemně ho pohladí po tváři.
„Tahle… Sche je…“ pak si to rozmyslí a narovná se, jak jen mu to zkroucená pozice dovolí. „Kam myslíš, že jsem nalil ty prachy? Chci odsud vypadnout. Raketoplán má fúzní pohon a plášť vydrží cestu červí bránou. Jasně, nemá zbraně, ale garantuju ti, že moje AI-Sche dovede vymanévrovat sebepřesnější torpédo.“ Eda záměrně vynechal novinku, kterou se před chvílí dozvěděl a sice, že Sche má nejspíš něco jako vědomí. Když bude mít štěstí, raketoplán někde kyborga vysadí a pak se třeba vrátí.
Kovošrotovi se zaleskne v očích. „Můžu tě rozkrájet, prodat matku pirátům u Nimasu a ještě si vzít loď.“
„To můžeš, ale buď si jistý, že při první příležitosti tě pošle spíš do spaloven na Titanu. Fúzní napájení jsem instaloval tak, aby s ním nikdo jiný nedovedl manipulovat. Navíc to ještě není úplně hotové.“
„Kolik chceš času?“
„Kolik? Abych opravil raketoplán v hodnotě sedmi mega a přepsal ho na tebe?“
„Na nás…“ opraví ho.
„Ještě jsem neslyšel o lodi, kterou vlastní dva…“ nadhodí Eda a odvrátí se. Stropní průlez se totiž roztáhne do stran a dolů dopadne mamka. Hekne a skutálí se do rohu. Někde nahoře se ošklivě rozchechtá Zinka.
„Pět minut a pět mega, za týden jsou závody.“ zašeptá Eda.
„Tři a buď rád, že nepřijdeš o ledvinu!“ zaklape Kovošrot.
„Platí.“
V průlezu se objeví Zinčiny nohy. Zhoupne se na rukou a ladně vpadne do místnosti. „O čem si to tu cvrlikáte?“ ptá se s úsměvem na tváři.
Kovošrot pokrčí rameny a oči přišpendlí na pistoli, která mu míří na hlavu.
„Mělo mě napadnout, že seš tak blbej, aby ses nechal i spoutaným cucákem oblb–“ Zinka větu nedokončí, Kovošrot jí jediným chvatem vyškubne pistoli. Závěr cvakne. Zbraň se rozzáří, ozve se zvuk podobný startování fúzního motorku. Vzduch zhoustne.
„Co blbneš?“ je poslední, co stihne Zinka říct, než se jí hlava rozteče v zelenou břečku. Tělo se bezvládně zhroutí na ponk. Z krku se kouří.
„Teď to oprav, ať můžu frčet, hošku,“ Kovošrot se zazubí.

* * *

„Je to dobrý nápad?“ hučí Sche tichounce, a slova kryje za syčení manévrovacích trysek. „Tenhle nevypadá, že by se nechal tak snadno uplatit.“
„I hajzlové mají čest. A tihle vymahači jestli se něčeho drží jako umírající, tak jsou to dohody, tedy do momentu, než se jim naskytne výhodnější nabídka.“
„Ale co vy? Co když se vrátí beze mě?“
Edovi kápne horký olej do obličeje, ale on ani nesykne. Příliš se soustředí.
„Opravím tě a ty budeš moct vyletět do vesmíru, přesně jak jsi vždycky snil,“ šeptá.
„Snil jsem, že poletíme spolu, pamatuješ?“
Eda přikývne. Koutky se mu kroutí a oči plní slzami. „Promiň.“
„Ne, to ty promiň,“ utne ho Sche. „Systémy na 100 %, kamaráde. Můžeme letět!“
„Ale já ještě neskončil,“ pronese Eda. Jenže ho nikdo neposlouchá. Kovošrot ho za paty vytáhne zpod stroje a ještě ho od cesty nakopne. Síla úderu vytlačí z Edy veškerý vzduch. Rozkašle se a poprská si kombinézu.
„Edí,“ vzlykne mamka a přitáhne si Edu do náruče. Její objetí je vřelé, ale čím více se Eda poddává něze, tím víc nechápe, co Sche dělá. A pak mu to zničehonic sepne. Jestli Kovošrot zrychlí nad limit rychlosti světla, neutěsněný kabel zkratuje přesně v místě, kde dochází ke ztrátě paliva.
„NE!“ křikne.
Kovošrot se otočí a namíří na objímající se pistoli. „Buď rád, že vás nechám naživu, prozatím.“
„Systémy na 100 %, kamaráde. Můžeme letět!“ zopakuje Sche vesele, ale Eda ví, že ve skutečnosti je tohle rozloučení. Kolikrát po večerech debatovali o vesmíru? Kolikrát řešili problém s přívodem paliva? Kolikrát společně selhali?
Eda snil, že tuhle větu řeknou společně na samém začátku jejich cesty, ne na jejím konci. Zvedne ruce v gestu vzdávajícího se.
Kovošrot se nasouká do těsného kokpitu. A zahájí diagnostiku systémů. To už ale Eda ani jeho mamka nevidí. Jsou o patro výš a oddělují dílnu od obývacího prostoru těsnícím krytem průlezu. Eda zapne dekompresi dílny a naťuká na displeji ovládání dveří žádost o vzlet. Přijde mu potvrzení dispečinku spolu s pochvalou „Tak jste to dokázal, gratulujeme pane Fine a přejeme šťastný první let." Kosmodrom je malou stanicí a jen málokdo neslyšel o Edově snaze zprovoznit stroj.
Když mu přijde potvrzení, počká až mu na terminálu pinkne přijetí platby, pak se spojí s kokpitem.
„Vzlet povolen… Tři malí ptáčci…“ zašeptá.
„Co to kurva meleš, kluku?“ odpoví mu Kovošrot.
Hned po něm se v interkomu ozve známá melodie.
„Slyšíš to?“ ptá se mamka a objímá Edu.
♪Nedělej si starosti,
nedělej si starosti s tím,
Protože každá maličkost
bude v pořádku…♪
Mamka nerozumí významu, ale Eda si bude pamatovat ta slova celý život. Prostojí celé dny a měsíce u tvrzených skel kosmodromu se sluchátky v uších. Bude vyhlížet mezi hvězdami svého ocelového přítele, jako by nevěřil, že je pryč… Tři malí ptáčci jednou přiletí…

Autor: Štěpán Tůma
Název: Tři malí ptáčci
Korektura: David Hálek
Ilustrace: Aj (Instagram ilustrátorky)
Odpovědný redaktor: Tereza Kadečková

Jsi mé druhé já. Jsi ten, se kterým vstávám, raduji se, stýskám si a chodím spát.
Ten, který sní, že dny všední vymění za dny plné psaní, za dny ponořené do světů fantazie, za dny, kdy uteče do mlhovin vzdálených galaxií, by tam, doprovázen jen ozvěnou zpěvu sirén, osaměl a napsal svůj velkolepý epos o životě, o sobě, o galaxii v nás i kolem nás.

Jsi Štěpán Tůma (*1988). Psaní se věnuješ od roku 2020. Mezi své největší literární úspěchy řadíš 5. místo v soutěži Cena Karla Čapka 2021 za krátkou povídku Inguquko, 2. místo ve stejné soutěži o rok později, které jsi obsadil s mikropovídkou Kámoši a v neposlední řadě také úspěch v Sardenských legendách s povídkou Tři malí ptáčci. Tvou zatím největší životní výhrou jsou synové Alfréd a Edmund, kteří budou jednou tvými prvními čtenáři a kritiky a také svědky těžkých literárních zápasů.