Vzor středověkého rytířstva, milovník hudby, poezie i vyznavač prvních gotických lomených oblouků v Čechách ve vězení marně přemítá, co udělal špatně. Boreš z Rýzmburka celý život hájil zájmy české koruny.
Tentokrát si ale krále Přemysla Otakara II. proti sobě zase něčím popudil. Pokolikáté už? Možná je to tím, že středoevropskou politiku vidí realističtěji, než sám panovník…
Když se roku 1248 dostane do sporu Přemysl Otakar II. (1233‒1278) se svým otcem českým králem Václavem I. (1205‒1253), protože se sám ujme trůnu, nejvyšší maršálek království Boreš z Rýzmburka (1210/1215‒1278) se podle slov současného historika Tomáše Velímského „postavil nekompromisně na Václavovu stranu.“ Přemysl má na Boreše pořádnou pifku.
Nečekal, že se maršálek tak rázně zasadí za svého krále. Je polovina listopadu 1248, když Přemysl zavítá s vojáky na sever Čech. Má jediný cíl.
Zničit a vypálit Borešovy rodové statky (vlastnili například Most, Osek neboli Rýzmburk), a to, pokud možno do základů. Jenže neuspěje. Naopak politická hvězda mladého rytíře z rodu Hrabišiců začíná výrazně stoupat. Do této chvíle byl spíše ve stínu a čekal na svoji příležitost.
Mladík šlechtic si polepší
Boreš jako velitel královského ozbrojeného doprovodu přibere posilu Havla z Lemberka. Společně s Václavovými míšenskými spojenci pak vtrhnou do Přemyslova vojenského tábora u Mostu. V následné bitvě jednoznačně vítězí.
Václav získává nové sebevědomí. Hned v lednu následujícího roku dává v Brně dohromady nové vojsko. Hlásí se k němu řada českých šlechticů, přibývají i spojenci z řad Římské říše. „Společně dobudeme Prahu,“ kasá se Václav. A polepší si i jeho věrný maršálek.
Zřejmě právě od této chvíle se u Borešova jména objevuje nový přídomek z Rýzmburka (Riesenburka). V únoru 1249 opravdu král vyráží se svým maršálkem vstříc hlavnímu městu, ale neuspěje. Podaří se mu obsadit jenom Vyšehrad.
Proti synovu vojsku pak bojuje u Žatce a Budyšína. Boreš stále stojí věrně po jeho boku.
Rytiny na věži
„Skončeme násilí v zemi,“ vyzývá v létě 1249 Václav. Jenže válka ještě neutichá. Bojuje se o moravské Znojmo. Ani sám král Václav neskládá zbraně, naopak využívá situace. 5. srpna 1249 vtrhne do Prahy a podmaní si Staré Město.
O den později s Borešem v čele vojska získává i Malostranskou mosteckou věž. Existuje o tom zřejmě i názorné grafické svědectví. „S těmito událostmi snad souvisejí rytiny dochované v mostecké věži na pražské Malé Straně.
Značně neumělá vyobrazení, vzniklá snad roku 1249, zachycují mj. štít mandlovitého tvaru, tzv. normanský, na němž jsou zkřížené hrábě,“ vysvětluje Velímský.
Zkřížené hrábě jsou přitom znakem rodu Hrabišiců. Svého syna tímto nečekaným výpadem Václav pořádně zaskočí. Přemysl utíká, ačkoli se jeho posádka na Pražském hradě stále ještě brání. O deset dní později už obě strany sjednávají příměří.
Svědek prohry jde do vězení
Poměry v zemi se vrací o dva roky zpátky, kdy je Václav jediným králem a jeho syn „pouhým“ moravským markrabětem. Přemysl má na Boreše vztek. Ztělesňuje pro něj ponížení před otcem.
Přitom je to zřejmě právě, on, šlechtic z rodu Hrabišiců, kdo přiměje obě dvě strany ke smíru. Po smrti Václava v září 1253 Boreš upadne v nemilost. Kdykoli přijde na oči Přemyslovi Otakarovi II., ten v něm vidí nepříjemného svědka své prohry.
25. ledna 1254 ho proto uvězní. Nemá rád nikoho, kdo se protiví jeho názorům… Ačkoli jeho za Přemyslovy vlády dosahuje České království obrovského územního rozmachu, tento boom má i stinné stránky.
„Přemysl byl panovníkem nesmírně ctižádostivým, za svými cíli postupoval zcela bezohledně a bez skrupulí, po svém okolí žádal, aby se bezpodmínečně podrobilo jeho vůli,“ nekompromisně charakterizuje Přemysla Otakara II. Velímský.
Česká závist vítězí
Vztahy mezi Přemyslem a Borešem se pohybují jako na houpačce. Chvilkovou přízeň vzápětí vystřídá zatracení. Vinu na tom mají i pomlouvači, kterým je schopný Hrabišic trnem v oku. Jak rádi by se dostali na jeho místo….
„Urozený muž Boreš odstoupil od krále, ztrativ milost královu bez viny, neboť jeho nepřátelé krále nedobře zpravili,“ říká druhé pokračování Kosmovy kroniky v roce 1274. Zkrátka česká závist funguje… Navíc dokud je Přemysl úspěšným králem, který dobývá nová území, která znamenají nové úřady a příjmy i pro českou šlechtu, je všechno v pořádku.
Když se ale dostává do hry nový římský král Rudolf I. Habsburský (1218‒1291), který chce Přemyslovi přistřihnout křidélka v jeho evropském rozletu, velmoži se od krále začínají odvracet.
Trest pro neposlušného šlechtice
Výsledkem je vzpoura Vítkovců roku 1276, ke které se přidává i Boreš.
„Je tedy otázkou, zda v Borešovi z Rýzmburka či v představitelích rodů Vítkovců lze vidět od počátku „zrádce“ či naopak nespočívala-li jejich domnělá zrada spíše v neochotě sdílet panovníkovy politické iluze a slepě ho následovat do boje, který ohrožoval samotné základy existence českého státu,“ hodnotí vzpouru Velímský.
Možná, že byl Boreš prostě jenom prozíravější než sám Přemysl, protože dokázal dohlédnout důsledky dobyvačné politiky.
Pochopil, že Rudolf I. Habsburský si něco takového nenechá líbit a Přemyslova snaha vytvořit z Čech velké impérium se v Římské říši nesetká s úspěchem. Neposlušného Rýzmburka proto král potrestá.
„Život Boreše (II.) z Rýzmburka skončil někdy na samém počátku roku 1278 ve vězení či na popravišti…“ dodává Velímský. Zda byl rebelující Hrabišic popraven, nebo zemřel ve vězení, bohužel nevíme.
