Mohou se letos nějak potkat agendy Evropské unie a NATO vzhledem k tomu, že Turecko je jednou ze dvou posledních zemí, které ještě neratifikovaly švédskou žádost o vstup do Aliance, a že Švédi právě nyní předsedají Radě Evropské unie?
Nenapadá mě agenda, u které by Švédové mohli to, co budou na poli EU řešit, provázat se svými partikulárními zájmy. Myslím si, že by to mohlo být v některých ohledech i riskantní. Také u Maďarska bych skutečně oba procesy oddělil. Neumím si představit, že by tady někdo umožnil švédskému předsednictví skrze jejich zájem o přistoupení do NATO nějakým způsobem zásadně vybočit z politiky vůči Maďarsku. Nicméně nikdo neočekává, že by k ratifikaci členství v NATO ze strany Turecka došlo do tamních voleb.
Jako europoslanec jste členem delegace ve Smíšeném parlamentním výboru EU–Turecko. To stále oficiálně deklaruje, že chce vstoupit do Evropské unie. Mělo by do ní podle vás skutečně patřit?
Myslím, že v dlouhodobém horizontu je v našem zájmu, aby byly naše vzájemné vztahy co nejlepší. Samozřejmě také v kontextu nové geopolitické situace, ať už jde o ohled ekonomický, ale hlavně bezpečnostní. A je to i v zájmu Turecka, z jeho pohledu zejména v oblasti ekonomické. Dlouhodobě také na jeho krocích vidíme, že chce hrát větší roli ve světě. A tu bez dobrých vztahů s Evropskou unií hrát nemůže.
Erdogan už zase chce do EU. Turecko podle něj může nahradit Británii |
Opravdu se ale Turecko o vstup do EU snaží? Samotný turecký prezident Recep Tayyip Erdogan se v minulosti nechal slyšet, že Evropskou unii nepotřebuje. Pak zase naznačil, že o budoucnost v Unii zájem má.
Všichni dobře víme, že Turecko Evropskou unii potřebuje, stejně tak jako Evropská unie potřebuje Turecko. Toto je vždy spíš rétorika na jedné či druhé straně. I v rámci EU jsme v minulosti zaznamenali prohlášení, která byla otevřenější nebo skeptičtější vůči Turecku. Je potřeba zaměřit se na meritum problémů. Jsou tady mnohé oblasti, které se už od roku 2018, kdy fakticky došlo k přerušení přístupových rozhovorů, příliš daleko neposunuly.
Na čem to drhne? Jsou to lidskoprávní záležitosti, úpadek demokracie v Turecku a tak dále?
V prvé řadě je to minimální posun na turecké straně v lidskoprávní oblasti, dále minimální posun v kontextu kyperského problému a je to také minimální posun a možná už spíš účelová eskalace směrem k Řecku. To jsou asi hlavní body, kde nám to v poslední době drhne. A když k tomu přidáme vnitropolitická témata přímo v Turecku, samozřejmě jde o postup vůči opozici. Známý je teď případ starosty Istanbulu, pana Ekrema Imamoglua. To jsou všechno věci, které Evropská unie vnímá a sleduje velmi citlivě.
Probíhá vzájemná komunikace a zájem je na obou stranách, nicméně míra posunu a představ o posunu je odlišná. Jakou formu ovšem bude unijní uspořádání s Tureckem mít, to nám ukáže až budoucnost. Stejně pak to rozhodnutí bude politické. A je otázka, jestli pro to, aby byla spolupráce kvalitní a pro obě strany výhodná, je nutné členství Turecka v EU. Vidíme dobře, že jsou i jiné formy spolupráce s EU. Důležité je, aby se dál neprohlubovaly příkopy mezi námi.
Oblíbený starosta Istanbulu musí do vězení. Verdikt pomáhá Erdoganovi |
Evropská unie však vůči Turecku uplatňuje objektivní přístup. Pokud tedy naplňuje svou roli, nemáme žádný problém to ocenit. I poslední závěry Rady pro všeobecné záležitosti (GAC) v prosinci shrnuly, že oceňujeme turecké zapojení do mnoha problémů v rámci války na Ukrajině. Ať už se jedná o vojenskou pomoc či o zprostředkování debat o výměně zajatců. V případě obilného koridoru pro Ukrajinu Turecko bezpochyby sehrálo pozitivní roli.
Na druhou stranu zase objektivně, Turecko se zatím nepřipojilo k sankcím vůči Rusku, což Brusel kritizuje, i když víme, že ty pohnutky jsou ekonomické, ať už z hlediska surovin nebo obchodu. Víme také dobře, že Turecko neuzavřelo vzdušný koridor tak jako členské státy a dneska je z něj „hub“ pro cestování Rusů do jakékoliv třetí země.
Martin Hlaváček Někdejší diplomat a náměstek ministra zemědělství Martin Hlaváček (43) nyní zastupuje Česko v Evropském parlamentu. Zvolen byl v roce 2019 za hnutí ANO 2011, které je členem europarlamentní frakce Renew Europe. Hlaváček je členem delegace ve Smíšeném parlamentním výboru EU-Turecko či členem Výboru pro zemědělství a rozvoj venkova. Funkci místopředsedy pak zastává v Podvýboru pro daňové záležitosti. |
Můžete říct, co vaše delegace konkrétně dělá?
Cílem každé delegace je rozvíjet pozitivní vztahy na parlamentní úrovni mezi danou zemí a Evropským parlamentem. Ale v současné době není delegace pro vztahy s Tureckem příliš aktivní. Loni se sešla jednou, maximálně dvakrát.
Byl jsem deset let diplomat, takže vím, že i frekvence setkávání je určité diplomatické poselství. Měli jsme v plánu jednání na konci loňského roku, ale nakonec bylo odloženo a mělo by se konat v druhé půlce února. Otázkou je, jak efektivní takové jednání může být, když máme několik měsíců před volbami v Turecku. Myslím si, že to bude spíš demonstrace chuti k dialogu.
Zatím samozřejmě nevíme, jak květnové prezidentské a parlamentní volby dopadnou. Nicméně pokud by se stalo, že Erdogan prohraje a místo něj nastoupí nová, demokratičtější vláda, mohlo by to podle vás oživit přístupové rozhovory s Tureckem?
O tom nechci spekulovat. Pevně věřím, že se můžeme posunout v řešení těch problémů, ať už volby dopadnou jakkoliv. Musí být vůle na obou stranách. Teď dobře víme, že se do voleb zcela jistě ve většině klíčových témat neposuneme. Samozřejmě pokud by tam došlo ke změně a k nástupu více lidskoprávně orientované opozice, která by i poté měla vůli a schopnosti uskutečnit některé změny, umím si představit, že by se to mohlo urychlit.
Zmínil jste sankce vůči Rusku. Jaké sankce teď ze strany Evropské unie zatěžují Turecko?
Sice jsme je vůči Turecku přijali docela dávno, v roce 2019, ale podle mých informací se zatím sankce uplatňují ve velmi omezeném rozsahu. Jen proti dvěma představitelům těžařských společností, což souvisí s nerostnými surovinami ve Středozemním moři.
Putinův bluf s obilím nevyšel. Erdogan ukázal, kdo je v Černém moři pánem |
Kromě sporů o těžbu ve Středozemním moři či militarizaci ostrovů v Egejském moři je mezi Řeckem a Tureckem ještě jeden konflikt. Ten se týká migrace. Řekové obviňují Turky, že k nim běžence záměrně pouští. Turci zase tvrdí, že řečtí pohraničníci migranty zatlačují zpět na turecké území. Zabývali jste se tímto problémem?
Ne, explicitně jsme to neprojednávali, ale víme o tom problému. Jsou tam obvinění z obou stran. Je to jen jeden prvek z mnoha témat, který se navíc propojuje se statutem těch víc než tří tisíc ostrovů v Egejském moři. Když se podíváte do historie, ve smlouvách z dvacátých a čtyřicátých let minulého století nebyly přesně identifikovány veškeré z těch tisíců ostrůvků, což dnes Turecko mnohdy využívá a říká, že jejich statut je sporný. Pak se k tomu přidává otázka, jestli jsou nebo nejsou militarizovány.
Řeší se dnes v EU zvýšená migrace z Turecka do Evropy?
V loňském roce došlo k nárůstu a vyvolalo to znepokojení. Nutno říct, že ta čísla narostla od roku 2021 o více než padesát procent. Musíme se podívat i na strukturu. Oproti předchozí převážně syrské migraci je to dnes asi sto tisíc Afghánců, čtyřicet tisíc Syřanů a pak máte dohromady asi třicet tisíc, kde jsou dohromady Pákistánci, Íránci, Iráčané a Palestinci. Plus asi čtyřicet tisíc Rusů, což je trochu jiná kategorie. Ti se do Turecka šli schovat před mobilizací a velmi pravděpodobně už přešli do nějaké třetí země anebo se vrátili do Ruska.
Radši se uklidněte. Naše rakety doletí až do Athén, hrozí Řekům Erdogan |
Už od roku 2016 máme s Tureckem dohodu v rámci evropského nástroje pro uprchlíky. Platíme deset miliard eur, které se využívají ke dvěma věcem. Jednak je to přímá finanční podpora uprchlickým rodinám a jednak vzdělávání a lékařská péče, především co se týká budování infrastruktury, ale také poskytování těchto služeb.
Migrace tedy roste, přitom EU Turecku platí za to, aby už dál nerostla. Znamená to, že Turci svou část dohody nedodržují?
Toto nesouvisí s tím, jestli ji Turecko dodržuje nebo nedodržuje, ale s přílivem uprchlíků přes tureckou hranici s mnoha státy, které tam jsou. Čísla, která jsem zmiňoval, jsou počty lidí, kteří byli přijati do Turecka. Část z nich se chce posunout dál do Evropy. Pak je tam podle tureckých statistik asi čtyři sta tisíc dalších, kteří nebyli vpuštěni. Jsou to tisíce lidí denně.
A pak jsou tu Syřané, které Turecko vrací na místa, kde stále není klid. Turecká vláda už to ovšem dělá i vzhledem k náladám ve společnosti, která si na velké množství uprchlíků stěžuje.
To je zase důsledek tamní ekonomické situace. Politika Turecka vůči uprchlíkům v době před hospodářskou krizí byla odlišná, než je teď. Také citlivost turecké společnosti je vůči uprchlíkům dnes jiná než před několika lety. V souvislosti se syrskou či kurdskou menšinou je tu dodnes i ambice Turecka, aby kolem svých hranic se Sýrií vytvořila ono třicetikilometrové nárazníkové pásmo. A to i za cenu přesidlování.
Skupiny obyvatel, které tam původně žily, Turecko mnohdy z různých důvodů považuje za ohrožení. Tito lidé jsou vysidlováni a místo nich jsou tam vraceni lidé, kteří na danou lokalitu nemají vazbu. To je samozřejmě něco, co jak humanitární organizace, tak mezinárodní demokratické společenství i Evropskou unii znepokojuje.
