Juha-Pekka Koskinen (*1968) patří ve Finsku mezi zavedené autory, na kontě má již více než patnáct děl, žánrově se řadících především mezi historické romány, krimi a romány pro mládež. Dvakrát byl nominován na hlavní finskou literární cenu Finlandia, poprvé v roce 2013 za román o dodnes dosti záhadném Rasputinovi a podruhé v roce 2019 právě za Ohnivé křídlo (fin. Tulisiipi). Tímto „příběhem snu o létání“, jak knihu označuje marketingová anotace, se finský spisovatel v překladu Michala Švece poprvé představuje českým čtenářům.

Hlavním hrdinou příběhu, odehrávajícího se ve třicátých letech dvacátého století, je chlapec Kaarle, potomek finských přistěhovalců v Minnesotě. Jako většina kluků jeho věku je fascinován létajícími stroji a odvážnými kousky Charlese Lindbergha, na rozdíl od vrstevníků to však u Kaarleho není jen chvilkové poblouznění. Rozhodne se stůj co stůj stát pilotem a sen se mu navzdory nepochopení okolí i nepřízni osudu nakonec splní.  

Z americké krize do ruské Karélie 

V Koskinenově románu však zdaleka nejde o létání a dobrodružství s ním spojená, byť by to anotace a zejména obálka naznačovala. Na Kaarleho příkladu autor ukazuje i složité hledání vnitřní identity u dětí přistěhovalců, ještě zkomplikované následným otcovým rozhodnutím odejít z Ameriky, zmítané hospodářskou krizí, do údajného dělnického ráje v Sovětském svazu, konkrétně do karelské oblasti sousedící s Finskem, tedy svým způsobem „domů“. Jakkoli si dnešní čtenář může u těchto pasáží klepat na čelo, je pravda, že vábení sovětských agitátorů podlehlo v těžkých letech krize mnoho Američanů a i z českého prostředí známe příklad družstva Interhelpo. Podobně i hrdinka knihy Katji Kettu Můra uteče jako mladá dívka do SSSR a tam ji hned zavřou za údajnou špionáž. Nadšení budovatelé socialismu se ale ve třicátých letech našli kromě Finska i ve Švédsku, jejich příběh zpracovala ve svém, bohužel dosud nepřeloženém románu I tystnaden begravd (Pohřben v tichosti, 2012) spisovatelka Tove Alsterdal. 

Kaarle, který teprve během cesty přes oceán s ostatními americkými Finy začíná silněji pociťovat svou finskou identitu (například moc nechápe pravidla her, jimiž si ostatní krátí dlouhou plavbu), s celou rodinou a vlastně celou komunitou krátce po příjezdu čelí silnému rusifikačnímu tlaku, kterému většina jeho okolí podléhá. A kdo se nepoddá, často náhle zmizí… Kaarle či Charles se tak posléze stává Gennadijem a své finské i americké já musí v zájmu vlastního přežití potlačovat – to se nejvíce projeví v okamžiku, kdy se dozví, že Finsko po boku Německa zaútočilo na Sovětský svaz, ale vůbec ho nenapadne se pokusit na finskou stranu přeběhnout nebo se alespoň zeptat, proč se vlast jeho rodičů k tomuto kroku odhodlala.

Obava otevřít oči 

Vykreslení atmosféry stalinských čistek perspektivou dospívajícího hocha, přesazeného do sovětské každodennosti ze zcela jiného prostředí, je jednou ze silných stránek knihy. Všudypřítomná chudoba, mizérie, nekompetentnost a svévole bezpečnostních orgánů otevírá příchozím idealistům oči jen pomalu, někteří se nechtějí nechat přesvědčit o svém omylu ani poté, co jejich sousedy či kolegy zatkne policie na základě zjevně nesmyslných obvinění nebo když jim kvůli nedostatku lékařské péče zemře malé dítě. I Kaarle/Gennadij chápe celou hrůzu situace jen postupně, ale stále silněji si uvědomuje, že se člověk stává skutečně svobodným jedině v oblacích. Po přistání však následuje o to tvrdší návrat do reality, v nejhorším případě ztělesněné i vězeňským táborem.

Po Stalinově smrti se Kaarlemu/Gennadijovi podaří nejen dostat se z tábora, ale i vrátit se k letectvu, a nakonec je dokonce zařazen mezi adepty kosmonautického výcviku. I ten je samozřejmě doprovázen typickým sovětským šlendriánem, Kaarle/Gennadij se však nevzdává a čelí všem překážkám, aby jednou své celoživotní úsilí korunoval tím, že se podívá až ke hvězdám. Více v recenzi není vhodné prozradit, závěr románu a to, jakým způsobem ve finální scéně Koskinen propojil známá fakta, konspirační teorie i čirou fikci, si ale rozhodně zaslouží uznání.

Ačkoliv je o každodenním životě pod Stalinovou knutou i v češtině dostupné množství knih, umožňuje Ohnivé křídlo pohled opět z jiného úhlu a ukazuje další rozměr hrůz, které se v té době v Sovětském svazu běžně odehrávaly. Autor se sice nevyžívá v detailech a čtenář si mnohé, stejně jako Kaarle/Gennadij, musí domyslet, přesto působí text jako celek tísnivě a bezvýchodně, tedy vyvolává obdobné pocity, jaké asi lidé skutečně v té době prožívali. V poslední části se tempo vyprávění zrychluje, ale tušení, že něco není v pořádku, provází čtenáře až do samého závěru. Výsledná beznaděj v něm pak bude nejspíše doznívat ještě dlouho po přečtení románu.