Trio Grande 2.0 ‒ když trio zní jako kvarteto

Dramaturgii letošního ročníku ČRo Jazz Festu, zaměřenou na originalitu triových sestav, naplnilo Trio Grande 2.0 dokonale. Už jen tím, že permanentně znělo minimálně jako kvarteto.

Velkou zásluhu na tom měl služebně nejmladší člen kapely, Nate Wood (Kneebody, Tigran Hamasyan, Ben Wendel), schopný hrát na bicí nástroje a baskytaru zároveň. Ale nejen on. Ke zdání početnější sestavy, než jaká aktuálně figurovala na pódiu, což ostatně můžete snadno posoudit ze záznamu, přispívali všichni hudebníci.  

SLEDUJTE KOMPLETNÍ ZÁZNAM: 

Tak především, o řadu basových linek se postaral také původem izraelský hudebník Gilad Hekselman. Kytarista totiž občas zhušťoval zvuk svého nástroje pitch-schifterem (efektem umožňujícím znásobovat původní signál o různé intervaly, nejen o oktávu či kvartu, směrem níž i výš) a dalšími digitálními „krabičkami“. Nijak ho to nezdržovalo od virtuózních sól.

Zvukové efekty vynalézavě používal také britský saxofonista Will Vinson. Ale nikoliv přehnaně, většinou volil přirozený sound. Když ale saxofon například v gradaci skladby Oberkampf až brutálně zkreslil, působilo to patřičně dramaticky a vypjatě.

Vinson navíc doplnil kapelový rejstřík také o klávesy, které poprvé využil hned ve druhé, průzračné a v dobrém smyslu slova popově líbivé skladbě A Long Way From Home. I když hrál vlastně jen jednoduché harmonické výplně, zvuk tím dostal další rozměr. Hvězdnou chvilku si tu ale Vinson užil opět se saxofonem. Když se odlepil od klávesnice a odvázal do vzletného sóla s chytlavým melodickým obloukem.

Festivalový koncert 17. listopadu v pražském Jazz Docku byl druhým vystoupením Tria Grande 2.0 v rámci evropského turné, po setu v londýnském Vortexu a před sérií dalších čtrnácti štací. Trio ovšem působilo jako dávno výtečně sehrané, ačkoliv relativně nedávno měnilo sestavu. A zároveň vzdálené rutiny. Hned v úvodní Tripwire bravurně vyseklo zapeklité nepravidelnosti rytmu a stoptimy.

Multifunkční rytmik

Nate Wood právem strhával pozornost. V Triu Grande 2.0 pohotově nahradil hvězdného bubeníka Antonia Sancheze, který hrál na debutovém eponymním albu z roku 2020. A pak ještě dalšího mistra, v mezičase totiž ve Vinsonově a Hekselmanově autorském projektu vystupoval také Eric Harland.

Nutno ovšem dodat, že i když je Nate Wood členem sestavy krátce, repertoár zná a sleduje prakticky od počátku. V kreditech eponymní prvotiny figuruje jako mistr zvuku v kolonce mastering.

Na baskytaru hrál Wood většinou netradičně a zároveň „jedině možně“ příklepy prsty levé ruky na hmatníku. Jak jinak, když v pravačce měl pořád paličku. Baskytara tak pochopitelně zní odlišně než při běžných technikách hry. Většinou ve staccatech, ne tak plně, nelze příliš modulovat tón či držet sustain. Což ale vůbec nevadilo, naopak. O to působil celý sound osobitěji. A při baskytarových sólech se na provázanost a sytost Wood soustředil.

Hra na bicí nástroje přitom paradoxně žádné „zředění“ nevykazovala. Multiinstrumentalista hrál naplno tam, kde bylo třeba, a kde se hodilo zjemnění nebo střídmý beat, zbyla mu „volná ruka“.

Čtěte také

Kytarová špička Gilad Hekselman: Mé začátky v New Yorku byly drsné

Woodův pohled na věc snadno odhalilo srovnání studiových verzí skladeb jako Scoville nebo zmíněné Oberkampf s jejich živým a živelným provedením. Evropské turné totiž, kvůli covidovým paradoxům, vlastně podle informací vydavatele podporuje ještě debut Trio Grande, i když mezitím došlo k personálním změnám a repertoár se částečně proměnil.

Všechny tři záznamy z ČRo Jazz Festu fungují nejen jako dokument jednoho vydařeného večera, ale coby nosná živá „alba“. Zvláště Trio Grande 2.0 máme možnost vnímat v zajímavém stádiu vývoje, který naznačuje, jak může vypadat následující deska.