Prohlídka ostrova Kalsoy

Z přístavu vede (až na pár drobných odboček) prakticky jediná cesta, která se táhne podél celého ostrova. Ten je 18 km dlouhý a široký v průměru asi jen 2 km.

Polovina cesty vede podél pobřeží, u kterého se pasou ovce. Některé jsou krásně chundelaté.

Jiné mají pořádné dredy.

Na severovýchodě se trochu protrhaly mraky a sluneční paprsky prokreslily pohled na vesnici Kunoy na sousedním stejnojmenném ostrově.

V polovině ostrova jízda po pobřeží na chvíli končí.

Druhá polovina cesty vede skrz 4 úzké tunely.

V severní části ostrova cesta končí několika serpentinami, až se dostane do vesnice Trøllanes.

Nad vesnicí se tyčí špičatá a nejvyšší hora ostrova – Nestindar (788 m).

Z malé vesnice Trøllanes s pouhými 13 obyvateli vede pěšina k jednomu z nejikoničtějších majáků Faerských ostrovů.
Cesta není moc náročná, vede do mírného kopce a jedou větší překážku je tak ovčí trus. Po dešti je však třeba zvýšená opatrnost.

Celá trasa vede okolo krásné hory Borgarin (537 m), jejíž východní stranu tvoří mírný travnatý svah a západní je téměř kolmý útes vedoucí až k mořské hladině.

Sám o sobě maják není příliš zajímavý. Co tohle místo dělá úžasným, je jeho okolí.

Úzkou pěšinkou se jde k nejkrásnější vyhlídce na maják Kallur s horou Borgarin v pozadí. Byť to tak na první pohled nevypadá, při silném větru a mokru se po pěšince k vyhlídce odváží jít málokdo. Za dobrého počasí je při pohledu na západ vidět skalní útvar Obr a Čarodějnice.

Ano, tohle je přesně to místo, kde zemřel James Bond ve filmu „Není čas zemřít“.

Přímo pod vesnicí Trøllanes je krásné kamenné pobřeží.

Další zastávkou je vesnice Mikladalur, která je největší vesnicí na ostrově. Vesnice je známá díky několika legendám. Nachází se zde i vodopád a krásné pobřeží s útesy a jeskyněmi.

Přímo pod vesnicí je známá socha tulení ženy. Místní věřili, že tuleni bývali lidé, kteří dobrovolně hledali smrt v oceánu. Jednou za rok jim bylo dovoleno přijít na pevninu, svléknout se z kůže a bavit se tancem jako lidské bytosti. Mladý farmář z vesnice Mikladalur tomu příběhu nechtěl věřit, šel proto jednoho večera číhat na pláž, kde spatřil velký počet tuleňů připlouvajících ke břehu. Tam se svlékli z kůží, které poté položili na pláž a jako lidé šli tancovat. Chlapec se zakoukal do jedné dívky, která svou kůži položila blízko místa, kde se skrýval a tu kůži ukradl, aby se nemohla vrátit zpět do moře. Když nad ránem začalo vykukovat slunce, všichni tuleni se oblékli zpět do své kůže a vrátili se do moře. Tulení dívka byla velmi rozrušená, když nemohla najít svou kůži, i když její pach stále zůstával ve vzduchu, a pak se objevil muž z Mikladaluru, který ji držel, ale nechtěl jí ji vrátit, navzdory jejím zoufalým prosbám. Byla tak přinucena s ním odejít na jeho statek, kde si ji nechal jako svou manželku a ta mu porodila několik dětí. Po celou dobu měl tulení kůži schovanou zamčenou v truhle a klíč měl stále u sebe. Jednoho dne, když odplul rybařit, zapomněl klíč doma. Když to zjistil, uvědomil si, že toho dne o svou ženu přijde. Tak se také stalo a po návratu našel doma jen opuštěné děti. Když se tulení dívka vrátila zpět do moře, čekal tam na ni tuleň který ji celou tu dobu miloval. O pár let se tulení žena zjevila farmáři ve snu a poprosila ho, aby s vesničany nezabíjeli tuleně žijící v jeskyni, neboť se jedná o její rodinu. Následující den, když šli na lov její prosbu ignorovali a tuleně zabili. Když pak večer jejich maso vařili, zjevila se tam tulení žena v podobě hrozivého trola a seslala na celou vesnici kletbu – pomstu mužům z Mikladaluru, jedni budou umírat na moři, jiní padat z vrcholků hor, dokud nebude tolik mrtvých, že kdyby spojili své ruce, obejmou celý ostrov Kalsoy.