Sebevrah, aneb právě zapadalo slunce

„Zasahovat do běhu věcí a osudu lidí? Toť otázka,“ řekl pan Morávek, když seděl se svými přáteli, panem Šturmem a Matějkou (pan Kirsch toho dne chyběl), jako obvykle, na Letné. Byl srpen roku 1968 a do neblahých událostí, které následovaly, zbývalo jen několik dní.

„Na začátku padesátých let jsem bydlel v půdním bytě jednoho činžáku v Podoli,“ pokračoval pan Morávek.
„Jedné jarní noci jsem nemohl usnout. Převaloval jsem se v posteli a ne a ne zabrat.

Tak jsem se nakonec oblékl a šel jsem ven. Ještě si pamatuji, jak se rozštěkal pes pana Česáčka, když jsem míjel dveře jeho bytu.
Zamířil jsem na nedaleký Vyšehrad. Byla opravdu krásná jarní noc, vlastně už časné ráno. Nikde nikdo, jen já, tma – na východě už řídnoucí a spící město.

Až nad tím prudkým srázem nad Vltavou jsem uviděl člověka: nějaký chlap stál u zídky, jednu nohu přehozenou přes ní a díval se dolů.
Aby to nakonec nebyl sebevrah, napadlo mě. Až mnou projel takový divný pocit. Chtěl jsem pokračovat, ale nedalo mi to a opřel jsem se o zeď vedle něho. Vůbec mě nezaznamenal a pořád se upřeně díval dolů. Sebevrah, utvrdil jsem se.
„Člověče neblázněte,“ řekl jsem a položil mu ruku na rameno.
Podíval se na mě takovým prázdným, nepřítomným pohledem.
Něco jsem mu pak říkal, už nevím, co to bylo. Asi něco jako, že se probouzí krásný jarní den a je dobré být na světě. A on nakonec z té zídky slezl.

Pak jsme asi hodinu chodili po Vyšehradě. On se potřeboval vypovídat a já jsem tak vyslechl jeho příběh. Byl inženýr a pracoval ve výzkumném ústavu kovů. V jedenapadesátém ho poslali na Slovensko, na stavbu hlinikárny v Žiaru nad Hronom. Byl zrovna čerstvě ženatý a jeho ženě se z Prahy nechtělo. Tak šel sám. Posílal peníze a občas – ono je to dost daleko – se přijel domů podívat.
Asi po roce jeho mise skončila a on se - právě toho dne o kterém je řeč - vrátil. A udělal takovou tu blbost, kterou já nikdy nepochopím: přijel bez ohlášení, aby ženu jakože překvapil. No a překvapil ji dokonale – v posteli s jiným.

Jemu se v tu chvíli zhroutil svět. Nechal tam ležet kufry a vyběhl ven. Chodil po městě a nakonec skončil na Vyšehradě, aby to tam definitivně skončil.“
Pan Morávek se usmál nad dvojím významem slova „skončil“ v té větě.
„Tak jste ho zachránil a to je dobře, ne?“ řekl pan Šturm.

„Bylo by to dobře, kdyby to byl konec,“ řekl pan Morávek.
„Ale není. Dozvěděl jsem se, že on tu sebevraždu nakonec přece jen spáchal. A co víc, vzal s sebou i tu svou nevěrnou manželku. Zastřelil ji a pak sebe. Tak... jaký tedy byl ten můj zásah?“
Pan Morávek se odmlčel a ani jeho přátelům do řeči nebylo.
„Asi byl moc nešťastný a neuměl s tím žít...,“ mínil pan Šturm.

Pan Matějka, který vždy mluvil nejméně (však byl také profesorem matematiky) si odkašlal a řekl:
„U nás v domě bydlel před válkou nějaký Ind nebo co on to byl vlastně zač. Vyzařoval z něho takový až neskutečný klid a mír, že jste to neviděli. Jakoby věděl něco, co my nevíme. Já jsem s ním rád rozmlouval. No, spíš jsem mu naslouchal. A on mi jednou říkal, že člověk je přirozeně, ze své podstaty, šťastný a jen si někdy myslí, že je nešťastný. Že celá ta nešťastnost je jen konstruktem jeho mysli.“

A pánové zase seděli mlčky a pozorovali to překrásné panorama Prahy: neonová Bílá labuť se otáčela vysoko nad hladinou řeky, Týnský chrám se tyčil nad Anežským klášterem a vpravo, pod Petřínem, se zelenala kupole sv. Mikuláše. A právě zapadalo slunce...