napsal Leo K.

Nemyslím si, že kandidovat na prezidenta ČR bylo nápadem generála Petra Pavla. Tak ho zase nepodceňuji. Ale generál jako hlava demokratického státu, to je přece jenom příliš silná káva. Pokud někoho v této souvislosti napadá generál Ludvík Svoboda, tak není seznámen s jeho příběhem a příběhem jeho volby v sice relativně svobodném ovzduší roku 1968, ale nezbytně nutného vyvažování mezi vlivem dvou křídel tehdejšího ÚVKSČ.

Ozbrojené složky jsou sbory zřízené státem, které při svém výkonu služby mají zákonem určené oprávnění použít zbraně. Už z tohoto oprávnění plyne, že by neměly mít politickou moc. Důstojník by neměl být politikem; negativním příkladem budiž generál Min Aun Hlain v Myanmaru nebo generál Augusto Pinochet v Chile, který shazoval své spoutané protivníky z helikoptéry do moře – i když snem Václava Bendy bylo pozvat Pinocheta k nám. Václav Benda – vůbec vzbuzoval kontroverze. A svým výrokem o chilském pravicovém diktátorovi Augusto Pinochetovi a jeho vojenském režimu teprve:

„Kdybychom v Československu měli v roce 1948 muže s tak energickým odhodláním, nebylo by došlo k Únoru a dalším neštěstím několika desetiletí. Pinochet jako jedna z nejvýznamnějších osobností tohoto století odvrátil Allendův komunistický puč. A hotovo.“

Charakteristické pro vojenskou profesní etiku je, že se v ní nemůže projevovat pluralita typická pro morálku ve společnosti. Ne vše, co je mravně přijatelné mezi občany, je přijatelné ve vojenské profesi. Formování vojenské morálky v současnosti směřuje skrze normy vojenského kodexu k upevňování důstojnosti osobnosti, k profesní cti, dobré pověsti a k hrdosti na příslušnost k profesi. Dále je pro vojenskou etiku charakteristické, že je teorií morálky jakékoli vojenské činnosti a týká se všech příslušníků armády bez výjimky. Také má význam jako teorie morálky vojáka-profesionála a od toho se odvíjí vojenská profesní etika. Důstojník politik je eticky i politicky vadná představa nehledě na to, že úlohou vojáka je sloužit, kdežto prezidentství je exekutiva (výkonná moc). A to nezvažuji fantastickou lehkost s jakou generál Petr Pavel, když byl ve funkci předsedy vojenského výboru NATO, mluvil o použití atomových zbraní.

Ale možná i proto, že touto funkcí byl zmocněn být mluvčím vojenského výboru NATO, jehož prostřednictvím jsou stanoviska náčelníků obrany členských států předávány politickým rozhodovacím orgánům NATO – tedy byl to, co známe z naší minulosti pod názvem politruk. A my tu funkci jenom nespravedlivě zveličujeme. à propos NATO bylo založené Washingtonskou smlouvou 4. dubna 1949.

Strany této smlouvy znovu potvrzují svoji víru v cíle a zásady Charty OSN a svoji touhu žít v míru se všemi národy a všemi vládami.

Jsou odhodlány hájit svobodu, společné dědictví a kulturu svých národů, založenou na zásadách demokracie, svobody jednotlivce a právního řádu.

Jejich snahou je podporovat stabilitu a blahobyt národů v severoatlantickém prostoru.

Jsou rozhodnuty spojit své úsilí o kolektivní obranu a zachování míru a bezpečnosti.

Proto se dohodly na této Severoatlantické smlouvě.

Článek 1
Smluvní strany se zavazují, jak je uvedeno v Chartě OSN, urovnávat veškeré mezinárodní spory, v nichž mohou být účastny, mírovými prostředky tak, aby nebyl ohrožen mezinárodní mír, bezpečnost a spravedlnost, a zdržet se ve svých mezinárodních vztazích hrozby silou nebo použití síly jakýmkoli způsobem neslučitelným s cíli OSN[…]

Smlouva pokračuje dalšími články (je jich celkem 14) a celou ji načtete z odkazu. V článku Osvícenství jsem napsal: Evropa by měla začít vidět Ameriku […] jako své vlastní dítě, které také musí dospět k pochopení své tragédie

– zla konaného ve jménu velkých politických, morálních a náboženských hodnot,

tak jako prohlédla Evropa při pohledu na Majdanek, Bergen Belsen, Auschwitz – Birkenau a další.

Může někdo jmenovat alespoň jeden jediný příklad z následně jmenovaných akcí NATO, kdy se zachovalo podle článku 1 smlouvy? Válka v Bosně a Hercegovině (12.4.1993 – 20.12.1995), operace Spojenecká síla (Válka v Kosovu 24.3. – 10.6.1999), operace Rozhodná podpora v Afghánistánu (od 1.ledna 2015 – srpen 2021), operace Sjednocený ochránce (Lybie 24.3.2011 – 21.10.2011).

Když jsem zmiňoval, že gen. Petr Pavel byl předsedou vojenského výboru NATO a jeho prostřednictvím byla stanoviska náčelníků obrany členských států předávána politickým rozhodovacím orgánům NATO, tak jsem nezmínil, že tady leží ten největší faul, doslova Taxisův příkop ozbrojené formace.

V demokracii je vyloučeno, aby ozbrojená složka měla politickou moc.

To bylo možné naposledy v nacistickém Německu, kde takovou organizací bylo SA. To byl také důvod proč Hitler Ernsta Röhma (velitele SA) Nocí dlouhých nožů v roce 1934 nechal odstranit. Mnohonárodní ozbrojenou složku s politickou mocí lze nahlížet jako trojského koně a je asi zbytečné spekulovat v čí prospěch. Dnes NATO koordinuje pomoc bojující Ukrajině. „Nedávné přísliby těžkého zbraňového vybavení jsou důležité. A já očekávám další v blízké budoucnosti,“ řekl Stoltenberg. Slova pronesl v době, kdy se chystá setkání představitelů zemí pomáhajících Ukrajině, které se má uskutečnit 20. ledna na základně v německém Ramsteinu. „Jsme v rozhodující fázi války,“ prohlásil šéf Severoatlantické aliance. „Proto je nutné, abychom poskytli Ukrajině zbraně, které potřebuje, aby zvítězila,“ dodal.

Jak se to srovnává s článkem 1 smlouvy, který tu pro jistotu opakuji:
Smluvní strany se zavazují, jak je uvedeno v Chartě OSN, urovnávat veškeré mezinárodní spory, v nichž mohou být účastny, mírovými prostředky tak, aby nebyl ohrožen mezinárodní mír, bezpečnost a spravedlnost, a zdržet se ve svých mezinárodních vztazích hrozby silou nebo použití síly jakýmkoli způsobem neslučitelným s cíli OSN.

V dnešním (16.1.) vydání !Argumentu píše Veronika Sušová-Salminen o morálním kýči.

Kýč vede ke stále agresivnějším zkratkám – zlo a dobro, tma a světlo, černá a bílá, a jejich nekompromisní boj, dnes už na život a na smrt. Současný návrat k ideologii studené války tak znovu představuje (nejen v českém případě) berličku, pokus o nalezení jistoty tváří tvář realitě rizikové společnosti v kontextu systémové krize mezinárodního uspořádání. […]

Kýč se stal bohužel hlavním vyjadřovacím prostředkem v české veřejné debatě o skoro čemkoliv, počínaje volbami prezidenta a konče válkou a mírem na Ukrajině. V současné podobě je morální kýč defekt, je to nemoc, která ubijí českou „demokracii“ zevnitř. Absence pragmatismu jako demokratické ctnosti a nedemokratická nadvláda kýče také v dnešních podmínkách vedou k vytváření nebezpečné paralelní reality, iluze, do které se kýčaři uzavřeli a snaží se do ní uzavřít celou společnost. V současnosti se ale tento defekt v podobě válečné klaky stává obrovskou hrozbou, protože pomáhá normalizovat válku a její logiku.

Válka na Ukrajině vzbuzuje vůbec „na našem zlatém Západě“ pozoruhodné vášně. Jsem přesvědčen, že neposloucháme dost Putina: Říkal, co se naučil v mládí v petrohradských ulicích, když jako ten slabší vypozoroval, že se konflikt stává neodvratným – udeř první! Zdá se, že ten princip zachovává i v konfliktu na Ukrajině.

Dodrží jej až dojde, podle Petra Pavla, na atomové zbraně?

Francouzský historik, antropolog, demograf, sociolog a politolog z Národního institutu demografických studií v Paříži, Emmanuel Todd například píše: Skutečnost je taková, že třetí světová válka již začala. Je zřejmé, že konflikt, zpočátku omezená územní válka, se vyvinula v globální ekonomickou konfrontaci mezi celým Západem na jedné straně a Ruskem na druhé straně. Spekuluje, že vzhledem k současným ekonomickým a demografickým faktorům by se mělo očekávat ukončení nepřátelství do pěti let.

Západní noviny jsou tragicky vtipné – pořád píší: „Rusko je izolované. Rusko je izolované.“ Ale když se podíváte na hlasování v OSN, ukáže se, že 75 % světa nenásleduje Západ, který se v takových chvílích zdá být velice malý, říká Todd. Pokud čteme Brzezińského (The Grand Chessboard, Velká šachovnice), vidíme, že americké impérium skončilo své vzepětí dobytím Německa a Japonska, které jsou dodnes protektoráty. Jak se systém USA zmenšuje, stále více zatěžuje místní elity protektorátů (a do toho počítám celou Evropu). První, kdo o všechno přijde jsou Britové a Australané.

Byl to účel stažení vojsk z Chersonu, který následoval po stažení z Charkova a Kyjeva. Počítáme čtvereční kilometry dobyté Ukrajinci, zatímco Rusové čekají na pád evropských ekonomik, my jsme jejich hlavní frontová linie,“ uzavírá Todd.

Jde samozřejmě o spekulaci, ale když posloucháme státníky evropských zemí, tak zjišťujeme narůstající neochotu plnit požadavky šílené bruselské nobility. Stále častěji jsou ve vztahu k Spojeným státům ochotni naslouchat citátům Emmanuela Todda:

Představa, že pod záminkou demokracie, se občané země mohou po debatě legitimně rozhodnout bombardovat občany jiné země, je představa, která nakonec demokracii zabije.

Spojené státy jsou pro mír větším nebezpečím než Írán.

Představa gen. Petra Pavla, že to lze řešit jadernými zbraněmi mi připomněla Zdeňka Štěpánka v roli maršála císařských vojsk Rudolfa II. ve filmu Císařův pekař…s jeho hláškou:„…já ho propíchnu!“ Někdy se mi točí hlava, když vidím, že se teď diskutuje jen o zbraních. Šokuje mě, když vidím, jak jsou v dnešní době pojmy mír a diplomacie skoro opovrhované.

Poslušnost Petra Pavla (z hlediska vojáka plus) se z hlediska politika v exekutivě, který musí stále hledat kompromis mezi protichůdnými požadavky, mění na závažnou chybu. Ministr Rakušan připravuje zákony o cenzuře a jako člen Fialovy vlády má odpovědnost za vypnutí vládě nepohodlných webů v únoru 2022. V listopadu 1989 mne nenapadlo, že zase přijde vláda, která se bude starat o to, co si smím přečíst. Už vícekrát se doložilo, že to co bylo doloženo jako dezinformace, bylo po jistém čase řádnou informací:

Pavel 5. dubna 2020...Jedna do očí bijící dezinformace, která se v poslední době šíří, je informace o původu tohoto viru. Informace, která se objevila v ruských zdrojích a teď stále více i v čínských a která za původce pandemie označuje Spojené státy a nějakou tajnou výrobnu v laboratořích. To jsou věci, které mohou za stávající situace vyvolat napětí a které v této chvíli potřebujeme asi ze všeho nejmíň. V době, kdy svět čelí pandemii, je naopak zapotřebí, aby státy, které za normálních okolností spolu příliš nespolupracují a jsou na opačných stranách barikády, spolu spolupracovaly.

Prymula 9. ledna 2023… Zdá se, že covid má původ v čínsko-americkém výzkumu

A někdy zase vidíte, že komu není shůra dáno, tak to dá i obráceně:

Petr Pavel 13. ledna 2023: „Přijde mi absurdní, že pořád diskutujeme o tom, zda brát životní prostředí jako téma či ne. Především tím, že jsme si naší činností pokazili prostředí. To snad nepopírá už nikdo, kromě Václava Klause. I když už možná ani on. Klimatický odstaveček by měl být v každém projektu a měli bych to brát jako součástí reality,“

odpověděl Petr Pavel na otázku, zda je pro něj klimatická změna tématem, ve kterém by se angažoval. A srovnej s Andrejem Babišem, který ke všeobecnému překvapení, jako jediný politik, pronesl ostře nesouhlasný příspěvek k právním dopadům balíčku Fit for 55 na klimatické konferenci ve skotském Glasgow zhruba o rok dřív (1.listopadu 2021).

Prošli jsme prvním kolem přímé volby prezidenta. Podle předpovědi jsou ve finále soustředěnou palbou medií pronásledovaný Andrej Babiš a naopak mediálně protlačovaný generál Petr Pavel, těšící se pro svůj vzhled všeobecné oblibě. Je jenom přirozené, že zbylý čas do druhého volebního kola bude naplněn mnohdy až nechutnými výpady. Šermovat se bude s pojmem demokracie nebo populismus. A to bez ohledu na skutečnost, že svobodu neohrožují populisté, ale diktátoři a totalitáři, kteří chtějí řád a pořádek. A už to začalo a s takovou silou, že je mi až blivno.
Na Seznamu vyšel článek Kompro na rodinu Andreje Babiše. Kdyby autor Igor Adamovič jenom lhal, dokázal bych to pochopit. Ale „článek“ je tak odporný, že jsem si ani v nejbujnější fantazii nedokázal něco tak odporného představit. Kdybych napsal, že jde o bezmezný hyenismus musil bych se hyenám hlasitě omluvit. Jedním z pozoruhodných reliktů té nedávné a stále živé minulosti je „významný předlistopadový novinář Rudého Práva“, ještě v září 1989 oceněný v soutěži Julia Fučíka za „významné publicistické materiály, přispívající k boji za přestavbu naší společnosti a odhalující skutečné záměry protivníků socialismu“: Jaroslav Kojzar. Jeho nelibá sekernická novinářská činnost bývá označována jako „kojzarovská žurnalistika.“ Ale nikdy, opravdu nikdy nenapsal něco tak hnusného. Připojuji sken, kdyby „náhodou“ jeho hnus z internetu zmizel.